Vstal.
Terminus! Určitě, docela určitě Terminus! Má ho tady na palubě.
Kdyby chtěl, kdyby se odvážil…
Nesmysl! Je to mechanický debil, stroj na plombování úniků, ohluchlý a osleply stářím. To se pouze tisk ve své ustavičné honbě za senzacemi pokouší vyždímat z každé události, co se dá, to on palcovými titulky z něho učinil tajuplného svědka tragédie, kterého prý komise vyslýchala za zavřenými dveřmi. Vzpomněl si na skřehotavé blábolení automatu. Pitomost, vyložená pitomost!
Zaklapl palubní deník, hodil jej do přihrádky a pohlédl na hodinky.
Osm, nejvyšší čas. Vyhledal nákladní listy. Otvory byly již zavřeny, letištní a zdravotní kontrola skončena, celní prohlášení deklarováno, všechno hotovo. U psacího stolu si prohlédl nákladní listy a podivil se, že náklad není přesně specifikován. Stroje, budiž, ale jaké stroje? Jaká tara? Proč není připojen diagram s rozmístěním nákladu a označením těžiště? Nic, pouze celková váha a schematický náčrtek uložení ve skladištích? Na zádi necelých 300 tun nákladu — proč? Že by let rakety počítal s nižší nosností? A o tom se on dovídá náhodou, téměř v posledním okamžiku! Jak se tak stále rychleji prohraboval v rychlovazačích, pořadačích, deskách, rozhazoval papíry a pořád v nich nemohl najít ten, který právě hledal, vyprchala mu z paměti ta historie, takže při náhodném pohledu na radiograf vyšroubovaný z objímky div sebou úžasem netrhl. Ale za chvíli mu padl do ruky cár papíru, v němž se dočetl, že v nejdolnějším skladišti, přiléhajícím k antiradiačnímu štítu, je uloženo 48 beden s potravinami. A na specifikaci četl pouze obecné označení „Potraviny. Snadno podléhají zkáze!“ Tak proč je uložili tam, kde je větrání nejhorší a teplota při práci motoru nejvyšší? Schválně, aby se zkazily, nebo proč?
Ozvalo se zaklepání.
„Dále!“ zvolal, zatímco se snažil nacpat do desek páté přes deváté papíry rozházené po celém stole. Vstoupili dva muži. Hned u dveří se hlásili:
„Boman, inženýr nukleonik.“
„Sims, elektroinženýr.“
Pirx vstal. Sims, mladý, štíhlý, s veverčím výrazem tváře, pokašlával a koulel očima. Boman. Pirx v něm na první pohled poznal veterána. Jeho opálená tvář měla ten charakteristický oranžový odstín, jaký pleti propůjčuje dlouhodobé působení nepatrných, sčítajících se dávek kosmických paprsků. Sahal Pirxovi sotva po ramena: v době, kdy začínal létat, muselo se počítat ještě s každým kilogramem váhy na palubě. Přestože byl hubený, měl tvář jako rozteklou a pod očima tmavé váčky po opuchlinách, jaké mívá ten, kdo byl po celá léta nesčetněkrát vystavován mnohonásobnému přetížení. Dolní ret nezakrýval zuby.
„Tak budu taky jednou vypadat,“ řekl si Pirx, když jim šel vstříc se vztaženou rukou.
II
Peklo se rozpoutalo v devět. Na letišti byl normální provoz: fronty na startu, každých šest minut blábolení megafonů, varovné světlice, pak řev, vytí, rachot motorů při zkušebním plném tahu. Po každém startu padal vysoko vzedmutý kouř v hotových kaskádách. Ještě se ani pořádně neusadil a z věžičky oznamovali volnou dráhu pro dalšího. Všichni měli naspěch, každý chtěl urvat pár minut, jak už to bývá na nákladním kosmodromu při špičkovém provozu: téměř každé letadlo směřovalo k Marsu, který zoufale volal o stroje a zemědělské plodiny. Lidé tam neviděli kousek zeleniny po celé měsíce, hydroponická solária se teprve stavěla.
K přistaveným raketám se zatím valily jeřáby, míchačky, segmenty mřížových konstrukcí, plotny sklovité vaty, cisterny s cementem, naftou, balíky léčiv. Na signál se všichni lidé poschovávali, kam kdo mohl, v antiradiačních příkopech, v opancéřovaných tahačích, beton ještě ani řádně nevystydl a oni už se vraceli do práce. V deset, kdy slunce celé rudé, jako oteklé vystoupilo nad obzor v mračnech kouře, byly ochranné betonové nístěje mezi jednotlivými stanovišti rozryté, začouzené, rozleptané ohněm. Hluboké trhliny nahonem zastříkali rychle schnoucím cementem, který tryskal z hadic jako bahnitý gejzír, mezitím vyskakovala z transportérů antiradiační družstva a ve velkohlavých skafandrech odstraňovala radioaktivní zamořeni proudy písku, hnaného pod vysokým tlakem. Za jekotu sirén se hnaly všemi směry kontrolní džípy, pomalované červenými a černými kostkami. Na věži kapitanátu křičel někdo do megafonu, co mu hrdlo stačilo, na vrcholku špičatých věží se vrtěly velké bumerangy radaru, jedním slovem, všechno bylo, jak má být. Pirx byl na roztrhání. Ještě musel převzít čerstvé maso, dodané na palubu v posledním okamžiku, natankovat pitnou vodu, zkontrolovat agregáty v mrazírnách (minimální dosažená teplota byla pět stupňů), zmocněnec SPT vrtěl hlavou, ale nakonec se ustrnul a parafoval to). Kompresory začaly při zkoušce ronit ze závěrů slzy, přestože byly po generálce. Pirxův hlas se čím dál víc podobal jerišské troubě. Najednou vyšlo najevo, že voda je špatně rozmístěna, nějaký vrták přepnul čerpadla dříve, než se naplnily nádrže na dně. Pirx podpisoval papíry, cpali mu jich pět najednou, ani nevěděl, co podpisuje. Na hodinách bylo jedenáct, za hodinu měli start a vtom — bác!
Kapitanát neuvolní dráhu, protože je systém trysek starý, radioaktivní spad příliš nebezpečný, raketa musí mít pomocný boro vodíkový pohon jako „Gigant“, ten frachťák, co startoval v šest. Pirx již ochraptělý od křiku se okamžitě uklidnil.
Uvědomuje si dispečer, co říká? Vidí „Modrou hvězdu“ teprve teď? Z toho mohou být velké, ale velké opletačky. Oč jde? Dodatečná clona? Z čeho? Pytle s pískem. Kolik? Maličkost — tři tisíce. Prosím! On odstartuje ve stanovenou hodinu. Že zatíží účet Společnosti? Prosím, račte ho zatížit.
Potil se. Všecko jako by se spiklo, aby se ještě zvětšil chaos, který tu beztoho vládl; elektroinženýr nadává mechanikovi, který nezkontroloval havarijní řízení, druhý pilot si někam na pět minut odskočil, není na palubě, loučí se s nevěstou; lékař zmizel úplně; čtyřicet obrněných mamutů zajelo pod raketu, obstoupilo ji a lidé v černých kombinézách v poklusu rovnají pytle s pískem; semafor na věži je popohání divokými prostocviky. Přišel jakýsi radiogram. Místo pilota jej převzal elektroinženýr, zapomněl jej zapsat do rádiové knihy, není to ostatně jeho věc. Pirxovi šla hlava kolem. Už jenom předstíral, že ví, co se děje. Dvacet pět minut před hodinou nula učinil osudové rozhodnutí: dal přepumpovat všechnu vodu z nádrží ve špičce na záď. Ať se děje co chce — nanejvýš se začne vařit, ale zato budou mít lepší stabilitu.
V jedenáct čtyřicet — zkouška motorů. Od tohoto okamžiku se již nedalo couvnout. Ukázalo se, že všichni lidé nejsou tak neužiteční.
Zvlášť Boman se mu zalíbil. Nebylo ho vidět, ale všechno šlo jako na drátkách: profouknutí trysek, malý tah, plný tah, šest minut před nulou, když dal kapitán povel NA START, byli připraveni. Všichni už leželi v rozložitých křeslech, když se objevil doktor. Druhý pilot, mulat, se vrátil od děvčete celý schlíplý. Reproduktor chrčel, bučel, mručel, konečně ručička automatu zakryla nulu — měli volnou dráhu. Start!
Pirx samozřejmě věděl, že těch 19 000 tun není nějaká patrolní skořápka, kde je místo zrovna tak na široký úsměv, raketa není blecha, nevyskočí, musí vyvinout tah, ale něčeho takového se nenadál. Na číselnících už měli poloviční výkon, trup se otřásal od trysek v zádi po špičku, jako by se měl rozpadnout na kusy, ale ukazatel pro zatížení říkal, že se od betonu ještě neodlepili. Pirxovi blesklo hlavou, že se „Hvězda“ třeba o něco zachytila, takové věci prý se jednou za sto let stávají, když v tom okamžiku se ručička pohnula. Stáli na ohni, „Hvězda“ se třásla, ručička gravimetru tancovala po stupnici jako šílená. Pirx s povzdechem klesl na podušku a uvolnil svaly. Od této chvíle, i kdyby chtěl, nemohl už nic dělat. Stoupali. Okamžitě dostali rádiovou důtku za start na plný tah. Vznikla totiž nadměrná radioaktivita! Společnost bude zatížena dalším penále. Společnost? Výborně, ať platí, ať jde k čertu! Pirx se jen ušklíbl, ani se nepokoušel dohadovat se s kapitanátem, že startoval na poloviční tah. Měl snad přistát, svolat komisi a požádat o protokolární sejmutí pečeti na zápisech uranografů?