V tomto okamžiku se stalo něco překvapujícího. Na tuto řadu, vyťukávanou pravou rukavicí, navázala druhá, daleko slabší; vyťukávaly ji prsty levé ruky. Signály se promísily a po několik vteřin se potrubí třáslo zvukem dvojnásobného ťukání, z něhož se vynořila dohasínající řada:
„-z-i-m-a d-o r-u-k-o-u u-z n-e-m-o-h-u-“
„Termine…!“ řekl Pirx nehlasně. Ustupoval k železným schůdkům. Automat ho nezaslechl. Jeho trup, lesknoucí se olejem, sebou kmital v rytmu práce. I kdyby neposlouchal, z pouhých záblesků na něm mohl Pirx přečíst:
„-m-o-m-s-s-e-n-e o-z-v-i s-e-“
III
Ležel naznak. Tma se hemžila záblesky, které se mu tvořily před očima. Pratt šel na záď rakety. Ano? Docházel mu kyslík. Ti dva mu nemohli pomoci. A co Momssen? Proč neodpovídal? Třeba už byl mrtev? Ne, Simon ho slyšel. Musel být někde nablízku — za stěnou. Za stěnou? To by znamenalo, že v místnosti, kde byl Momssen, byl vzduch. Jinak by nebyl nic slyšel. Co slyšel? Kroky? Proč ho volali? Proč neodpovídal?
Hlasy agónie, rozdělené na tečky a čárky! Terminus. Jak se to stalo? Našli ho pod hromadou trosek na dně komory. Nepochybně na tom místě, kde z ní potrubí vystupuje ven. Pohřben troskami mohl slyšet klepání — jak dlouho? Zásoby kyslíku jsou značné. Mohou vydržet celé měsíce. Potraviny také. Tak on tam ležel pod troskami. Počkat. Nebyla gravitace. Co ho ochromilo? Snad zima. Automaty se nemohou pohybovat při teplotě příliš nízké. Olej v kloubech tuhne. Hydraulická kapalina mrzne a trhá potrubí. Zbývá pouze kovový mozek — pouze mozek. Mohl slyšet a zaznamenávat signály, stále slabší a slabší, a ony se uchovaly v elektrických závitech jeho paměti, jako by to bylo včera. Ale on o tom neví? Jak je to možné? Neví, že určují rytmus jeho práce? Co když lže? Ne — automaty nelžou.
Únava ho zaplavila jako černá voda. Třeba tomu neměl naslouchat. Bylo v tom něco zvrhlého sledovat tak agónii do nejmenších podrobností, sledovat její postup, a pak analyzovat každý signál, volání o kyslík, křik. To se nesmí dělat, když nelze pomoci!
Byl už tak vyčerpán, že nevěděl, nač myslí, ale jeho rty ještě opakovaly, nehlasně, jako by někomu odporovaly:
„Ne. Ne. Ne.“
Pak už nebylo nic.
Vzchopil se v naprosté tmě. Chtěl usednout na posteli, ale připnutá pokrývka mu v tom zabránila, po hmatu cloumal pásy, rozsvítil světlo.
Motory pracovaly. Přehodil přes sebe plášť a zároveň odhadoval velikost zrychlení tím, že několikrát pokrčil nohu v koleně. Jeho tělo vážilo hodně přes sto kilogramů. Jeden a půl gé? Raketa najížděla zatáčku, zřetelně cítil vibrace. Skříně ve zdi praštěly táhle, výstražné, dveře jedné z nich se s hněvivým skřípnutím otevřely, všechny neupevněné předměty, šaty, boty, putovaly nepatrnými pohyby k zádi, jako by byly spojeny nějakým tajemným záměrem, který je znenadání oživil.
Přistoupil ke skříňce interkomu, otevřel dvířka. Uvnitř stál aparát podobný starému telefonu.
„Kormidelní kabina!“ zvolal do sluchátka.
Zvuk vlastního hlasu vyvolal bolestivé stažení tváře, tak mu třeštila hlava.
„Volá první navigátor. Co se děje?“
„Korekce kursu, navigátore,“ odpověděl vzdálený hlas pilota, „trochu nás to sneslo.“
„Kolik?“
„Šest sedm vteřin.“
„Co reaktor?“ zeptal se pomalu.
„Šest set dvacet v ochranném krytu.“
„A ve skladištích?“
„V bocích dvaapadesát, v kýlu čtyřicet sedm, na zádi dvacet devět a padesát pět.“
„Jaká byla odchylka, Munro? Kolik jste řekl?“
„Sedm vteřin.“
„Dejme tomu,“ odpověděl Pirx a odložil sluchátko. Pilot ho zřejmě obelhal. Sedmivteřinová korekce by nevyžadovala takové zrychlení. Odhadl odchylku od kursu na několik stupňů.
Ta skladiště se zatraceně zahřívají. Co je v tom na zádi? Potraviny? Usedl k psacímu stolu.
„Modrá hvězda Terra — Mars volá Kompo Země. První navigátor volá ředitele. Reaktor zahřívá náklad. Zboží ohrožené na zádi není specifikováno. Prosím o dispozice. Navigátor Pirx. Konec!“
Ještě psal, když motory ztichly, gravitace zmizela a tlakem na tužku se vznesl do vzduchu. Rozčileně se odrazil od stropu, aby si ještě jednou, když znovu přistál v křesle, přečetl radiogram.
Zamyslil se, roztrhl blanket a útržky vhodil do přihrádky.
Ospalost byla tatam, zbyla pouze bolest hlavy. Oblékat se mu nechtělo, byla to v beztížném stavu komplikovaná procedura, sestávající z vratkých poskoků a zápasů s jednotlivými součástmi oděvu; opustil proto kajutu, jak byl, v plášti přehozeném přes pyžamo.
Modř nočních lamp skrývala žalostný stav čalounění. Ve čtyřech nejbližších výklencích dýchaly prázdné a černé otvory ventilačních šachet. Smetí povalující se v koutech táhlo k nim jako bahno unášené podmořským proudem. Absolutní ticho naplňovalo celé letadlo. Zaposlouchán do něho, téměř bez hnutí, visel před vlastním velkým stínem, který šikmo dopadal na stěny, a zavřel oči. Stávalo se občas, že lidé v takové poloze usínali, bylo to však nebezpečné. Sebeslabší činnost motorů zapnutých při manévrování mohla bezmocným člověkem mrštit o palubu nebo o strop. Neslyšel už ani ventilátory, ani šumění vlastní krve. Zdálo se mu, že by dovedl rozeznat noční ticho na raketě od každého jiného. Na Zemi člověk cítí omezenost ticha, jeho konečnost, přechodnost. Mezi měsíčními dunami si člověk nesl s sebou své vlastní malé ticho, uvězněné ve skafandru, který zmnohonásoboval každé vrznutí nosných řemenů, každé zapraštění kloubů, tep, ba i dýchání — jedině raketa za noci se utápí v černém, ledovém tichu.
Zvedl k očím hodinky: byly bezmála tři.
Půjde-li to tak dál, budu vyřízený, napadlo mu. Odrazil se od vypouklé přepážky a jako pták zpomalující rychlost přistál s rozpjatými pažemi na prahu kajuty. Z dálky, jako z železného podzemí, přicházel sotva slyšitelný zvuk:
Bum — bum — bum.
Tři údery.
Zaklel a přibouchl dveře. Sňal plášť a bezohledně jím mrštil do vzduchu. Plášť se nafoukl a pozvolna, jako groteskní přízrak stoupal vzhůru. Pirx zhasil světlo, ulehl a zakryl si hlavu polštářem.
„Zatracený železný blázen!“ opakoval si se zavřenýma očima a třásl se hněvem, který jemu samému byl nepochopitelný. Únava brzy zvítězila. Usnul znovu, ani nevěděl kdy.
Otevřel oči před sedmou. Ještě poloomámen spánkem zvedl ruku — neklesla. Beztížný stav. Oblékl se a vyšel. Cestou do kormidelní kabiny mimoděk naslouchal. Bylo ticho. Přede dveřmi zůstal stát. Na oknech z matného skla ležely nazelenalé, jakoby podmořské odrazy radarových obrazovek. V kabině bylo šero. Pilot pololežící ve svém křesle kouřil cigaretu. Ploché šmouhy kouře se vznášely před obrazovkami a rozžíhaly se v jejich svitu. Bylo slyšet slabounké tóny jakési pozemské lehké hudby, přerušované kosmickým praskotem. Pirx si sedl zezadu za pilota; ani se mu nechtělo zkontrolovat gravimetrické zápisy.
„Kdy zapnete tah?“ zeptal se.
Pilot uhodl.
„V osm. Ale chcete-li se vykoupat, navigátore, mohu to spustit hned — to je přece jedno.“
„Eh, ne. Pořádek musí být,“ zabručel Pirx.
Nastalo ticho, pouze reproduktor si pořád dokola pobroukával mechanicky se opakující motiv melodie.
Pirxe znovu přemáhal spánek. Několikrát se vytrhl z polosnu, znovu na něho přišla dřímota, ze tmy se vynořovaly velké zelené oči koček, zamrkal a ony se změnily v osvětlené číselníky, balancoval tak neustále na hranici bdění a spánku.