Mc Cork přikývl hlavou.
„To je ovšem jenom spekulace,“ objasňoval Pirx. „Loď by bylo třeba nějak navést, a Setaur je cíl tak malý jako člověk, tomu se vždycky podaří zmizet, protože boční rychlost, kterou loď manévruje nad povrchem planety, v jejím gravitačním poli, je příliš malá a nemůže být ani řeči o rychlých stíhacích manévrech. Takže by byla jedině možnost využití malých strojů, řekněme vlastní měsíční flotily. Jenže ta má trysk plamenů slabý, jejich teplota není dostatečně vysoká, snad by se některého stroje dalo využít jako bombardéru… K přesnému bombardování je zase potřeba speciálních přístrojů, zaměřovačů, a ty na Luně nejsou. Nevidím takovou možnost. Ovšem, je nutné využít malých strojů, ale pouze k průzkumům, to znamená k lokalizaci tohoto automatu.“
Chtěl již usednout, když tu si na něco vzpomněl.
„Ach, ovšem,“ řekl. „Skokové pistole. Těch by bylo možné použít. Vlastně — mohou je použít jenom ti, kteří s nimi umějí zacházet.“
„To jsou ty malé osobní raketky, které se připevňují na záda?“ zeptal se Mc Cork.
„Ano, s nimi se dá skákat anebo vznášet, podle modelu a typu se dosahuje od jedné do několika minut letu a od padesáti do čtyř set metrů výšky…“
Achanian vstal.
„To se zdá důležité. Kdo z přítomných absolvoval trénink na těch přístrojích?“
Zvedly se dvě ruce. Potom ještě jedna.
„Jenom tři,“ řekl Achanian. „Ale, vy také?“ dodal, když viděl Pirxe, který teprve nyní pochopil, oč jde, a pozvedl ruku. „Tak tedy čtyři. To je dost málo… Podíváme se ještě mezi letištní obsluhu. Pánové! Jde, to je samozřejmé, o dobrovolnou akci. Vlastně tím jsem byl povinen začít. Kdo z vás se chce zúčastnit operace?“
Vznikl menší hluk, protože všichni začali vstávat.
„Děkuji jménem velitelství,“ řekl Achanian. „To je výborné… Máme tedy sedmnáct dobrovolníků. Budeme mít podporu tří strojů měsíční flotily, kromě toho je k dispozici deset řidičů a radistů k obsluze transportérů. Prosím, abyste zůstali na místě, a vy,“ obrátil se na Mc Corka a Pirxe, „pojďte prosím se mnou na velitelství…“
Kolem čtvrté odpoledne seděl Pirx ve věžičce velkého housenkového transportéru, smýkán jeho rychlými pohyby, v kompletním skafandru, na kolenou helmu připravenou k nasazení při prvním poplachu, šikmo přes prsa měl zavěšen těžký laser, jehož kolba jej nemilosrdně tloukla; v levé ruce držel mikrofon a pravou otáčel periskopem a pozoroval transportéry, roztažené v dlouhém řetězu, které se jako lodě kolébaly po štěrko vitém prostoru Moře klidu. Pouštní „moře“ sálalo sluneční září, prázdné od jednoho černého obzoru k druhému; Pirx přijímal a podával hlášení, hovořil s Lunou I, s veliteli ostatních strojů, s piloty zpravodajských loděk, jejichž maličké plamínky z trysek se občas objevily uprostřed hvězd na černém nebi, a při tom všem se chvílemi nemohl zbavit dojmu, že je to jakýsi nesmírně zamotaný a hloupý sen. Události následovaly stále rychleji. Nejenom jemu se zdálo, že velitelství základny podlehlo jakési panice; vždyť co by koneckonců mohl asi provést jeden automat-poločlověk, i když je ozbrojen vrhačem světla? A když se na druhé poradě „načalstva“ přesně v poledne začalo mluvit o nutnosti zásahu OSN a přinejmenším Rady bezpečnosti ve smyslu „zvláštních sankcí“, o svolení k dovozu dělostřelectva (nejlépe raketometů) a možná i atomových nábojů — protestoval spolu s ostatními a tvrdil, že takovým způsobem se dokáží pořádně zesměšnit před celou Zemí, ještě než se do něčeho pustí. Ostatně bylo jasné, že na nějaké rozhodnutí mezinárodního orgánu bylo by nutno čekat mnoho dnů, ne-li týdnů, a mezitím by zase „šílený robot“ mohl cestovat bůhvíkam, a kdyby se ukryl v nedostupných puklinách měsíční skořápky, potom by nestačila všechna děla najednou; bylo proto třeba jednat rozhodně a rychle. Včas se přišlo na to, že největším úskalím bude problém spojení, které vždycky při všech měsíčních akcích působilo nesnáze. Existovalo pravděpodobně kolem tří tisíc patentů na vynálezy, které měly zlepšit spojení, od seizmického telegrafu (s využitím mikrovýbuchů jako signálů) až po ztrojené stacionární satelity. Satelity uvedli na oběžnou dráhu už v minulém roce, vážnou situaci to ale vcelku nezlepšilo. Problém prakticky vyřešil systém ultrakrátkých relé, umístěných na stožárech; velice se to podobalo pradávným pozemským translátorovým vedením předsputnikovské televize. Určitě to bylo jistější než spojení pomocí satelitů, protože inženýři si ještě stále lámali hlavu tím, jak relé v satelitech učinit necitlivými na „sluneční výbuchy“. Každé zvýšení sluneční aktivity a „uragány“ elektricky nabitých částic o vysoké energii, probíjejících vzduchoprázdno, které s ním byly spojeny, ihned rušily beztak obtížně udržované spojení, nejednou i na několik dní. Právě probíhal jeden z takových „slunečních uragánů“, zprávy mezi Lunou a základnou šly pozemní linkou a úspěch „Operace Setaur“ záležel určitě ve značné míře na tom, jestli „povstalec“ nedostane chuť ničit mřížované antény, kterých bylo v poušti pětačtyřicet (v poušti oddělující Lunu — město s kosmodromem — od území základny). Předpokládalo se ovšem, že automat se bude dál toulat v této krajině. Měl přece úplnou svobodu pohybu, nepotřeboval palivo ani kyslík, ani spánek nebo odpočinek, byl tak soběstačný, že nejeden z inženýrů si teprve nyní uvědomil, jak dokonalý stroj vytvořili vlastníma rukama a že jeho další kroky nikdo neumí předvídat. Je jasné, že ještě za svítání probíhaly svízelné přímé rozhovory na trase Měsíc-Země mezi vedením akce a štábem projektantů Setaura od firmy Cybertronics. Nedozvěděli se však od nich nic, co by už dříve neřekl malý doktor Mc Cork. Pouze laikové se ještě pokoušeli přemluvit specialisty, aby pomocí jakéhosi velkého počítače předpověděli taktiku automatu. Cožpak je inteligentní? Ale ano, je, byť i po svém! Ta nepotřebná a v této chvíli dokonce velmi škodlivá „moudrost“ stroje dopalovala mnoho účastníků akce — nemohli pochopit, proč k čertu stroj, který byl určen především k důlním pracím, obdařili inženýři takovou svobodou a soběstačností? Mc Cork jim klidně vysvětloval, že „intelektronická předimenzovanost“ je v současné fázi technického rozvoje tím, čím přemíra moci, jíž zpravidla disponují všechny stroje a konvenční motory; je to havarijní rezerva, zvyšující bezpečnost a jistotu činnosti, protože není možné předvídat všecky situace, v nichž se energový nebo informující stroj ocitne. O tom, čeho je Setaur schopen navíc, nikdo neměl sebemenší ponětí. Odborníci, mimo jiné i ti ze Země, sice telegraficky sdělovali své názory, ale potíž byla v tom, že se diametrálně lišily. Jedni připouštěli, že Setaur bude chtít zničit objekty „umělého“ původu, jako jsou přenosové stožáry anebo stožáry vysokého napětí, jiní naopak, že svou energii použije k bezhlavému vyzařování na vše, co se mu postaví do cesty, ať to bude měsíční skála nebo transportér s lidmi. První se přikláněli ke koncepci okamžitého útoku, aby byl rychle zničen, druzí radili vyčkávací taktiku. Zajedno byli pouze v tom, že je nezbytně nutné sledovat jeho pohyb.
A tak měsíční flotila v počtu dvanácti malých jednotek od rána hlídkovala v Moři klidu a neustále vysílala hlášení obranné skupině v prostoru základny, která opět byla ve stálém spojení s velitelstvím kosmodromu. Nebylo lehké najít Setaura, štipec kovu v obrovské kamenné poušti, zvlněné štěrkovými poli a napolo zasypanými puklinami, a ještě k tomu pokryté neštovicemi miniaturních kráterů. Kdyby aspoň ta hlášení byla záporná! Ale hlídkující posádky už mnohokrát zalarmovaly pozemní personál zprávami o nalezení „šílence“, jenže pak se zpravidla ukázalo, že to byl balvan velmi zvláštního tvaru anebo kus lávy, jiskřící v slunečních paprscích. Dokonce ani použití radaru s ferroinduktivními indikátory nepomáhalo, protože po dávných těžařských akcích v prvním období ovládnutí Měsíce zůstalo na jeho kamenných pouštích obrovské množství kovových kondenzátorů, stejně jako vypálené nábojnice raketových střel a všemožné plechové haraburdí, které bylo každou chvíli příčinou nových poplachů. Nakonec si vedení operace začalo stále horlivěji přát, aby Setaur konečně zaútočil na nějaký objekt, aby se ukázal; před devíti hodinami dal naposled o sobě vědět útokem na malý transportér technické pohotovosti elektrotechniků, a potom jako by zapadl pod povrch Měsíce. Protože bylo rozhodnuto, že déle čekat už není možné, zvláště když základna musela mít obnovenou dodávku elektrického proudu, akce v prostoru devíti tisíc čtverečních kilometrů spočívala v pročesávání dvěma vlnami jízd, směřujících k sobě z protilehlých stran, tedy ze severu a jihu. Od základny šel jeden roj pod vedením hlavního technologa Stříbra a od kosmodromu Luna druhý. Úlohu koordinátora akcí obou stran u velitele, jímž byl navigátor Pleydar, vykonával Pirx. Chápal dokonale, že každou chvíli mohou minout Setaura, třebas ukrytého v kterési z hlubokých tektonických rýh, maskovaného i třpytivým měsíčním pískem, a že jej ani nespatří; Mc Cork, který jako „poradce — intelektronik“ jel spolu s ním, byl téhož názoru.