Vtom reproduktor zapraskal a promluviclass="underline"
„Volá Deimos. Je sedm hodin třicet. Vysíláme denní meteorické zprávy pro vnitřní oblast. Pod vlivem gravitačního pole Marsu v roji Drakonid, který již minul oblast Pruhu, okrajový rozptyl. Dnešního dne proletí sektory 83, 84, a 87. Meteorická stanice na Marsu odhaduje rozměry mraku na 400 000 krychlových kilometrů. V důsledku toho jsou sektory 83, 84 a 87 pro kosmickou dopravu až do odvolaní uzavřeny. Nyní oznámíme složení mraku podle přímých hlášení balistických sond z Foibosu. Podle zpráv, které jsme právě dostali, skládá se mračno z mikrometeoritů třídy X, XY, Z…“
„Štěstí, že se nás to netýká,“ poznamenal pilot. „Zrovna jsem dojedl snídani. Neudělalo by mi dobře, kdybych musel spustit trysky naplno.“
„Kolik děláme?“ zeptal se Pirx. Vstal.
„Přes padesát.“
„Tak? To ujde,“ zabručel Pirx. Zkontroloval kurs, záznamy uranografů, velikost úniku, udržovaly se ve stejné výši, a zašel do jídelny. Oba důstojníci už tam byli. Pirx čekal, jestli se někdo nezmíní o tom nočním rámusu, ale rozhovor se celou dobu točil kolem tahu loterie, na nějž netrpělivě čekal Sims. A tak vyprávěl o kamarádech a známých, kterým se poštěstilo vyhrát.
Po snídani zašel Pirx do navigační kabiny, aby zakreslil parametry trajektorie, kterou raketa dosud urazila. Najednou zabodl kružítko do rýsovacího prkna, prudce otevřel přihrádku, vytáhl z ní palubní deník a vyhledal soupis poslední posádky „Koriolána“.
Důstojníci Pratt a Wayne, piloti Nolan a Porter, mechanik Simon…
Tvrdošíjně pozoroval energické písmo velitele. Konečně hodil knihu do přihrádky, dokončil záznam a s roličkou odjel do kormidelní kabiny. V půlhodince propočítal přesný čas příletu na Mars. Při návratu nahlédl okénkem do jídelny. Důstojníci hráli šachy, doktor seděl u televizoru s elektrickou dečkou na břiše. Pirx se zamkl v kajutě a prohlédl radiogramy, které si vzal od pilota. Ani se nenadal a přemohl ho spánek. V polosnu měl několikrát pocit, že motory začínají táhnout. Chtěl se vytrhnout z dřímoty. Ale jediným výsledkem bylo, že se mu zdálo, jak vstává, odchází do kormidelní kabiny, nikoho tam nenachází a při hledání nějakého člena posádky začíná bloudit na zádi v labyrintu chodeb, temném jako smůla. Procitl u psacího stolu, zalitý potem, rozhněvaný, protože již tušil, jakou asi bude mít noc po tolika hodinách prospaných ve dne. Když k večeru pilot zapnul motory, využil toho a dal si horkou lázeň. Osvěžen odešel do jídelny, vypil připravenou kávu a telefonicky se zeptal služby na teplotu reaktoru. Vyšplhala na tisícovku, ale kritický bod ne a ne překročit! Asi v deset mu telefonovala kormidelní kabina. Potkali jakousi raketu, která je volala a ptala se na lékaře. Když se Pirx dověděl, že jde o akutní zánět slepého střeva, raději svého doktora nedoporučil, tím spíše, že ve vzdálenosti necelých tří miliónů kilometrů se pohybovala velká dopravní raketa, která projevila ochotu zastavit a vyslat tam doktory.
Takto líně a bez příhod uplynul celý den. V jedenáct se bílé světlo na všech palubách, až na kormidelní kabinu a komory reaktoru, změnilo v mžikání namodralých nočních lampiček. V jídelně svítila ještě skoro do půlnoci malá lampa nad šachovnicí. Seděl tam Sims. Hrál sám se sebou. Pirx šel ještě zkontrolovat teplotu ve skladištích na zádi a cestou potkal Bomana, který se vracel od reaktoru. Inženýr byl celkem v dobré náladě. Únik nerostl a chlazení pracovalo poměrně dobře.
Inženýr se rozloučil a odešel, zanechávaje Pirxe v pusté chladné chodbě. Slabý průvan táhl k horní částí rakety, zbytky zaprášených pavučin, opřádající ústí ventilátorů, nezvučně povlávaly.
Pirx nějakou dobu procházel mezi hlavními skladišti v uličce vysoké jako chrámová loď, až několik minut po půlnoci motory utichly.
Z různých míst rakety sem dolétala řada zmatených, ostrých i tlumených, čím dál vzdálenějších, slabších zvuků — to narážely na stěny, stropy a podlahy neupevněné předměty, pohybující se vlivem dosaženého zrychlení, a otloukaly se o stěny, stropy, podlahy. Ozvěny těchto pohybů, které na okamžik naplnily jakoby ožívající raketu, chvěly se nějakou dobu ve vzduchu, pak dozněly a opět nastalo ticho, podmalované monotónním šuměním ventilátorů.
Pirx si vzpomněl, že se vzpříčila přihrádka psacího stolu v navigační kabině, a při hledání truhlářského dláta sestoupil chodbou, dlouhou a úzkou jako nudle, mezi překladištěm v levém boku a kabelovým tunelem do prostoru s haraburdím, pravděpodobně nejuprášenějším místem v raketě. Navíc mu prach, kterým se brodil, sahal až nad hlavu a neklesal, takže napůl udušený dotápal k východu.
Byl už blízko střední části rakety, když se v chodbě ozvaly kročeje. V beztížném stavu mohl chodit pouze automat. Skutečně. Hlučné kroky doprovázel cvakot magnetických destiček, které se přichytávaly podlahy. Pirx čekal, až se v uličce objeví postava, černá proti vzdáleným světlům. Terminus, vrávoraje nejistě, kráčel a široce se rozmachoval pažemi.
„Hej, Termine!“ zvolal Pirx a vykročil ze stínu.
„Slyším.“
Těžká postava se zastavila, setrvačnost vychýlila dopředu trup, který se jen pozvolna vracel do svislé polohy.
„Co tu děláš?“
„Myši,“ odpověděl hlas za prsním štítem a jen znásobil dojem, že z vnitřku pásového brnění hovoří ochraptělý trpaslík.
„Myši mají neklidný spánek. Budí se. Běhají. Mají žízeň. Musí dostat vodu. Myši hodně pijí, když je vysoká teplota.“
„A co děláš ty?“ zeptal se Pirx.
Automat se zakolébal.
„Vysoká teplota. Chodím. Stále chodím, když vysoká teplota. Vodu pro myši. Když se napijí, usnou, dobře. Nejednou docházelo k omylům pro vysokou teplotu. Dávám pozor. Odcházím. Vracím se k reaktoru. Vodu pro myši…“
„Neseš vodu pro myši?“ zeptal se Pirx.
„Ano. Terminus.“
„Kde máš vodu?“
Automat ještě dvakrát opakoval „vysoká teplota“ a pak udělal oběma rukama posunek úžasu, zároveň rychlý i neohrabaný. Zvedl je totiž postupně k očím, jejichž objektivy se pohnuly v nadočnicové obrubě a zahleděly se do kovových dlaní. To ještě znásobilo klamný dojem, že v něm pracuje ukrytý lilipután. Řekclass="underline"
„Vodu nemám. Terminus.“
„Tak kde máš tu vodu?“ naléhal Pirx. Přimhouřenýma očima pozoroval robota, který ho převyšoval o hlavu a který po několika nesrozumitelných zvucích promluvil znenadání basem:
„Za…. pomněl jsem.“
Pirxe to odzbrojilo — tak nevinně to zaznělo. Nějakou dobu pozoroval mírně se kolébající trup.
„Zapomněl jsi, viď? Jdi k reaktoru, vrať se. Slyšíš!“
„Slyším.“
Terminus zařinčel, na místě se obrátil a pomalu se vzdaloval rovnoměrným, nepřirozeně strnulým, a proto jakoby stařeckým krokem. Zmenšoval se v perspektivě chodby. Na jednom z posledních prahů klopýtl. Těžce zakomíhal pažemi, získal rovnováhu a zmizel v postranní chodbičce. Nějakou dobu opakovaly stěny ozvěnu jeho pochodu. Pirx už byl na cestě do své kabiny, vtom se rozmyslel, a vznášeje se nezvučně nad podlahou, dospěl k šesté ventilační šachtě. Pohyb v šachtách, dokonce i při vypnutých motorech, byl zakázán, ale nedbal na zákaz. Silně se odstrčil od pažení a v deseti vteřinách proletěl vzdálenost sedmi pater, která dělila střed rakety od zádi. Nevstoupil do komory s reaktorem. V polovině výšky stěny byly obdélníkové posuvné dveře. Doplul k nim, vytáhl závory na úzkých dveřích a odsunul je. Za dvířky bylo pravoúhlé okénko z olovnatého skla zasazené do oceli, které tvořilo zadní stěnu klecí s myšmi. Člověk je mohl pozorovat, aniž vešel do komory. Znečištěná, prázdná dna klecí spatřil hned za sklem. A ve světle stropní lampy v pozadí komory bylo přes drátěné mřížky vidět vodou politá, v odraženém světle se lesknoucí záda robota, který visel téměř kolmo ve vzduchu a ospale pohyboval rukama. Celé jeho brnění bylo obsypáno bílými myškami, které cupitaly po plátech nárameníků, prsních štítů a shlukovaly se tam, kde se v prohlubních článkovitého břicha nashromáždila voda v těžkých kapkách; lízaly ji, poskakovaly, poletovaly ve vzduchu a Terminus je chytal, proklouzávaly mu mezi železnými prsty, jejich ocásky se svíjely a kroutily, byl to obrázek tak zvláštní, tak komický, že se Pirx stěží ubránil smíchu. Terminus zatím vkládal chycené myšky do klecí, jeho kovová tvář se nebezpečně přiblížila k Pirxovým očím, ale určitě ho nezpozoroval. Ještě dvě tři myšky poletovaly ve vzduchu. Terminus pochytal i je, zavřel klec a zmizel Pirxovi z očí, pouze jeho nadlidský stín, opřený o kloub hlavního potrubí, padal na beton reaktoru jako rozmazaný kříž.