Sehnul se, zvedl těžkou láhev nahoru na kámen, a. když ji strkal před sebou, procedil mezi zuby:
„To jsou přesně ta indiánská dobrodružství, o kterých jsem vždycky snil…“
Láhev se nahnula, držel ji za ventil, a roztažený po kamenech, řekclass="underline"
„Jestli zahlédnete modré blýsknutí, ihned střílejte — do toho jeho laserového oka…“
Vší silou strčil do láhve a ta se nejdříve pomalu, potom s rostoucí rychlostí začala kutálet ze svahu. Všichni tři se připravili ke střelbě, láhev byla už dvacet metrů daleko a padala pomaleji, protože svah byl povlovnější. Několikrát se zdálo, žeji zadrží vyčnívající kameny, ale převalila se přes ně a stále menší, už jen jako tmavě blýskající plamínek, blížila se ke dnu kotliny.
„Nic?“ řekl zklamaný Pirx. „Buď je chytřejší, než jsem si myslil, nebo si jí nevšímá, nebo…“
Nedomluvil. Na svahu pod nimi se oslnivě zablesklo. Plamen se téměř okamžitě proměnil v těžké, špinavě žluté mračno, jehož střed zářil dosud podivným žárem a okraje se rozplývaly, rozdírány proláklinami balvanů.
„Chlór…“ řekl Pirx. „Proč jste nestříleli? Nebylo nic vidět?“
„Nic,“ společně odpověděli kadet i Mc Cork.
„Mizera! Ukryl se za nějakým ohbím anebo vyzařuje odněkud ze strany. Teď už opravdu pochybuji, že to vyjde, ale zkusíme to…“
Zvedl druhou láhev a poslal ji za první. Stejně tak se začala valit, ale snad v polovině úbočí se otočila a znehybněla. Pirx se na ni nedíval, všecku pozornost soustředil na trojúhelníkovitou soumračnou plochu, v níž se kdesi ukrýval Setaur. Vteřiny pomalu míjely. Náhle obrovský výbuch roztrhl úbočí. Místo, na kterém se automat skrýval, Pirx nespatřil, ale postřehl čáru výstřelu, vlastně jen její část, protože prošla zbytky prvního plynového mračna — doslova zhmotnělá ve tvar planoucí sluneční nitě. Ihned nařídil zaměřovač podél této svítící trajektorie, která již hasla, a když měl v průsečíku nitek okraj tmy, stiskl spoušť. Téměř současně učinil totéž Mc Cork a po chvíli se k nim připojil kadet. Tři slunečná ostří překrojila dno údolí a současně jako by se jakési olbřími horké víko zatřáslo rovnou před nimi — kámen, který je chránil, se celý zachvěl, z jeho krajů vylétaly miliardy duh, rozžhavený křemen se jim sypal po skafandrech a helmách a okamžitě tuhl v mikroskopické slzy; leželi roztaženi ve stínu skály a nad jejich hlavami zasvištěl druhý a třetí výboj, jeho do běla rozžhavená čepel, bušící do povrchu balvanu, který se okamžitě pokryl sklovitými, tuhnoucími bublinami.
„Jste celí?“ zeptal se Pirx, který ještě nezvedl hlavu.
„Ano! — Já taky!“ slyšel odpověď.
„Zajděte k vozu a telegrafistovi řekněte, aby vzal všecky s sebou, že ho tu máme a že se ho pokusíme udržet, jak jen to půjde,“ obrátil se Pirx ke kadetovi, který se odplazil zpět a potom schýlen běžel ke skalám, mezi nimiž stál transportér.
„Zůstaly nám dvě láhve, pro každého jedna. Doktore, teď změníme stanoviště. A dávejte pozor a dobře se kryjte, protože Setaur se už na ten náš hřbet zastřílel…“
S těmi slovy zvedl Pirx jednu láhev, využil stínů vrhaných obrovskými skalními útesy a hodil ji před sebe, jak jen mohl nejrychleji. Asi po dvou stech krocích se usadili ve štěrbině magmatického valu. Kadetu, který se už vrátil od transportéru, se je nepodařilo hned najít. Dýchal, jako by běžel nejmíň míli.
„Jenom pomalu, nehoří!“ řekl Pirx. „Co je tam nového?“
„Spojení je navázáno…“ Kadet si dřepl vedle Pirxe, který spatřil chlapcovy oči, mžikající za skly helmy. „Ve stroji, který shořel… byli čtyři lidé ze základny. A druhý musel couvnout, protože měl defekt na laseru… A ostatní to obešli a nic nezpozorovali…“ Pirx kývl hlavou, jako by říkaclass="underline" „To jsem si myslil.“
„Co víc? Kde je naše skupina?“
„Skoro celá je dvacet mil odtud, měli tam falešný poplach, nějaká raketová patrola prý vidí Setaura — všecky tam stáhli. Tři stroje neodpovídají na volání.“
„Kdy tu budou?“
„Pracuje pouze příjem….“ nesměle řekl kadet.
„Jenom příjem? Jak to?!“
„Telegrafista říká, že se buď něco stalo s vysílačkou, anebo prý se mu v tom místě ztrácí vysílání. Ptá se, jestli může změnit stanoviště, aby to mohl přezkoušet…“
„Ať je změní, když musí,“ odpověděl Pirx. „A nespěchejte tak, dívejte se pod nohy!“
Ale kadet ho už snad ani neslyšel, běžel nazpět.
„V nejlepším případě tu budou za půl hodiny, podaří-li se jim navázat spojem,“ řekl Pirx. Mc Cork mlčel. Pirx uvažoval, co počít. Čekat — nečekat? Napadnout údolí transportéry by asi mělo úspěch, ale ne beze ztrát. Stroje na rozdíl od Setaura byly zřetelnými a pomalými cíli a musely by se objevit najednou, jinak by skončily stejně jako ten pásák ze základny. Snažil se vykombinovat nějaký manévr, kterým by Setaura vylákal na osvětlené prostranství. Kdyby tak bylo možné pustit jeden prázdný transportér jako vábničku, řídit jej na dálku — a automat zničit odjinud, řekněme seshora…
Napadlo mu, že vlastně nemusí čekat na nikoho, protože má jeden transportér. Ale plán se mu nějak nezdál. Jednoduše pustit vůz naslepo — to by nemělo smysl. Rozbije ho na kousky a sám se nebude moci pohnout z místa. Ví snad Setaur, že pásmo stínu, ve kterém je, mu dává takovou převahu? Ale Setaur přece není stroj zhotovený pro válku se vší její taktikou… Je v tom šílenství nějaká metoda? Jaká? Seděli schouleni u paty kamenné desky, v jejím těžkém, chladném stínu. Vtom Pirxovi napadlo, že si počíná jako osel. Kdybych byl na Setaurově místě — co bych udělal? Pocítil náhle neklid, byl přesvědčen, že by se snažil zaútočit. Pasivní vyčkávání nemohlo přinést žádný užitek. Co když Setaur postupuje k nim? Právě teď? Může přece dojít až k západnímu útesu a celou tu dobu být pod ochranou tmy; vždyť je tam tolik obrovských balvanů a rozpukané lávy, že se v tom labyrintu může ukrývat jak chce dlouho…
Skoro byl už přesvědčen, že Setaur si povede právě tak a že ho mohou čekat každou chvíli.
„Doktore, mám strach, aby nás nezaskočil,“ řekl rychle a chvatně vstal. „Co myslíte?“
„Domníváte se, že se k nám může přibližovat?“ otázal se Mc Cork a usmál se. „Také mě to napadlo. Dokonce je to skutečně logické, ale chová on se logicky? To je otázka…“
„Musíme to zkusit ještě jednou,“ zabručel Pirx. „Musíme ty láhve pustit dolů, uvidíme, co udělá…“
„Rozumím. Už?…“
„Ano. Pozor!“
Vytáhli je na vrchol pahorku a téměř současně kovové válce pustili, ale tak, aby je oba ze dna kotliny nikdo nespatřil. Nedostatek vzduchu jim bohužel zabránil slyšet, jestli a jak se valí. Pirx se rozhodl, a přestože se cítil jako nahý — jako by vůbec neměl na hlavě ocelovou kouli a na těle pořádně těžký skafandr ze tří vrstev — celý se přitiskl ke skále a opatrně vystrčil hlavu.
V údolí se nic nezměnilo. Pouze vrak stroje už nebylo vidět, jeho vychladlé trosky se slily s obkružující tmou. Stín zaujímal stejný prostor o tvaru nepravidelného, hodně prodlouženého trojúhelníku, základnou opřeného o skalní útesy nejvyššího, západního hřebene. Jedna láhev se zastavila nějakých sto kroků od nich, dopadla na kámen, který ji podélně zastavil. Druhá se dosud valila, stále pomaleji a stále menší, až znehybněla. Že by to tím mělo končit, se Pirxovi vůbec nezdálo. „Setaur doopravdy není hloupý,“ pomyslil si. „Nechce se mu střílet na cíl, který mu podstrčili.“ Snažil se najít místo, z něhož Setaur asi před deseti minutami naposled dal o sobě vědět zablesknutím laserového oka, bylo to ale velmi těžké.