„Sly — ším. Ter — minus.“
Automat ustupoval do otevřeného úkrytu pozpátku jako rak a se skřípotem se tam znovu vmáčkl. Pirx se rozhlédl po kočce, byla pryč. Vrátil se nahoru, zavřel za sebou hermetické dveře a zajel výtahem na čtvrtou palubu, do navigační kabiny.
Široká a nízká, se zčernalým dubovým obložením a trámovým stropem, připomínala kajutu parníku. Měla lodní iluminátory v měděných prstencových rámech, kterými sem padalo denní světlo. Před takovými čtyřiceti lety to bylo v módě. Dokonce i plastikové potahy stěn tehdy napodobovaly dřevěné dýhy. Otevřel kulaté okénko, a div nevrazil čelem do holé zdi.
Iluzi denního světla dávaly ukryté výbojky. Přibouchl okno a otočil se. Z hvězdných stolů visely až na podlahu mapy oblohy, bledé modré jako moře v zeměpisném atlase, v koutech se povalovaly svitky použitého pauzovacího papíru počmáraného diagramy kursů, rýsovací prkno pod bodovým reflektorem bylo celé popíchané hroty kružítek, v koutě stál psací stůl, před ním dubové křeslo přišroubované k podlaze. Mělo pod sedadlem kulový kloub, aby se dalo vychýlit všemi směry. Vedle se táhly mohutné knihovny, zapuštěné do dřevěného obložení.
Hotová archa Noemova.
Proto mu tehdy agent, ovšem až po podepsání smlouvy, řekclass="underline" „Dostanete historickou raketu.“
Stará ještě neznamená historická!
Vytahoval postupně přihrádky psacího stolu, až našel palubní deník, velký, v ohmatané kožené vazbě se zašlým kováním. Pořád stál, jako by se nemohl odhodlat zaujmout místo v tom mohutném, vy sezeném křesle. Pootevřel desky. Na první straně byly údaje o zkušebním letu a fotogram technické dokumentace z továrny. Zamrkal; tehdy ještě nebyl na světě. Vyhledal poslední zápis, ten byl v této chvíli nejdůležitější. Souhlasil s tím, co Pirx slyšel od agenta: raketa již týden nakládala stroje a kusové zboží pro Mars, start stanovený na osmadvacátého se opozdil. Tři dny již se platí stojné. Proto tak spěchali, stojné na pozemském letišti mohlo přece zruinovat i milionáře.
Listoval pomalu v knize, nepokoušel se číst vybledlé písmo, vnímal pouze jednotlivé stereotypní obraty, čísla kursů, výsledky propočtů, nikde se nezastavoval, jako by tady hledal něco jiného. Z proudu stránek vyskočila jedna, nahoře:
„Raketa byla dopravena do dílen Ampers-Hard na generální opravu I. stupně.“
Datum staré tři roky.
„Copak to opravovali?“ Nebyl nijak zvlášť zvědavý, ale prohlédl soupis prací a nestačil se divit: vyměnili pancéře na hrotu, šestnáct palubních dílců, obložení reaktoru, hermetické přepážky.
Nové přepážky a žebra?
Pravda, agent cosi říkal o nějaké staré havárii. Jenomže to nebyla obyčejná havárie, spíš katastrofa.
Obrátil stránku, aby se něco dověděl ze zápisů, které předcházely generálce. Napřed našel přístav určení: Mars. Náklad: kusové zboží. Osádka: první důstojník inž. Pratt, druhý Wayne, piloti Potter a A. Nolan, mechanik Simon.
A velitel?
Obrátil ještě stránku zpět a trhl sebou.
Datum převzetí rakety staré devatenáct let a podpis:
První navigátor Momssen.
Momssen!
Tělem mu proběhla horká vlna.
Jaký Momssen? Snad ne ten Momssen! Přece… přece to… to byla jiná raketa!
Ale datum souhlasilo: od té doby uplynulo devatenáct let.
Tak počkat! Jenom pomalu. Pomalu!
Vrátil se k palubnímu deníku. Energické čitelné písmo. Vybledlý inkoust. První den cesty, druhý, třetí. Lehký únik reaktoru: 0,4 rtg za hod. Utěsnili plombami. Výpočty kursu. Hvězdný fix.
Dál, dál!
Nečetclass="underline" přeskakoval očima namačkané řádky.
Tadyje to!
Datum, kterému se učil ve škole jako chlapec, a pod ním:
„V 16 hod. 40 min. palubního času přijato hlášení Protimeteor. služby. Varování z Deimosu před rojem Leonid vychýlených z dráhy vlivem Jupitera a letících rychlostí 40 km/sek. po kursu hrozícím srážkou v našem sektoru. Příjem výstrahy potvrzen PMS. Pro osádku ohlášen protimeteorický poplach. Při stálém úniku reaktoru 0,42 rtg za hod. zahájen úhybný manévr na plný tah s koncovým bodem Delta Orion.“
Pod tím na novém řádku:
„V 16 hod. 51 min. palubního času na…“
Zbytek stránky byl prázdný.
Žádné znaménko, muří noha, nic, až na zbytečně dolů protaženou svislou čáru posledního písmene „a“. Ta protažená, několik milimetrů dlouhá čára, trochu roztřesená, kterou končilo pravidelné písmo, v ní to bylo všechno: rachot zásahů, vyjící únik vzduchu, výkřiky lidí, jimž praskaly oční bulvy i hrdla…
Ale ta raketa se přece jmenovala jinak. Jinak! Jak?
Bylo to jako ve snu: na to jméno, slavné bezmála jako jméno Kolumbova korábu, si nemohl vzpomenout!
Ksakru, jak se jmenovala ta raketa, poslední Momssenova raketa?!
Přiskočil ke knihovně. Tlustý svazek Lloydova rejstříku mu sám padl do ruky. Začínalo to nějak na „k“. Kosmonaut? Ne. Kondor? Ne. Něco delšího, nějaké drama, hrdina nebo rytíř…
Odhodil knihu na psací stůl a s přimhouřenýma očima zkoumal stěny. Mezi knihovnou a skříní s mapami visely na obložení přístroje. Hygrometr, indikátor záření, ukazovatel kysličníku uhličitého…
Postupně se díval na zadní strany. Žádné nápisy. Přístroje ostatně vypadaly jako nové.
Tam v rohu!
Přišroubován k dubové desce zářil kotouč radiografu. Takové se už teď nevyrábějí, číselník vroubily komické, z mosazi odlité ozdůbky…
Rychle odšrouboval matice, opatrně je snímal špičkami prstů, trhl fasováním, zůstalo mu v ruce, obrátil kovovou krabičku. Na zadní straně bylo v nazlátlé mosazi vyryto jediné slovo: KORIOLÁNUS.
Byla to ta raketa.
Přejel očima kabinu. Tak tedy zde, v tomto křesle seděl tehdy, v tom posledním okamžiku Momssen?
Otevřel písmeno „k“ v Lloydově rejstříku. Koruno… Korsár… Koriolánus. Raketa Společností… 19.000 tun váhy… doky opustila roku…. reaktor uranovodíkový systém…. chlazení… tah… maximální dolet… určena pro linku Terra — Mars, zničena při srážce s rojem Leonid, po šestnácti letech objevena patrolní raketou v aféliu oběžné dráhy… Po generální opravě I. stupně, vykonané v docích Ampers-Hard, byla zařazena Jižní společností na linku Terra — Mars… transport kusového zboží…. pojistný tarif… Ne, to není ono… tady je to! — … pod jménem MODRÁ HVĚZDA.
Zavřel oči. Jak je tu ticho. Změnili jméno. Jistě aby neměli potíže s najímáním osádky. Tak proto ten agent…
Pomalu se mu vybavovalo, co se o tom povídalo na Základně. To jejich patrolní raketa objevila vrak. Protimeteorická výstraha tenkrát vždycky přicházela příliš pozdě. Otištěný protokol komise byl lakonický: „Vis maior. Nikdo není vinen.“ A osádka? Nalezly se stopy svědčící, že nezahynuli všichni najednou, že mezi těmi, kdo to přežili, byl sám velitel, který dokázal, že tito lidé, oddělení od sebe částmi zborcených palub, bez nejmenší naděje na záchranu, neklesli na duchu, ale žili a do poslední láhve kyslíku zůstali kolektivem. Bylo tam ještě něco zvláštního, jakási hrůzostrašná podrobnost, kterou opakoval po několik týdnů všechen tisk, dokud nová senzace nezatlačila katastrofu do pozadí. Co to bylo?
Najednou mu vytanula před očima velká posluchárna, tabule počmárané vzorci, nad kterými se mořil Smiga, celý zabílený křídou; a on s hlavou skloněnou četl tajně pod lavicí noviny. „Kdo může přežít smrt? Pouze mrtvý!“ No ovšem! Tak to bylo! Jediný, kdo vyvázl z katastrofy, protože nepotřeboval ani kyslík, ani potraviny a šestnáct let putoval vesmírem zavalen troskami — byl automat!