Pirx tiše zastrčil dvířka a vrátil se do kajuty. Svlékl se a ulehl, ale usnout nemohl. Nějakou dobu četl deníky astrogátora Irvinga, ale oči ho pálily, jako by v nich měl písek, hlava mu klesala, ale přitom byl bdělý jako rys. Pomyslil si zoufale, kolik hodin ho dělí ode dne, hodil tedy na sebe plášť a šel ven.
Na křižovatce hlavní a boční chodby doletí k němu z ventilační šachty zvuk kroků. Přiložil hlavu k mříži otvoru. Zvuk deformovaný ozvěnou železné šachty přicházel zdola. Pirx se odrazil od mříže a padal chvíli nohama napřed, dostal se nejbližším kolmým průchodem na úroveň zdi. Kroky se rozezněly hlasitěji, zastavily se. Naslouchal, ozvaly se s novou silou. Automat se vracel. Pirx na něj čekal u samého stropu chodby, v tomto místě byla vysoká. V pozadí paluby vrzaly podrážky táhané po podlaze. Zvuk umlkl. Už ztrácel trpělivost, když se kroky znovu ozvaly a z uličky vyhlédl dlouhý stín a v patách za ním se objevil Terminus. Prošel tak blízko pod Pirxem, že bylo slyšet tlukot jeho hydraulického srdce. Po několika krocích se zastavil a dlouze zasyčel. Pak se několikrát zakymácel nalevo a napravo, jako by se ukláněl železným stěnám, a vykročil. U tmavého ústí postranní chodby se opět zastavil. Nahlédl tam. Zase dlouze zasyčel. Pirx plul za těžkopádnou postavou, sotva se dotýkaje stropu špičkami prstů.
„Čičičiči… čičičiči…,“ slyšel stále zřetelněji.
Terminus ještě jednou zůstal stát před další ventilační šachtou a snažil se prostrčit hlavu mřížemi, ale nepovedlo se mu to; zasyčel, pomalu se vzpřímil a belhal se dál. Pirx už toho měl dost.
„Termine!“ zvolal.
Automat, který se zrovna shýbal, uvázl v půli předklonu.
„Slyším,“ odpověděl.
„Co tu zase děláš?“
Hleděl do rozpláclé, kovové masky, třebaže to nebyla tvář a nemohla nic prozradit.
„Hledám….,“ promluvil Terminus. „Hledám kočku.“
„Co?“
Terminus se pozvolna vzpřimoval. Vytahoval se vzhůru s pažemi visícími bezvládně, jako by na ně zapomněl, a protože tento pohyb, doprovázený slabým vrzáním kloubů, vykonával tak pomalu, bylo v tom něco hrozivého.
„Hledám kočku,“ opakoval.
„Proč?“
Terminus ztuhlý v kovovou sochu chvíli mlčel.
„Nevím,“ řekl tiše a Pirx upadl do rozpaků. Svým mrtvým klidem, v slabém svitu lamp, se zrezivělými kolejnicemi, končícími u zamčených vrat, vypadala chodba jako štola v opuštěném dole.
„Nech toho,“ promluvil konečně Pirx. „Vrať se k reaktoru. Vrať se a neodcházej odtamtud, slyšíš?“
„Slyším.“
Terminus se obrátil a odešel. Pirx osaměl. Proud vzduchu ho nesl, vznášel se mezi stropem a podlahou milimetr po milimetru k otevřené tlamě ventilátoru. Odrazil se chodidlem od zdi, zabočil k výtahu a plachtil vzhůru, míjeje cestou černé jícny šachet, v nichž jako tikot obrovského orloje duněly slabší a slabší vzdalující se kroky robota.
IV
V příštích dnech absorbovala Pirxe matematika. Při každém novém zapojení se reaktor čím dál víc zahříval a jeho výkon přitom klesal. Boman se domníval, že neutronová zrcadla hrozí rozpadem. Svědčil o tom radioaktivní průnik, zvolna, ale neúprosně stoupající. Komplikovanými výpočty se pokoušel stanovit dávky pro pohon a pro chlazení, a i když reaktor nepracoval, střídal cirkulaci chladicí směsi z bočních skladišť do prostorů na zádi, kde vládla teplota vpravdě tropická. To lavírování mezi protichůdnými veličinami vyžadovalo trpělivost. Vysedával u počítače a hledal nejoptimálnější řešení metodou zkoušek a omylů. V důsledku toho urazili 43 miliónů kilometrů s minimálním zpožděním. Pátého dne letu dosáhli — navzdory Bomanovým pesimistickým předpovědím — potřebného stropu rychlosti. Když vypínal reaktor, který měl chladnout až do přistání, Pirx si potají oddechl. Jedna ze zvláštností velení na tomto starém frachťáku byla, že vídal hvězdy daleko řidčeji než na Zemi. Nebyl na ně ostatně zvědavý, dokonce ani na červený kotouček planety Marsu, rudý jako měďák: stačilo mu zakreslování kursu.
Pozdě večer posledního dne cesty, kdy tma zřídka přerušovaná modrými lampičkami zdánlivě zvětšila paluby, vzpomněl si na skladiště. Zatím se do nich ani nepodíval. Opustil jídelnu, kde Sims hrál jako každodenně šachy s Bomanem, a sjel výtahem na záď. Od posledního setkání Termina ani neviděl, ani neslyšel. Jen si všiml, že kočka někam zmizela tak důkladně, jako by vůbec nebyla na palubě. Spoře osvětlená střední část rakety oddechovala šuměním ustavičně cirkulujícího vzduchu. Když otevřel dveře, rozsvítila se v hale světla pod silnou vrstvou prachu. Prošel skladišti od jednoho konce na druhý. Úzká ulička dělila hromady beden, sahající bezmála do stropu. Kontroloval napětí ocelových pásů, zakotvených v podlaze, jimiž byla stažena každá pyramida nákladu, a průvan způsobený otevřením dveří vysával z temných koutů chomáče pilin, prachu a mšení, které se lehce vlnilo jako škraloup žabince na vodní hladině. Už byl na chodbě, když zaslechl rytmické, pomalé zvuky. „Pozor!“
Tři údery.
Chvíli se nechal nést proudem, který ho zvedal výš a výš. Ať chtěl nebo nechtěl, musel naslouchat.
Domlouvali se ti dva, Wayne a Simon. Signály byly slabé, odměřovali sílu úderů, jako by se šetřili. Signály přicházely hned pomaleji, hned rychleji; jeden z vysílajících se často mýlil, jako by zapomněl morseovku. Občas delší dobu mlčeli, někdy začali vysílat současně. Černá chodba s řídce rozvěšenými lampami byla jako bez konce, jako by vítr, který v ní šuměl, přicházel z bezmezné pustiny.
„-s-i-m-o-n-e s-l-y-s-i-s h-o-“ pomalu, nepravidelně to ťukalo v potrubí.
„-n-e-s-l-y-s-i-mn-e-s-l-y-s-i-m-“
Pirx se zuřivě odstrčil od stěny a schoulený, se skrčenýma nohama padal jako kámen chodbami čím dál hůře osvětlenými. Podle houstnoucího množství jemného narudlého prachu kolem lamp poznával, že se blíží k zádi. Těžké dveře vedoucí k reaktoru byly pootevřené. Nahlédl dovnitř.
V komoře bylo chladno. Kompresory, na noc vypnuté, mlčely. Jen občas podivným, téměř lidským hlasem zabublalo potrubí ukryté v betonové zdi, když si plynové bublinky razily cestu v houstnoucí kapalině.