„Ještě 78 hodin,“ odpověděl počítač.
Sedmdesát osm hodin dalšího provozu muselo reaktor roztrhnout, rozstříkl by se jako vejce. O tom Pirx nepochyboval. Rozhodl, že rychlosti nabudou postupně, po troškách. Zkomplikuje jim to sice poněkud kurs a občas budou muset letět bez tahu čili bez gravitace, a to není nic příjemného. Jiná možnost nebyla. Nařídil pilotovi, aby nespouštěl z očí astrokompas, a sám sjel výtahem dolů, k reaktoru. Když šel černou chodbou mezi skladišti, uslyšel tlumený rachot, jako kdyby zástup zbrojnošů pochodoval po železných plotnách. Najednou se mu jako černá čmouha mihla pod nohama kočka a současně někde nablízku práskly dveře. Než se před ním otevřel jícen hlavní chodby, osvětlené zaprášenými lampami, všechno utichlo. Měl před sebou prázdný prostor, lemovaný zčernalými stěnami, jen v pozadí ještě blikala jakási zářivka po otřesech, které ji před chvílí rozhoupaly.
„Termine!“ zvolal nazdařbůh. Odpověděla mu jen ozvěna. Vrátil se zpět a bočním průchodem se dostal do předsíně reaktoru. Boman, který sem sestoupil před ním, už tu nebyl. Suchý vzduch, horký jako na poušti, štípal do očí. V trychtýřích ventilátorů skotačil horký vítr, šumu a hluku tu bylo jako v parní kotelně. Reaktor, jako každý reaktor, pracoval nezvučně, vyly chladicí agregáty zatížené na nejvyšší míru. V betonu zazděné kilometry potrubí, jimiž se řítila ledová kapalina, vydávaly jakési prapodivné, kvílivé a bublavé steny. Ručičky manometrů za čočkovitými skly ležely svorně nakloněny napravo. Jako měsíc svítil mezi číselníky ten nejdůležitější, ukazatel hustoty proudu neutronů. Ručička se téměř dotýkala červené hranice, pohled, z něhož mohl dostat infarkt každý revizor SPT.
Betonová, skále podobná stěna, zdrsnělá cementovými záplatami, sálala mrtvým žárem, pláty můstku jemně vibrovaly a přenášely do Pirxova těla nepříjemné chvění. Světlo lamp se mastně lesklo na vířících kotoučích ventilátorů. Jedna ze signálek, doposud bílá, začala blikat, konečně zhasla a ihned v tom místě zazářil červený signál. Pirx sestoupil pod můstek, kde byly vypínače řízení, ale Boman ho již předešeclass="underline" nařídil hodinový automat, aby přerušil po čtyřech hodinách řetězovou reakci. Nedotkl se ho, jen si zkontroloval geigery. Klidně tikaly. Signalizátor upozorňoval na slabý únik, 3 rtg/hod. Ještě jednou nahlédl do temného kouta komory. Byl prázdný.
„Termine!“ vykřikl. „Hej, Termine!“
Žádná odpověď. V klecích jako bílé skvrnky neklidně poskakovaly myši, zřejmě se v tom tropickém horku necítily dobře. Vrátil se nahoru a dveře za sebou zavřel na závory. V chladném vzduchu chodby ho zamrazilo, košili měl prosáklou potem. Bůhsuď proč zašel do chodeb na zádi, tmavých a čím dál užších, až mu konečně uzavřela cestu slepá zeď. Dotkl se jí dlaní. Byla teplá. Povzdechl si, vrátil se, vyjel výtahem na čtvrtou palubu do navigační kabiny a pustil se do zakreslování kursu. Když to zvládl, ukazovaly hodinky devět. Podivil se, sám nevěděl, jak mu ten čas utekl. Zhasil světlo a odešel.
Když vstoupil do výtahu, cítil, že mu podlaha měkce uhýbá pod nohama. Automat podle programu vypnul reaktor.
V chodbě střední části rakety, matně osvětlené nočními lampičkami, monotónně bzučely ventilátory. Jiskry vzdálených žárovek doutnaly v křižujících se vzdušných proudech. Lehce se odstrčil od dveří výtahu a vznášel se vpřed. Postranní část chodby byla ještě tmavší. V modravém šeru míjel dveře kajut, do nichž zatím nenahlédl. Ústí vedlejších průchodů, označená rubínovými lampičkami, otvírala své černé trychtýře. Tento pohyb, tak plavný, téměř snový, jakým v beztížném stavu proplouval pod klenutými stropy, maje pod nohama velký stín, jehož se chodidla nedotýkala, vedl ho stále dál, až vplul pootevřenými dveřmi do velké, neužívané jídelny. Pod ním v pruhu světla lemovaly řady křesel dlouhý stůl. Vznášel se nad zařízením jako potápěč prohlížející vnitřek potopené lodi. Sklo na zdi se lehce zatřpytilo. Zatančily v něm odrazy lamp, rozsypaly se modrými plaménky a zhasly. Za jídelnou se otvírala další, ještě tmavší prostora. Tady nestačily ani jeho oči zvyklé na šero. Tápavě špičkami prstů se dotkl elastické plochy, nevěda, je-li to strop nebo podlaha. Lehce se odstrčil, obrátil se jako plavec a nehlučně plul dále. V sametové černi se bělala řada podlouhlých tvarů, zářících vlastním světlem. Ucítil chlad lesklého povrchu. Umývadla. Nejbližší z nich byla potřísněna černými skvrnami. Krev?
Natáhl opatrně ruku. Mazadlo.
Ještě jedny dveře. Otevřel je, vznášeje se šikmo ve vzduchu. V šeré polotmě jako choro vod přízraků prolétly před jeho tváří jakési papíry, knihy a s tichým šelestem zmizely. Opět se odrazil, tentokrát nohama, a otevřenými dveřmi se dostal na chodbu v oblacích prachu, který ho obklopil, a místo aby klesl, táhl se za ním jako narudlý závoj.
Nehybně hořela šňůra nočních světel, jako kdyby palubu zaplavovala modrá voda. Zamířil k lanu visícímu u stropu: když je pustil z rukou, začala se oka hadovitě, ospale vlnit, jako probuzená dotekem.
Zvedl hlavu. Někde nablízku se ozvalo ťukání. Jako kdyby někdo klepal kladívkem do kovu. Plul za tím zvukem, hned sílícím, hned mizejícím, konečně uviděl zrezivělé kolejnice zapuštěné do podlahy. Kdysi se po nich dopravovaly do hlavních skladišť cisterny. Letěl teď rychle, cítil na tváři závan vzduchu. Bubnování bylo hlasitější. Tu viděl u stropu potrubí. Vycházelo z příčné chodby. Stará coulová trubka přívodu. Dotkl se jí, trubka se zachvěla. Údery se spojovaly ve skupiny, po dvou, po třech. Vtom pochopil.
Byla to morseovka.
„Pozor…“
Tři údery.
„Pozor…“
„Pozor…“
Tři údery.
„-j-s-e-m z-a p-r-e-p-a-z-k-o-u-“ duněla trubka. Mimoděk skládal písmena, slabiku za slabikou.
„-v-s-u-d-e j-e l-e-d-“
Led? V prvním okamžiku nepochopil. Led? Jaký led? Co to znamená? Kdo…
„-n-a-d-r-z p-r-a-s-ka-“ ozvala se trubka.
Držel na ní ruku. Kdo to vysílá? Pokoušel se v duchu rekonstruovat plán instalace. Bylo to neužívané havarijní potrubí, vedlo od zádi a rozvětvovalo se na všechny paluby. Někdo se učí vysílat morseovku? Co je to za nápad! Pilot?
„-p-r-a-t-t-e o-z-v-i s-e p-r-a-t-t-e-“
Pauza.
Pirx přestal dýchat. Pratt, to jméno ho zasáhlo jako rána. To jméno přece četl v starém palubním deníku. Vteřinu hleděl rozšířenýma očima na trubku, pak se vrhl vpřed. „To byl ten druhý pilot!“ napadlo mu, dorazil do zatáčky, odstrčil se a letěl ke kormidelní kabině čím dál větší rychlostí, zatímco trubka nad ním zvonila:
„-w-a-y-n-e z-d-e s-i-m-o-n-“
Zvuk se vzdálil. Pirx ztratil potrubí z očí; vrhl se stranou, zahýbalo do příčné chodby. Divoce se odrazil od stěny a oblakem prachu se zahleděl na pokřivený pahýl roury s našroubovaným zrezivělým víčkem. Tady končilo. Nevedlo do kormidelní kabiny? Pak, pak to přichází ze zádi. Ale tam… nikdo není…