Ten předposlední den jejich pobytu na planetě byly práce už téměř skončeny; když se však prověřovaly pásky s výsledky, ukázalo se, že jedna chybí. Nejprve prohlédli paměť stroje, potom protřepali všecky schránky a zásuvky, přičemž Krull dvakrát Pirxovi doporučil, aby důkladně prozkoumal vlastní věci. Vypadalo to jako zlomyslnost, protože Pirx s chybějící páskou neměl vůbec nic společného a v zavazadle by ji přece neukrýval. Pirxe svrběl jazyk, chtěl říci něco ostrého, tím spíš, že se dosud držel jak uměl a v duchu omlouval skutečně hrubé a urážlivé Krullovo chování. Ale ani teď nepronesl ostřejší slovo — místo toho poznamenal, že jestliže je zapotřebí opakovat měření, ochotně to udělá sám a Andala si vezme za pomocníka.
Krull však mínil, že Andal nebude vůbec potřebovat Pirxovu pomoc, naložili proto robotovi aparát, fotografické cívky, a když mu pouzdro u pasu naplnili taktickými raketami, poslali ho k vrcholkům podhorského masívu.
Robot vyšel v osm ráno — Massena byl přesvědčen, že úkol splní do oběda. Byly však dvě odpoledne, tři, pak čtyři, nastal soumrak a Andal se stále nevracel.
Pirx seděl v koutě baráku pod nástěnnou kadmiovou lampou a pozorně četl roztrhanou starou knížku, kterou si vypůjčil na Základně od nějakého pilota, ale obsah mu unikal. Nesedělo se mu zrovna pohodlně. Žebrovaná aluminiová stěna ho tlačila do zad a vzduch mu skoro všecek utekl z nafukovacího polštářku, takže cítil, jak se mu i přes pogumovanou látku vtlačují do zadnice ostré matice konstrukce. Přesto nezměnil polohu, protože nepohodlí bylo v dokonalém souladu s přibývajícím hněvem, který se v něm střádal. Ani Krull, ani Massena jako by dosud nepostřehli Andalovu nepřítomnost. Krull, který skutečně nebyl nijak důvtipný a nejevil žádný smysl pro humor, bůhvíproč od samého počátku zatvrzele říkal robotovi Anděl, nebo dokonce Železný anděl, jinak se na něj neobracel, a tahle hloupost Pirxe už tolikrát rozčílila, že už jenom kvůli tomu se mu kosmograf zprotivil. Massena měl k robotovi profesionální vztah; všichni intelektronikové vědí, nebo přinejmenším prohlašují, že vědí, které molekulární procesy a proudy vyvolávají takové a ne jiné reakce nebo odpovědi automatu, takže každou zmínku o jejich domnělé psychice považují za naprostý nesmysl. Nicméně se k Andalovi choval jako loajální mechanik ke svému dieselovi: nepřetěžoval ho, měl ho rád pro jeho obratnost a pečoval o něj, jak jen mohl.
V šest už Pirx nevydržel ve svém koutě, protože mu zdřevěněla noha, a tak se začal pohybovat, až mu praskalo v kloubech, hýbat chodidlem a ohýbat nohu v koleně, aby obnovil krevní oběh, a potom začal přecházet z kouta do kouta, i když dobře věděl, že ničím nedokáže líp vydráždit Krulla, ponořeného do přepočítávání výsledků.
„Opravdu byste nemuseli tak rámusit!“ řekl konečně Krull jakoby oběma a jako kdyby nevěděl, že to chodí Pirx, protože Massena se sluchátky na uších, rozvalený v pneumatickém křesle se směšně zasněným výrazem v tváři, poslouchal nějaký program. Pirx otevřel dveře, kterými škubl silný západní vítr, a když oči poněkud přivykly tmě, za zády plechovou stěnu, rozdrnčenou větrem, zahleděl se směrem, odkud měl přijít Andal. Viděl sotva několik hvězd, které se zřetelně chvěly ve větru, jehož vysoké a nerovnoměrné vytí mu obklopovalo hlavu studeným proudem, ježilo vlasy a nadouvalo chřípí a plíce — vítr musel mít rychlost aspoň čtyřicet metrů za vteřinu. Stál tam, a když mu začalo být chladno, vrátil se do baráku, kde zívající Massena sňal právě z hlavy sluchátka a prsty si pročesával vlasy, zatímco Krull, vyschlý a plný vrásek, trpělivě urovnával papíry v aktovkách a sklepával štosy archů, aby je srovnal. „Ještě tady není!“ řekl Pirx a sám se podivil, jak to zaznělo — pronesl ta slova jako výzvu. A oni musili postřehnout jejich zvláštní tón, protože Massena rychle pohlédl na Pirxe a poznamenaclass="underline" „To nic neznamená, ten trefí, i když je tma, vrátí se ráno.“ Pirx se na něho podíval, ale neodpověděl. Když šel kolem Krulla, vzal z křesla knížku, která tam ležela, a usedl do svého kouta a dělal, že čte. Vítr sílil. Ozvěna za okny mohutněla, podobala se vytí, pojednou narazilo něco měkkého na stěnu, jakoby nevelká haluz; a znovu míjely minuty mlčení. Massena, který samozřejmě čekal, až se Pirx stejně obětavě jako jindy pustí do přípravy večeře, nakonec vstal a dal se do otvírání krabic s konzervami; nejdříve pozorně přečetl názvy na nálepkách, jako by čekal, že mezi zásobami najde jakousi dosud neobjevenou lahůdku. Pirx neměl na jídlo chuť, i když měl vlastně hlad. Nehnul se však z místa. Pomalu jej naplňoval jakýsi chladný hněv — bůhvíproč — proti oběma společníkům, kteří koneckonců nebyli ti nejhorší z možných. Nebo měl za to, že se Andalovi něco stalo? Že, dejme tomu, byl robot přepaden „tajemnými obyvateli“ planety, tedy tvory, ve které nevěřil nikdo kromě žvanilů? Kdyby existovala třebas jen jedna jediná možnost ze statisíce jiných, že totiž planetu obývají nějaké bytosti, určitě by tady takhle neseděli a nezabývali se svými drobnými záležitostmi, ale neodkladně by učinili všecky kroky podle služebního řádu, viz bod druhý, pátý, šestý a sedmý osmnáctého paragrafu spolu s třetí a čtvrtou částí předpisů o speciálním postupu. Nebyla však taková možnost: nebylo nic. Spíš už vybuchlo nejisté slunce Joty. Ovšem, to
bylo mnohem pravděpodobnější. Co se tedy mohlo stát?
Pirx cítil, že klid, který vyplňuje barák, chvějící se v poryvech větru, je pouze zdánlivý. Nebyl sám, kdo předstíral, že čte a nechce se mu do večeře, na kterou jako by zapomněl. Ti dva také hráli svou hru, jenomže obtížnou, kdovíjakou, zato s každou další minutou zřetelnější.
Andal byl podřízen intelektroniku Massenovi, pokud jde o technickou údržbu. Ale Krullovi rovněž, jako „člen výpravy“ svému veliteli, takže případný defekt mohl být zaviněn kterýmkoli z nich. Snad Massena na něco zapomněl a snad Krull vyznačil nesprávně trasu, po které měl Andal jít. Ale na to by se nakonec snadno přišlo, takže vzrůstající nepřirozené mlčení muselo být vyvoláno něčím jiným.
Krull od samého začátku jako by bral robota úmyslně na lehkou váhu, vždyť mu dal i přezdívku jako nějakému školákovi a nejednou mu uděloval příkazy, od nichž se oba zbývající distancovali, protože univerzální automat není žádný sluha. A určitě to dělal proto, aby prostřednictvím Andala mohl sice přihlouple, zato s úporností postihovat Massenu, kterého se otevřeně neodvážil napadnout.
Byla to teď jakási licitace nervů, a ten, kdo by první projevil starost o Andalův osud, by přiznal, že prohrál. Pirx nakonec pochopil, že je vtažen do toho mlčenlivého zápasu, v té chvíli tak hloupého a napjatého. Zamyslil se, co by dělal, kdyby byl vůdcem skupiny. Teď určitě moc ne, protože do takové noci nemohli jít robota hledat. Ať tak či onak, bylo nutné čekat do rána, nanejvýš se pokusit o rádiové spojení s minimální možností úspěchu, poněvadž dosah ultrakrátkých vln byl v nepřehledném terénu nepatrný. Dosud ho nikdy neposlali samotného, tím spíše, že předpis, třebaže něčemu podobnému nezabraňoval, omezoval podobné úmysly mnoha paragrafy plnými výhrad. Ale ať čert vezme předpis! Pirx soudil, že Massena, místo aby vyzývavě vyškrabával zbytky připáleného jídla z konzervy, mohl se pokusit o vyslání rádiové výzvy. Uvažoval, jak by to vypadalo, kdyby to provedl on sám. Něco se přece muselo podniknout. Může si robot zlomit nohu? Nikdy o něčem podobném neslyšel.