„Všichni pozor!“ řekl Pirx. „Připravit osobní lasery. Doktore Mc Corku, vy, až vám řeknu, uzavřete příklop, a při zásahu ho ihned otevřete. Řidiči, zmenšit rychlost…!“
Pahorkatina, na kterou se drápal stroj, se vynořila z pouště jako kloub nějakého měsíčního netvora, do půli utopeného v hrubém písku; skála sama svou hladkostí připomínala vyleštěnou kostru anebo obrovskou lebku; Pirx přikázal řidiči vyjet až na vrchol. Pásy začaly skřípět, jako by ocel třela po skle. „Stop!“ křikl Pirx, transportér, který se náhle zastavil, klesl předkem ke skále, zakolébal se, amortizátory zasténaly napětím a znehybněly.
Pirx pohlédl do nehluboké kotliny, ze dvou stran obklopené paprskovité protaženými, oblými hřbety starých magmatických potoků; dvě třetiny propadliny ležely v sálavém slunci, zbytek pokrýval příkrov naprosté černě. V sametovém soumraku jako zvláštní klenot zářila a rubínově hasla polorozpadlá kostra nějakého vozu. Zahlédli jej pouze velitel s Pirxem, protože pancéřové kryty oken byly spuštěné. Pirx doopravdy nevěděl, co dělat. Je to nějaký transportér, pomyslil si. Kde je jeho přední část? Ta jižní? Jako by byl ze skupiny patřící základně. Kdo ho ale zničil? Setaur? A v takové situaci tu stojím na ráně jako kretén — musím se schovat. Ale kde jsou všichni ostatní? Tamti i moji?
„Rozumím!“ vykřikl radiotelegrafista. Přepojil přístroj transportéru na vnitřní síť, takže všichni ve skafandru mohli slyšet přijímané signály.
„Aximo-portativní kupy! Otorbelonová stěna — opakování po návratu zbytečné — příchod podle azimutu — mnohokrystalická metamorfizace…“ Pirxova sluchátka naplňoval hlas, vyslovující ta slova naprosto monotónně a bez jakéhokoli zabarvení.
„To je on!“ vyjekl. „Setaur! Haló, rádio! Zaměřte ho, rychle ho zaměřte. Oznamte mi vlnu. No tak, krucifix! Co je? Dokud ještě vysílá!“ řval, až jej ohlušil vlastní křik, zesílený uzavřeným skafandrem; nečekal, až se radiotelegrafista vzpamatuje, předkloněn skočil pod vrchol kopule, uchopil dvojitou rukojeť těžkého laseru a začal jím točit, oči upřené na zaměřovač. Mezitím ve skafandru pokračoval ten hluboký, jakoby trošku smutný, rovnoměrný hlas:
„Těžkovodní málobarvení viskózní — neodkorněné segmenty bez opětných osedlaných vetřelců,“ a to nesmyslné tlachání zřejmě sláblo.
„Co je s tím zaměřením, ksakru?!“
Pirx, který neodtrhoval oči od zaměřovače, uslyšel nejasný hluk — to Mc Cork skočil dopředu, odhodil radistu, někdo se tam s kýmsi tahal.
Vtom ve sluchátkách uslyšel kybernetikův klidný hlas:
„Azimut 39,9… 40,0… 40,1… 40,2“
„Hýbe se!“ pochopil Pirx. Bylo potřebí otáčet kopulí, točit rukojetí. Div si nevykloubil rameno, jak točil číslice se pozvolna posunovaly. Červená čára přeskočila čtyřicítku.
Setaurův hlas se pojednou změnil v protáhlý pískot a umlkl. V téže chvíli Pirx zmáčkl spoušť a půl kilometru níže, na samé hranici světla a stínu, se skála rozstříkla nadslunečným ohněm.
V silných rukavicích bylo strašlivě těžké držet rukojeti nehybně. Plamen, jasnější než slunce, zavrtal se do tmy na dně kotliny, několik desítek metrů od hasnoucího vraku, spočinul a — plamennou čarou, v níž vybuchovala země, vťal se dál a nadvakrát vzplanul jako snop jisker. Něco se ozývalo ve sluchátkách. Pirx na to nedbal a stále bil tou čarou nejtenčího a nejstrašlivějšího ohně, až se tříštila na tisíce odstředivých úlomků o skalní útes. Před očima mu přibývaly červeně vířící kruhy, jejich víry však spatřil oslepující modré oko, menší než špička jehly, které se otevřelo na samém konci tmy, kdesi jinde, než kam střílel — a dříve než dokázal pohnout rukojetím laseru, aby jej obrátil současně s kopulí, skála těsně u stroje vybuchla.
„Všichni zpět!“ zařval, uhýbaje bezděčně nohama, takže už vůbec nic nezahlédl, ale stejně by už nic neviděl kromě oněch červených, pomalu se točících kruhů, jež byly střídavě černavé a zlaté.
Motor zahřměl, hodilo to s nimi tak, že Pirx spadl až úplně dolů a současně kupředu, mezi kadetova a radistova kolena; všecky láhve, které vezli na pancíři, pronikavě zadrnčely, přestože byly dobře připevněny. Letěli dozadu, něco ošklivě křuplo pod pásem, obrátilo je to a hodilo na druhou stranu, okamžik se zdálo, že transportér se užuž převrátí… Řidič zoufale ubíral plyn a brzdami a spojkou nějak zvládl to zběsilé klouzání, až dlouhé chvění ustalo a stroj se zastavil.
„Máme hermetičnost?!“ vykřikl Pirx, když vstával z podlahy. „Štěstí, že je to z gumy,“ stačil pomyslet.
„Máme.“
„Bylo to velice blízko,“ řekl už zcela jiným hlasem, vstal a protáhl se v zádech. A ne beze smutku tiše dodaclass="underline"
„Jen o dvě setiny vlevo a měl jsem ho…“
Mc Cork se vracel na své místo.
„Doktore, děkuji vám!“ zavolal Pirx už od periskopu. „Haló, řidiči, sjeďte dolů cestou, po které jsme sem šplhali. Jsou tam takové malé skály, cosi na způsob brány — ano, tohleto! — zajeďte prosím do stínu mezi nimi a zastavte…“
Transportér pomalu, jakoby s přehnanou ostražitostí vjel mezi skalní útesy, zčásti zasypané pískem, a zastavil v jejich stínu, který ho učinil neviditelným.
„Výborně!“ řekl Pirx skoro vesele. „A teď potřebuji dva muže, kteří půjdou se mnou na menší průzkum.“
Mc Cork se přihlásil současně s kadetem.
„Dobře! Pozor, a vy,“ obrátil se ke zbývajícím, „zůstanete zde. Nehněte se ze stínu, i kdyby sám Setaur vyrazil rovnou na vás — seďte tiše. Snad kdyby lezl na transportér a vy byste se museli bránit, máte laser — ale to je málo pravděpodobné… Vy,“ obrátil se k řidiči, „pomůžete tomu mladíkovi sejmout z pancíře láhve s plynem, a vy,“ to patřilo zase telegrafistovi, „zavoláte Lunu, kosmodrom, základnu, hlídku, a prvnímu, kdo se vám ohlásí, řeknete, že Setaur zničil jeden transportér, pravděpodobně ze základny, a že tři muži z našeho stroje odešli, aby ho dostali. A taky, aby se sem nikdo nedral s lasery, nestřílel nazdařbůh atakdál… A teď jdeme!“
Protože každý z nich mohl vzít jen jednu láhev, vzali čtyři. Pirx vyprovodil přátele nejen k vrcholu „lebky“, ale i trošku dál, odkud bylo vidět úzkou, mělkou soutěsku, vedoucí vzhůru. Došli, jak jen mohli daleko, láhve uložili pod velký balvan a Pirx nařídil řidiči, aby se vrátil. Potom se naklonil nad balvan a dalekohledem si prohlížel prostor kotliny. Mc Cork s kadetem se přikrčili vedle něho; po delší chvíli se ozvaclass="underline"
„Nevidím ho. Doktore, mělo to nějaký smysl, to, co Setaur říkal?“
„Ani ne. Shluky slov — jakoby schizofrenie…“
„Však už dohasíná,“ řekl Pirx.
„Proč jste střílel?“ zeptal se Mc Cork. „Mohli tam být lidé.“
„Nikdo tam nebyl.“
Pirx přesouval dalekohled milimetr po milimetru a prohlížel každý záhyb prostranství, osvětleného sluncem.
„Už nestačili vyskočit.“
„Odkud to můžete vědět?“
„Vždyť on ten stroj přesekl vpůli. Je to vidět ještě teď. Museli jet asi rovnou na něj. Zářil z několika desítek metrů. A pak obě záklopky zůstaly zavřené. Ne,“ dodal po několika vteřinách, „na slunci není. A že by nám unikl, to sotva… Pokusíme se ho vylákat.“