Pirx někdy litoval, že se do expedice nechal najmout, ale nebyla to lítost zcela upřímná. Beztak musel být na Základně tři měsíce, protože chybělo rychlejší spojení se sluneční soustavou; když tedy měl před sebou vyhlídku na vysedávání v podzemních klimatizovaných zahradách Základny a hloupá televizní představení (byla to zábava z konzerv starých aspoň deset roků), ochotně přijal návrh představeného a byl rád, že může Krullovi prokázat službu — neměl totiž žádné volné lidi a služební řád zakazoval vysílat pouze dva. Takže Pirx spadl kosmografovi jako z nebe. Krull ovšem neprojevil nadšení ani tehdy, ani později; zpočátku si dokonce Pirx myslil, že ho Krull podezřívá z „velkopanských choutek“, když souhlasil s tím, aby se z velitele lodi stal řadovým výzkumníkem; vypadalo to tak, jako by Krulla něčím skrytě urazil. Ale nebyla to uraženost, Krull prostě uprostřed života (překročil čtyřicítku) zahořkl, jako by ho nenapájeli ničím jiným kromě pelyňku. A protože se v takové samotě nic nedá utajit a lidé se všemi malichernostmi a ctnostmi se stávají okamžitě průzrační jako sklo, Pirx rychle pochopil, kde se vzala ta zahořklost u Krulla, koneckonců jistě vytrvalého a tvrdého člověka, který měl za sebou více než deset let mimozemské služby. Krull se nestal tím, kým chtěl být, ale kým být musel, protože se k vytouženému oboru nedostal. A že kdysi chtěl být intelektronikem, a nikoli kosmografem, o tom se Pirx přesvědčil, když viděl, jak je Krull kategorický v rozhovorech s Massenou, sotva se dotkli intelektronických témat (ostatně Krull, říkal „intelektrálních“ protože takový byl žargon oboru).
Massenovi chybělo bohužel pochopení, a možná se ho Krullovy motivy vůbec netýkaly, dost na tom, že když Krull tvrdošíjně hájil nějaké mylné řešení, neomezil se pouze na popření, ale s tužkou v ruce položil Krulla na obě lopatky, krok za krokem vyvozoval matematická zdůvodnění a končil tak spokojen, jako by dokázal nejen vlastní pravdu, ale také, že Krull je paličatý osel. To však nebyla pravda. Nebyl paličatý, byl pouze nepřirozeně citlivý jako téměř každý, jehož ambice patří jiné oblasti než vlastní schopnosti.
Pirx, který byl náhodným svědkem takové rozmluvy — věru těžko, aby nebyl, když v baráku bydlili společně na čtyřiceti čtverečních metrech a zvukotěsnost přepážek byla zcela iluzorní — věděl, jak to skončí. A skutečně: Krull, který se Massenovi neodvážil ukázat, jak velice jej zabolela porážka, všechen odpor přenesl proti Pirxovi, ovšem svým vlastním způsobem: přestal s ním mluvit, pokud to nebylo nezbytně nutné.
Tehdy mu zůstal blízkým pouze Massena — opravdu bylo možné spřátelit se s tím černovlasým a modrookým neurastenikem, ale Pirx měl vždy s nervózními lidmi potíže, protože k nim v hloubi duše neměl důvěru. Massenovi vždycky něco bylo: museli mu prohlížet krk, tvrdil, že se chystá změna počasí, protože mu praská v kloubech (žádná nepřišla, ale stále ji předvídal), prý trpěl nespavostí a každý večer významně hledal pilulky, které snad nikdy neužíval — dával si je pro všechny případy vedle lůžka a ráno Pirxovi, který četl dlouho do noci a dokonale slyšel jeho chrápání, vykládal, že opravdu oko nezamhouřil (čemuž — zdá se — věřil). Jinak to byl znamenitý specialista a výborný matematik s talentem organizátora, kterému v té době svěřili automatické programování výzkumu v terénu, a tudíž bez účasti člověka. Jeden z takových programů si vzal s sebou, aby jej zpracoval „ve volném čase“. A Krull trpěl, protože Massena dělal svou práci velice rychle a dobře, takže opravdu měl dost volného času, a jemu tak chyběly důvody k výtkám, že náležitě neplní své povinnosti. A Massena se jim hodil tím spíš, že — jakkoli to bylo paradoxní — ta miniaturní planetologická výprava neměla ani jediného opravdového planetologa, vždyť ani Krull jím nebyl.
Komplikace, k nimž mohou bez nějakého zvláštního důvodu dospět vztahy tří vcelku normálních, obyčejných lidí na takové skalnaté poušti, jakou byla jižní vysočina Jota Vodnáře — to jsou komplikace, jež vzbuzují údiv stejně jako zoufalství.
Byla tam ještě jedna osoba, třebas ne člověk — vzpomínaný Andal, neboli Automat řízený na dálku, jeden z nejnovějších modelů vyrobených na Zemi pro výzkum, automat s vysokým stupněm samostatnosti. Massena byl s nimi — v roli kybernetika — jenom díky anachronismu, služební řád totiž vyžadoval, aby tam, kde je automat,
byl zároveň někdo, kdo by jej v případě potřeby mohl opravit. Řád byl aspoň deset roků starý — jak je vidět, nemění se zrovna často — naproti tomu Andal — jak nejednou tvrdil sám Massena — by v případě nutnosti mohl spravit spíše jeho. Nejen proto, že byl opravdu dokonale neomylný, ale i proto, že měl elementární lékařské znalosti. Pirx už dávno postřehl, že člověka lze často líp poznat podle jeho vztahu k robotům než k jiným lidem. Dnešní pokolení přišlo na svět, jehož přirozenou součástí se staly automaty stejně jako kosmické lodě, ale tato sféra si zachovala zvláštní odstín, jakoby poznamenaný pozůstatky iracionalismu. Někteří si snadněji zamilovali obyčejný stroj, například vlastní auto, nežli stroj myslící. Období rozsáhlého experimentování konstruktérů se již chýlilo ke konci, aspoň to tak vypadalo. Stavěli pouze automaty dvou typů: úzce specializované a univerzální. Pouze malá skupina těch univerzálních měla podobu blízkou člověku, a i to jenom proto, že ze všech vyzkoušených konstrukcí se ukázala nejsprávnější ta, jež vycházela z přirozených forem, především v obtížných planetárních podmínkách bez jakýchkoli cest.
Inženýři nebyli příliš šťastní, když jejich výrobky začaly projevovat takovou spontánnost, která bezděčně vzbuzovala zdání duševního života. Říkalo se, že automaty myslí, ale že „nemají osobnost“. Ovšem, nikdo neslyšel o automatu, který by se hněval, byl nadšen, smál se nebo plakal; byly dokonale vyvážené, jak si to konstruktéři přáli. Protože však jejich mozky nevznikaly na montážním pásu, ale v procesu pomalého vytváření monokrystalů s jeho nezvládnutelným statistickým rozptylem, mikroskopické přesuny molekul způsobovaly takové konečné rozdíly, že vlastně neexistovaly dva identické automaty. A jak je to tedy s individualitou? „Není,“ odpovídal kybernetik, „jsou to výsledky probabilistického procesu.“ Totéž si myslil Pirx, jako snad každý, kdo s nimi měl hodně co dělat, kdo po celá léta tušil kolem sebe jejich mlčící a vždycky cílevědomou, vždycky logickou pilnost. Ovšem, vždy si byli navzájem podobní víc než lidé, ale také oni mívali své špatné a dobré stránky. Bývali i takoví, kteří při vykonávání rozkazů praktikovali cosi na způsob „pasivního odporu“ — a pokud tento jev sílil, končil automat v generální opravě.
Pirx, a určitě ne jenom on sám, neměl před těmito zvláštními stroji, které tak důkladně vykonávaly příkazy a nejednou přitom vynakládaly takovou invenci, příliš čisté svědomí. Snad se to datovalo od chvíle, kdy řídil „Koriolána“, dost na tom, že nepovažoval za docela poctivou samu podstatu situace, v níž člověk stvořil myšlení mimo sebe a učinil je závislým na sobě. Pirx by určitě nedokázal říci, co v něm vyvolávalo ten slabý neklid, jakoby vědomí nevyrovnaného účtu, špatně učiněného rozhodnutí nebo snad prostě — třebas je to řečeno silně — jakéhosi obratně provedeného darebáctví. Bylo kus licoměrné rafinovanosti v té rozvážné umírněnosti, s níž člověk vdechoval poznatky o sobě samém chladným strojům a hlídal, aby měly pouze tolik duchovna, kolik je nezbytné, bez naděje soupeřit se svým tvůrcem o přízeň světa. Goethova maxima: In der Beschränkung zeigt sich erst der Meister — ve vztahu k bystrým konstruktérům nabývala neočekávané příchuti chvály, která přecházela v uštěpačné odsouzení, protože oni nechtěli vymezovat sebe, ale svá díla, a to s krutou přesností. Přirozeně, Pirx se nikdy neodvážil říci něco takového nahlas, protože si dovedl představit, jak by to znělo směšně; automaty nebyly odstrkovány nebo vykořisťovány pro svoji existenciální situaci, věc byla mnohem prostší, nedalo se na ni zaútočit z morálních aspektů, ale bylo to také horší: člověk automaty omezil ještě dříve, než vznikly, už na rýsovacím prknu.