V tom okamžiku měl ostatně plnou hlavu starostí s prorážením atmosféry. V životě ještě neseděl v raketě, která by se tak třásla. Něco podobného snad mohli zakusit jedině lidé v hlavě středověkého beranu bořícího hradby. Všechno přímo poskakovalo. Poletovali v pásech, div nevypustili duši. Gravimetr se nemohl rozhodnout, hned ukazoval 3,8, hned 4,9. Doplazil se nestydatě na pětku, a jako by se polekal, spadl zničehonic na trojku. Úplně jako by měli v tryskách knedlíky. A jeli už na plný výkon, pochopitelně. Pirx si musel tisknout přílbu na hlavu oběma rukama, jinak by neslyšel pilotův hlas ve sluchátkách, tak „Hvězda“ řvala! Nebyl to triumfální balistický rachot. Její zápas se zemskou tíží připomínal zoufalou agónii. Hezkých pár minut si mohli myslet, že to nestartují ze Země oni, nýbrž že se nepohnutě vznášejí a odstrkují od sebe planetu celou silou svých trysek — tak se projevovalo to mučivé úsilí „Hvězdy“! Všechny pláty a nýty měly od vibrací roztřesené kontury. Pirxovi se zdálo, že slyší praskot povolujících švů, ale byl to klam, z tohoto pekla by nevylo vil ani hlas trub svolávajících k poslednímu soudu.
Teplota pláště na špici byla jediný ukazatel, který nekolísal, neskákal ani se nezastavoval, klidně si šplhal vzhůru, jako by měl na stupnici před sebou nejmíň ještě metr, a ne už pouze konečné rudé číslice 2 500, 2 800. Zbývalo stěží pár čárek, když se tam Pirx podíval. Přitom ještě neměli ani orbitální rychlost, vše, čeho dosáhli, bylo 6,6 km/sec. ve 14. minutě letu! Píchla ho strašlivá myšlenka, jako ve snu, který se občas zdává pilotům, že se vůbec neodlepili, a to, co pokládá za mračna míhající se v obrazovkách, že je pouze pára valící se z prasklého potrubí chladičů. Tak zlé to nebylo: letěli. Doktor bledý jako stěna ležel a bylo mu špatně. Pirx si pomyslil, že se nedá příliš spoléhat na lékařskou pomoc, kterou jim doktor poskytne. Inženýři se cítili dobře, Boman se ani nezpotil. Ležel se zavřenýma očima, šedovlasý, klidný, štíhlý jako chlapec. Zpod křesel, z tlumičů, stříkala hydraulická kapalina jedna radost, písty dosahovaly téměř dna cylindrů. Pirx byl jenom zvědavý, co se stane, až toho dna opravdu dosáhnou.
Protože byl zvyklý na docela jiné, moderní seskupení číselníků, Otáčela se mu hlava pořád nesprávným směrem, když chtěl zkontrolovat tah, chlazení, rychlost, stav pláště, no a hlavně, zdali se drží na synergické.
Pilot, s nímž se pro strašlivý řev motorů domlouval pomocí interkomu, jako by manévroval trochu nejistě — hned byli v kursu, hned z něho vypadli, kolísání pochopitelně nepatrné, fragmentární, ale při rozrážení atmosféry stačí, aby se jeden bok začal zahřívat víc než druhý. Pak vznikají v pancíři kolosální termická napětí a následky mohou být osudné. Pirx se utěšoval pouze nadějí, že když ta chundelatá skořápka vydržela stovky startů, vydrží i tento.
Ručička termostatu skutečně doběhla až na konec stupnice: 3 500 stupňů, jako když to vymaluje! Tolik měli zvenčí, a kdyby to mělo trvat ještě deset minut, věděl, že se plášť začne rozpadat, ani azbestované karbidy nejsou nezničitelné. Jak silný byl pancíř? Na to žádný ukazatel nebyl; buď jak buď řádně připálený. Pirxovi bylo horko, ale pouze z toho pomyšlení, protože vnitřní teploměr stál na 27° jako při startu. Byli na 260. kilometru, atmosféru měli prakticky za sebou, rychlost 7,4 km/sec. Letěli trochu vyrovnaněji, ale pořád s trojnásobným přetížením. Ta „Hvězda“ se pohybovala jako špalek z olova. Za nic se nechtěla pořádně rozjet, ani v prostoru. Proč? Neměl tušení.
O půl hodiny později už letěli na kursu Arbitra, teprve za touto poslední goniovou družicí se měli dostat na ekliptickou dráhu Země — Mars. Všichni začali vstávat. Boman si masíroval tvář, také Pirx cítil, že mu rty trochu otekly, zvlášť ten spodní. Lidé měli překrvené, zanícené oči, suchý kašel a chrapot, ale to byly normální úkazy, které většinou za hodinku beze stopy zmizely.
Reaktor pracoval obstojně. Tah sice neklesl, ale ani se nezvětšil, přestože v prostoru by se byl vlastně měl zvýšit, ale nějak se mu nechtělo. Zdálo se, že na té „Hvězdě“ platí i fyzikální zákony jen tak od oka. Měli téměř normální pozemské zrychlení a 11 kilometrů za sekundu. „Hvězdu“ ještě museli dostat na běžnou cestovní rychlost, jinak by se totiž na Mars ploužili celé měsíce; zatím letěli přímo k Arbitru.
Jako každý navigátor očekával i Pirx od Arbitra samé nepříjemnosti, buďto upozornění, že na raketě překračuje tryskový oheň normu, nebo že jim bere pořadí, aby udělali místo někomu důležitějšímu, anebo že ionizační výboje v tryskách ruší rozhlasový příjem — a ono nic! Arbiter je okamžitě propustil, ještě za nimi poslal radiogram s přáním „zdaru v kosmických dálkách“. Pirx na to odpověděl a tím výměna kosmických zdvořilostí skončila.
Vzali přímý kurs. Pirx poručil zvýšit tah, zrychlení vzrostlo, že se mohli pohybovat, protáhnout kosti, vstát. Radiomontér, který byl zároveň kuchařem, odešel do kuchyňky. Všichni byli při chuti, zvláště Pirx, který ještě nic nejedl a zpotil se při startu jako myš. V kormidelní kabině začala stoupat teplota teprve teď, protože žár přehřátého pancíře pronikal dovnitř opožděně. Bylo cítit lehký olej, který vytekl z hydraulických tlumičů a utvořil kolem křesel velké louže.
Nukleonik sjel k reaktoru, aby se přesvědčil, nemá-li neutronový průnik. Pirx mezitím hovořil s elektroinženýrem a pozoroval hvězdy. Jak se ukázalo, měli společné známé. Pirxovi se trošku ulehčilo, poprvé od okamžiku, kdy se octl na palubě, ať je ta „Hvězda“ jaká chce, ale těch 19 000 tun není žádná legrace. Ostatně, je daleko těžší řídit takovou rachotinu než průměrný frachťák, takže jednak je sláva větší, jednak člověk získává zkušenosti.
Půldruhého miliónu kilometrů za Arbitrem zažili první otřes: oběd nebyl k jídlu. Radiomontér zklamal na celé čáře. Nejvíc se vztekal doktor. Ukázalo se, že má něco se žaludkem. Těsně před startem si koupil několik kuřat, jedno dal montérovi, ale v polévce plavalo peří. Pro ostatní měly být bifteky, do konce života měli o zábavu postaráno.
„Jsou z kalené oceli, nebo co?“ řekl druhý pilot a vrazil vidličku do své porce, až mu vyskočila z talíře.
Montér si z jízlivých poznámek nic nedělal. Poradil doktorovi, aby si tu polévku přecedil. Pirx měl pocit, že by měl zasáhnout jako smírčí soudce, či spíše jako představený, ale nevěděl, co dělat. Bylo mu to k smíchu.
Po obědě z konzervy se vrátil do kormidelní kabiny. Nařídil pilotovi, aby provedl kontrolní hvězdný fix, a když zapsal do palubního deníku údaje gravimetrů, pohlédl na číselníky reaktoru. Tichounce hvízdl. To nebyl reaktor, to byl vulkán. Měl 800° v ochranném krytu — po čtyřech hodinách letu. Chladicí směs cirkulovala pod maximálním tlakem dvaceti atmosfér. Pirx se zamyslil. To nejhorší už snad měli za sebou. Přistání na Marsu nebyl problém, gravitace o polovinu menší, atmosféra řídká. Nějak dosednou. Jiná věc, že musí něco provést s reaktorem. Přistoupil k počítači, aby vypočítal, jak dlouho ještě musí letět tímto tahem, aby se doplazili na cestovní rychlost. Při rychlosti menší než 80 km/sec, by si uhnali obrovské zpoždění.