„Kde je?“ pomyslil si. „Kdyby aspoň bylo něco slyšet, ale ta prokletá krajina bez ovzduší, jako v těžkém snu… Kdybych sestoupil níž, mohl bych ho dostat. Ne, to neudělám, nejsem přece blázen… Ale myslit si můžeme všecko — ten převis není hloub než dvanáct metrů, jako dva metry na Zemi; a byl bych v jeho stínu, neviditelný, mohl bych se posunovat podél něho a po celou tu dobu bych měl záda kryta skalou, a Setaur dříve nebo později mi přijde rovnou do rány…“ V kamenném labyrintu se nic nedělo. Na Zemi by slunce za tu dobu popošlo o velký kus cesty, ale zde vládl měsíční den, takže se zdálo, jako by stálo na jediném místě, zhasínalo nejbližší hvězdy, zastíralo je černou prázdnotou, vyplněnou pomerančovou, rozvátou mlhou… Až do poloviny těla se vysunul nad kámen. Nic. Už ho to začalo zlobit. „Proč ještě nejedou? To není možné, aby dosud neměli rádiové spojení… Snad ho konečně vyplaší z těch rozvalin.“ Pohlédl na hodinky pod tlustým sklem na zápěstí a podivil se — od posledního rozhovoru s Mc Corkem uplynulo sotva třináct minut.
Připravoval se, že opustí své stanoviště, když najednou se staly dvě věci, obě stejně neočekávané. Ve skalní bráně mezi dvěma magmatickými valy, které uzavíraly kotlinu od východu, spatřil plazící se transportéry, jeden za druhým. Byly ještě daleko, snad víc než kilometr, jely na plný plyn a táhly za sebou dlouhé, nerozpadávající se chomáče stočeného kouře. Vtom se na samém okraji útesu objevily dvě jakoby lidské, jenže do kovových rukavic navlečené ruce a ihned za nimi, tak rychle, že ani nestačil ustoupit, se vynořil Setaur. Neoddělovalo je víc než deset metrů. Namísto hlavy spatřil Pirx masivní vypuklinu mezi mohutnými rameny, v níž se nehybně třpytila skla optických otvorů jako dvě černé, široce rozestouplé oči, spolu s prostředním, třetím, strašlivým, v tomto okamžiku uzavřeným záklopkou laserového chrliče. Sám měl sice laser v ruce, ale reakce stroje byly nesrovnatelně rychlejší než jeho, dokonce se vůbec nepokoušel skrýt, prostě ztuhl v plném slunci na pokrčených nohou, tak jak jej, když se zvedal ze země, zastihl náhle Setaur. Dívali se na sebe — socha člověka a socha stroje, oba oblečeni do kovu. Vtom strašlivý záblesk roztrhl před Pirxem všechen prostor a Pirx, sražen úderem žáru, se zřítil dozadu. Když padal, neztratil vědomí, v onom zlomku vteřiny cítil pouze údiv, protože by mohl odpřisáhnout, že ho nesrazil Setaur, vždyť přece do posledního okamžiku viděl jeho temné a slepé laserové oko. Upadl naznak, protože výstřel šel stranou — ale určitě mířili na něho, nestvůrný záblesk se ihned opakoval a odloupl část kamenného jehlanu, který jej předtím chránil; rozstříkl se v kapkách tekutého minerálu, který se v letu měnil v oslepující pavučinu. Ale teď jej zachránilo to, že mířili na výšku postavy, zatímco on ležel. Byl to první stroj, odkud na něho pálili laserem. Převrátil se na bok a vtom spatřil Setaurova záda, stál nehybný, jako odlitý z bronzu. Dvakrát od něj vyšlehlo bílé světlo. I z té vzdálenosti bylo vidět, jak z předního transportéru ulítl celý pás zároveň s koly a hlavním převodem; zdvihlo se tam takové mračno prachu a zářících plynů, že další transportér byl oslepen a nemohl už střílet. Dvouapůlmetrový obr pomalu pohlédl na ležícího člověka, který dosud tiskl svou zbraň, odvrátil se a lehce pokrčil nohy, aby skočil nazpět, odkud přišel. Ale Pirx nepohodlně, ze strany na něho vystřelil — chtěl mu jenom podseknout nohy, jenže když mačkal spoušť, pohnul se mu loket — a plamenný nůž rozpůlil obra odshora až dolů, takže se jako masa planoucího železa zřítil na dno rozvalin.
Posádka zničeného transportéru se zachránila celá — dokonce bez popálenin — a Pirx se dozvěděl, ovšem mnohem později, že stříleli na něho, protože Setaura, temného na tmavém pozadí skalního útesu, vůbec nepostřehli. Nezkušený střelec nevěnoval pozornost ani tomu, že silueta, kterou si bere na mušku, má světlou barvu aluminiového skafandru. Pirx byl skoro přesvědčen, že další výstřel by už nepřežil. Zachránil jej Setaur — ale copak si to uvědomil? V myšlenkách se mnohokrát vracel k oněm posledním vteřinám a vždy se ujišťoval v přesvědčení, že Setaur stál na místě, z něhož mohl poznat, kdo je skutečný cíl vzdálené palby. Mělo to snad znamenat, že jej chtěl zachránit? Na to nikdy neuměl odpovědět. Intelektronikové považovali vše za „sběh okolností“ — žádný nedokázal vysvětlit to bezdůvodné tvrzení. S ničím podobným se dosud nesetkali, odborná literatura nezaznamenala takové případy. Všichni uznali, že Pirx se choval tak, jak musel, ale jemu to nestačilo. Na dlouhé roky mu zůstal v paměti obraz chvil, v nichž se setkal se smrtí a zůstal bez pohromy — aby nikdy nepoznal celou pravdu — a hořké bylo vědomí, že tak úskočným, téměř ničemným způsobem zabil ranou zezadu svého zachránce.
NEŠTĚSTÍ
Andal se ve čtyři nevrátil a nikdo jako by si toho nevšiml. Před pátou už nastával soumrak a Pirx, ani ne nespokojený jako spíše udivený, se chtěl zeptat Krulla, co to může znamenat. Ale nechal toho — nebyl vedoucím skupiny a taková otázka, jakkoli oprávněná a celkem nevinná, by mohla vyvolat řetězovou reakci vzrušení. Znal to dobře, opakovalo se to nejednou, zvláště když skupina byla tak náhodná jako právě jejich. Tři lidé se specializací natolik odlišnou, jak je to jen možné, v srdci hor nikomu nepotřebné planety, kteří plní úkoly, jež všichni, a on také, považují za nesmysl. Přivezli je sem malým a starým gravistatem, který zde měl už zůstat, stejně byl dobrý jenom do starého železa, spolu se skládacím aluminiovým barákem, několika kusy nábytku a radiostanicí, tak opotřebovanou, že s ní bylo víc starostí než užitku — as tím měli za sedm týdnů provést „celkový průzkum“, jako by to bylo možné. Pirx by nikdy nebyl přijal takový úkol, měl za to, že jde pouze o rozšířený program výzkumů, které zde konala exploatační skupina ze Základny, že jde o čísličku v hlášení, jimiž krmili informační stroje Základny, což mohlo mít jistý význam při rozdělování prostředků, lidí a síly pro následující rok. A proto, aby se na paměťových páskách objevila ta cifra, rozpočtená na dírky, seděli bezmála přes padesát dní v pustině, která by snad za jistých okolností byla atraktivní, například jako terén v horolezectví. Ta alpinistická potěšení byla ovšem co nejpřísněji zakázána, takže Pirx si mohl nanejvýš představovat trasy prvních přechodů při seizmických a triangulačních měřeních. Planeta dokonce ani neměla jiný název než Jota/116/47, Proxima Vodnář. Ze všech planet, které Pirx kdy viděl, se nejvíc podobala Zemi, s tím svým malým žlutým sluncem, se slanými červenozelenými oceány, jež díky pracujícím naplaveninám naplňovaly atmosféru kyslíkem, a s velkým troj stranným kontinentem, pokrytým zárodečnými rostlinstvy. Výborně by se hodila ke kolonizaci, nebýt toho, že její slunce bylo typu G, nově zjištěné podskupiny G VII, a tedy nejisté, protože podezřelé z neurčité doby záření; když posléze použili astrofyzikové svého veta, mohla přeměna v Novou Zemi začít třeba až za sto miliónů let; všechny plány s obhospodařováním té země zaslíbené bylo třeba škrtnout.