A když si oblékal kalhoty, něco mu našeptávalo: „Ano, muselo se to stát, protože jsi tu ty. Máš už takové štěstí, že kde jsi ty, všude se něco děje…“ Když vycházel z pokoje, na hodinkách měl osm. Chtěl se někoho zeptat, co se vlastně stalo, ale chodba byla prázdná a pohyblivé schody také, jako by už bylo po všeobecné mobilizaci, jako by už všichni, čertvíkde, válčili v první linii… Běžel vzhůru do schodů, a přestože se pohybovaly rychle, spěchal, jako by doopravdy mohl ztratit příležitost k hrdinským činům. Nahoře spatřil jasně osvětlený skleněný kiosk s novinami, přiběhl k okénku, aby se konečně zeptal, co se děje, ale budka byla prázdná. Noviny prodával automat. Koupil si tedy balíček cigaret a deník, přelétl jej očima, aniž zvolnil krok, ale nebylo v něm nic kromě popisu katastrofy s meteority. Že by šlo o tohle? Ale co s tou zbraní? Ne, tohle to není! Dlouhou chodbou došel k velitelství. Konečně spatřil první lidi. Kdosi právě vstupoval do místnosti s číslem 318, někdo jiný se k němu blížil z protějšího konce chodby.
„Už se nic nedozvím, nestihnu to,“ pomyslil si, popotáhl si kabát a vstoupil. Byla to nevelká místnost se třemi okny, za nimiž planula umělá měsíční krajina s nepříjemnou barvou rozžhavené rtuti. V užší části lichoběžníkové místnosti stály dva psací stoly, celý prostor před nimi byl zastavěn židlemi, zřejmě snesenými narychlo, protože skoro každá byla jiná. Bylo tady nějakých čtrnáct patnáct osob, převážně mužů středních let, a několik mladíků s nárameníky kadetů kosmického loďstva. Stranou seděl nějaký starší důstojník — ostatní židle byly prázdné. Pirx usedl vedle jednoho z kadetů, který mu vzápětí řekl, že jich včera přiletělo šest, aby si odbyli praxi na „tamté straně“, ale k dispozici měli jenom malý stroj, takzvanou „blechu“, který naložil jen tři, ostatní museli čekat, a teď najednou taková věc. Nevíte snad, pane navigátore, oč jde…? Pan navigátor sám nic nevěděl. Z výrazu těch, kteří tu seděli, se dalo poznat, že také oni jsou zaskočeni neobvyklou zprávou — všichni asi přišli z hotelu. Kadet, kterého napadlo, že by se měl představit, provedl několik gymnastických cviků, div nepřevrátil židli. Pirx ji zachytil za opěradlo; vtom se otevřely dveře a vstoupil nevysoký černovlasý muž s lehce prošedivělými skráněmi; měl vyholené, po vousech namodralé tváře, rozcuchané obočí a malé pronikavé oči; beze slova prošel mezi židlemi, za stolem spustil roli stočené mapy „tamté strany“ v měřítku class="underline" 1000000, a když si hřbetem ruky přetřel silný, masitý nos, řekl bez jakéhokoli úvodu:
„Pánové, jsem Achanian, velitelstvím spojené Luny I a Luny II s okamžitou platností určen řídit akci zneškodnění Setaura.“
Mezi shromážděnými nastal lehký rozruch, ale Pirx dosud ničemu nerozuměl — ani nevěděl, co to Setaur je.
„Ti z vás, kteří poslouchali rádio, vědí, že sem,“ pravítkem ukázal prostor Hypatie a Alfagranuse, „včera dopadl roj meteoritů. Nejde o účinek dopadu ostatních, ale jeden, zřejmě největší, prorazil ochranný štít skladů B 7 a R 7. V tomhle posledním byla část zásilky Setaurů, které sotva před čtyřmi dny poslali ze Země. Ve zprávách se tvrdilo, že všichni byli zničeni. To ovšem, pánové, není pravda.“
Kadet, který seděl vedle Pirxe, poslouchal s červenýma ušima, i ústa otevřel, jako by se bál, že neporozumí nějakému slovu; Achanian pokračovaclass="underline" „Padající stroj rozdrtil pět robotů, ale šestý se zachránil. Vlastně — byl poškozen; soudíme tak podle toho, že se vyprostil z trosek skladu a začal se od toho okamžiku chovat jako… jako….“ Achanian nenašel patřičný výraz a hovořil dáclass="underline"
„Sklady jsou umístěny u odbočky úzkokolejné dráhy, pět mil od provizorní základny. Ihned po katastrofě byly zahájeny záchranné práce, v první řadě prověřen stav posádky, aby se zjistilo, jestli někdo nezůstal pod zhroucenými budovami. Akce sama trvala asi hodinu, ale protože se zároveň ukázalo, že otřesem ztratily budovy ústředního řízení činnosti svoji hermetičnost, prodloužila se skoro až do půlnoci. Kolem jedné se ukázalo, že havárie sítě, která zásobuje celý prostor sídliště, stejně jako přerušení telefonního spojení nebyly způsobeny meteority, ale že kabely byly přeťaty… laserovým paprskem.“
Pirx zamžikal. Měl utkvělou představu, že je na jakémsi divadle, maškarádě — protože takové věci se přece nemohou dít. Laser! Opravdu! Že by jej přivezl marťanský zvěd? Ale velitel-inženýr nevypadal na člověka, který ráno vytahuje hosty z hotelových postelí, aby si z nich dělal legraci!
„Telefonní spojení bylo opraveno nejdřív,“ řekl Achanian, „a v téže době malý transportér havarijní brigády, který dorazil na místo, kde kabely byly přervány, ztratil radiotelegrafické spojení s velitelstvím Luny; po třetí hodině ráno se ukázalo, že transportér byl napaden laserem a že po několika zásazích začal hořet. Velitel a jeho pomocník zahynuli a dva muži z posádky, kteří naštěstí už měli skafandry na sobě a chystali se vystoupit, aby opravili trasu, stačili vyskočit a ukrýt se na poušti, to je na Mare Tranquilitatis — někde tady…“ Achanian pravítkem ukázal bod na Moři klidu, vzdálený asi čtyři sta kilometrů od nevelkého kráteru Arago. „Žádný z nich, pokud vím, nespatřil útočníka. Pouze v určitém okamžiku pocítili nesmírně silný tepelný úder a transportér vzplanul. Vyskočili dřív, než vybuchly bomby se stlačeným plynem; zachránil je nedostatek atmosféry, protože explodovala pouze ta část paliva, která se uvnitř transportéru mohla sloučit s kyslíkem. Jeden z těch lidí zahynul z dosud nezjištěných příčin a druhý se dokázal vrátit na území základny, když prošel sto čtyřicet kilometrů, ale protože spotřeboval celou zásobu vzduchu, dostal anoxii — naštěstí ho ale našli a teď je v nemocnici. Naše znalosti toho, co se stalo, se opírají pouze o jeho výpověď, takže budou muset být ještě ověřeny.“
Nyní zavládlo naprosté ticho. Pirxovi už začalo svítat, co to všecko znamená, ale ještě nevěřil, nechtěl ještě věřit.
„Určitě se, pánové, domýšlíte,“ pokračoval nezměněným hlasem tmavovlasý muž, jehož jako uhel černá silueta se odrážela od pozadí rtuťově planoucího obrazu Měsíce, „že ten, kdo přeťal telefonické kabely a vedení vysokého napětí a zároveň zaútočil na transportér, je zachráněný Setaur. Je to výrobek dosud málo známý, protože do sériové výroby byl dán teprve minulý měsíc. Měl tu být se mnou inženýr Klarner, jeden z projektantů Setaura, aby vám přesně vyložil schopnosti tohoto typu, stejně jako prostředky, jichž je nutno použít, aby byl zneškodněn nebo zničen…“ Kadet, který seděl vedle Pirxe, tiše vyjekl. Byl to výraz největšího údivu, ani se nepokoušel předstírat hrůzu. Mladík si nevšiml navigátorova káravého pohledu. Ostatně nikdo si ničeho nevšímal ani nic neslyšel kromě hlasu velitele — inženýra.
„Nejsem intelektronikem, a proto bych vám toho o Setaurovi nemohl mnoho říci. Mezi námi by však měl být doktor Mc Cork. Je zde?“
Vstal hubený muž v brýlích: „Zde. Nezúčastnil jsem se projektování Setaurů, znám pouze náš anglický model, podobný americkému, ale ne totožný. Ovšem velké rozdíly mezi nimi nejsou. Jsem k službám…“