Transportérem to házelo přímo strašlivě, jeli rychlostí, ze které jim, jak je velitel klidně upozornil, „po nějaké době polezou oči z důlků“. Byli ve východním sektoru Moře klidu a necelá hodina jízdy je dělila od oblasti, v níž s největší pravděpodobností mohl být automat. Po překročení stanovené hranice si měli všichni nasadit helmu, aby v případě nenadálého útoku a ztráty hermetičnosti nebo požáru mohli ihned opustit stroj.
Transportér se změnil ve válečný stroj, protože mechanici na jeho kopulovitou věžičku namontovali důlní laser velké výkonnosti, ale s jeho přesností to bylo zlé. Pirx ji považoval za naprosto iluzorní, zvlášť pokud jde o Setaura. Vždyť Setaur měl automatický zaměřovač, jeho fotoelektrické oči byly spojeny s laserem, takže okamžitě mohl ničit to, co bylo v centru jeho zorného pole. Oni však měli jakýsi podivný zaměřovač, asi ze starého kosmonautického měřiče vzdáleností, který si vyzkoušeli tím, že před odjezdem z Luny chvíli stříleli do skal na obzoru. Skály byly velké, vzdálenost sotva míle, a přesto se jim je podařilo zasáhnout teprve po čtvrtém výstřelu. Všecko ještě ztěžovaly měsíční podmínky, protože laserový paprsek je viditelný jako oslepující pás jedině v rozptýleném prostředí, například v zemské atmosféře; ve vzduchoprázdnu však světelný svazek, dokonce libovolně velké síly, je neviditelný dotud, dokud nezasáhne nějakou hmotnou překážku. Proto lze na Zemi střílet laserem tak, jako střílíme světelnými náboji, a řídit se linií jejich letu. Na Měsíci neměl laser bez zaměřovače prakticky význam. Pirx se tím před Mc Corkem netajil; sotva několik minut jízdy je dělilo od hypotetického pásma ohrožení.
„Nepřemýšlel jsem o tom,“ řekl inženýr. Potom dodal s úsměvem: „Proč mi to vlastně říkáte?“
„Abych vás zbavil iluzí,“ odvětil Pirx, aniž odtrhl oči od skel periskopu. Přestože skla měla pěnové polštářky, cítil, že delší dobu (jestliže ovšem z téhle akce vyjde živ) bude chodit s kruhy pod očima. „A také, abych vám sdělil, proč vezeme tenhle krám z týlu.“
„Ty láhve?“ zeptal se Mc Cork. „Viděl jsem, jak jste je bral ze skladu. Co je v nich?“
„Amoniak, chlór a nějaké uhlovodíky,“ řekl Pirx. „Myslím, že se mohou hodit…“
„Na plynovou a kouřovou clonu?“ domýšlel se inženýr.
„Ne, myslil jsem spíš na určitý způsob zaměřování. Když není atmosféra, je zapotřebí ji vytvořit, aspoň na chvíli…“
„Obávám se, že na to nebude čas…“
„Taky možná… Vzal jsem to pro všecky případy. Proti šílencům je nejlepší šílená taktika…“
Ztichli, protože transportérem to začalo házet jako míčem; amortizátory drnčely a pištěly, jako by se v nich každou chvíli měl uvařit olej. Řítili se po svahu, posetém ostrými balvany. Protilehlý svah zářil bělostí pemzy.
„Víte, čeho se bojím nejvíc?“ řekl Pirx, když se otřásání transportéru poněkud zmírnilo. Byl nějak podivně hovorný. „Setaura vůbec ne… Ale těch transportérů ze základny. Protože jestli si nás třeba jen jeden z nich zmýlí se Setaurem, bude veselo.“
„Vidím, že jste předvídal vše,“ zabručel inženýr. Kadet, který seděl vedle radisty, zaklonil se nad opěradlem svého křesla a podal Pirxovi naškrábaný, sotva čitelný telegram.
„U dvacátého translátoru jsme vstoupili na území ohrožení stop dosud nic stop Stříbro stop konec,“ četl Pirx hlasitě. „A my si co nevidět budeme musit nasadit helmy…“
Stroj vyjel na svah a poněkud zvolnil. Pirx zpozoroval, že už nevidí souseda po levici, jenom transportér napravo se pohyboval jako polotemná skvrnka nahoru úbočím. Dal rozkaz volat rádiem levý stroj, ale odpověď nepřišla.
„Začínáme se ztrácet jeden druhému,“ řekl klidně. „Právě tak jsem si to představoval. Copak není možné vztyčit anténu výš? Ne? Co se dá dělat.“
Byli už na vrcholku mírného pahorku. Za obzorem, vzdáleným bezmála dvacet kilometrů, vyhoupl se strmý, zacloněný okraj Toricelliho kráteru, ostře se rýsující na černém pozadí obzoru. Rovinu Moře klidu měli už skoro celou za sebou. Objevily se hluboké tektonické příkopy, zpod písku semtam trčely ztuhlé pláty magmatu, po kterých se transportér vlekl s největší námahou. Nejprve se pozvedal jako loď na vlně a potom se těžce řítil dolů, jako by si měl v nedohledné hloubce srazit vaz. Pirx zahlédl stožár dalšího retranslátoru, mrkl na mapu pod celuloidovým obalem, přitištěnou ke kolenům, a nařídil, aby si všichni vzali helmy. Pak už se mohli dorozumět jenom vnitřním telefonem; ukázalo se, že transportér se dokáže otřásat ještě víc než dosud — Pirxovi hlava ve skafandru lítala jako jádro ořechu ve skořápce.
Když sjeli ze svahu a ocitli se níže, strmý okraj Toricelliho kráteru zmizel, zakryt blízkými pahorky, a téměř současně se jim ztratil transportér zprava. Ještě několik minut slyšeli jeho volací signály, potom je však rušily odrazy vln od skalních masívů a nastalo takzvané „naprosté rádiové ticho“. Dívat se periskopem, když měl člověk na hlavě helmu, bylo velice nevýhodné, Pirxovi se zdálo, že buď vyrazí očnice, nebo rozmačká okulár. Dělal co mohl, aby měl stále před sebou široké zorné pole, přestože bylo poseto pásy skal. To se však úplně měnilo kolébáním stroje. Chaos stínů černých jako smola a oslepujících rozptýlených kamenných ploch se rojil před očima. Pojednou malý pomerančový plamen vylétl na daleké soumračné nebe, zakomíhal se, smrštil a zanikl. A druhý záblesk, o něco silnější. Pirx vykřikclass="underline" „Všichni pozor! Vidím nějakou explozi!“ a horečně točil rukojetí periskopu a současně odečítal azimut z průhledné stupnice, vyznačené na skle.
„Měníme kurs!“ zařval. „Čtyřicet sedm čárka osm, plnou parou vpřed!“
Povel se vlastně týkal kosmické lodi, velitel však přesto pochopil; pláty a všecky součásti transportéru se křečovitě zatřásly a stroj, který se téměř obrátil na místě, se vrhl vpřed. Pirx se zvedl ze sedadla, protože otřesy mu odtrhovaly hlavu od okuláru. Znovu se zablesklo — tentokrát červenofialovým širokým plamenem. Střed těchto záblesků nebo výbuchů však byl až za zorným polem a to bylo začleněno hřbetem, na který vyjeli.