Vstal, přistoupil ke stolu, a i když na sobě cítil kradmé, jakoby lhostejné pohledy těch dvou, pozorně si prohlédl mapu, do níž ráno sám Krull zakreslil Andalovi trasu. Vypadalo to tak, že kontroluje vedoucího? Pojednou zvedl hlavu a setkal se s Krullovýma očima. Krull mu chtěl něco říci, otvíral ústa. Ale když si všiml studeného a těžkého Pirxova pohledu, jenom odkašlal, přihrbil se a znovu třídil své papíry. Pirx po něm asi ostře blýskl očima, ovšem neúmyslně a jen proto, že v podobných chvílích se v něm probouzelo něco, co mu mezi posádkou zjednávalo poslušnost a respekt, plný vyčkávání.
Odložil mapu. Trasa vedla pouze k vysoké skalnaté stěně se třemi zkosenými útesy, ale vyznačená cesta je obcházela. Cožpak robot mohl nevykonat úkol? To bylo nemyslitelné.
„Ale mohl si zvrtnout nohu v nějaké rozsedlině,“ pomyslil si. „Ne, to je nesmysl. Robot jako Andal vydrží pád i ze čtyřiceti metrů, kdepak, z takových situací vycházejí celí, mají něco lepšího, než jsou křehké lidské kosti. Co se tedy k čertu stalo?“
Narovnal se a ze své okázalé výše pohlédl nejprve na Massenu, který se kroutil a šklebil, protože pil příliš horký čaj, a potom na Krulla, a nakonec, když se demonstrativně otočil, odešel do malé ložnice a tam zbytečně rychle vytáhl ze stěny své skládací lůžko. Čtyřmi nacvičenými pohyby strhl ze sebe šaty a vklouzl do spacího pytle. Věděl, že neusne snadno, ale už měl dneska těch dvou dost. Konečně kdo ví, jestli by jim — zůstat s nimi déle — nevynadal, a zbytečně, protože zítra se beztak měli na palubě Ampéra rozejít; v okamžiku, kdy vkročí na loď, přestane existovat operační skupina Jota Vodnář.
Už se mu zdálo o tom i onom, jakési postříbřené proužky mu splývaly pod víčky, světélka mihotavá jako jiskry ho uspávala, ještě obrátil polštář na druhou, chladnější stranu — a pojednou jako by hmatatelně a blízko uviděl postavu Andala — tak, jak jej dnes viděl naposled, několik minut před osmou. Massena mu právě dával taktické rakety. Jejich pomocí se může několik minut pohybovat ve vzduchu, jakoby navzdory gravitaci. To zařízení užívali téměř všichni, rozumí se, že za okolností, které předvídal všestranně přísný předpis. Ta scéna byla podivná jako vždy, když člověk v čemkoli pomáhal robotovi, obvykle to bylo právě naopak. Andal nemohl rukou dosáhnout na pouzdro pod batohem, vycpaným jako hrb.
Vždyť také nesl náklad dost těžký i pro dva lidi. Ovšem, žádná křivda se mu neděla, byl to jenom stroj, v případě nutnosti vyvinul energii šestnácti koňských sil, a to díky mikroskopické baterii stroncia, která mu nahrazovala srdce. Nyní však, určitě jako důsledek ospalého podřimování, všechno se to Pirxovi nezdálo v pořádku, celou duší byl na straně mlčenlivého Andala, byl schopen uvěřit, že Andal, právě tak jako on sám, není ani trochu klidná povaha. Zdá se takovým jen proto, že pochopil, že je to zapotřebí. Těsně před usnutím Pirx ještě o čemsi přemýšlel. Byly to ony nejintimnější sny, jimž se člověk může oddávat jen proto, že po probuzení si zpravidla nic nepamatuje a ta zítřejší nepaměť dává dnes rozhřešení všemu. Představil si mlčky pohádkovou, mytickou situaci, která — věděl o tom odedávna jako všichni ostatní — se nikdy nemohla uskutečnit: vzpouru robotů. A když pocítil hluchou, mlčenlivou jistotu, že by v takovém případě byl na jejich straně, usnul okamžitě, jakoby očištěn.
Probudil se časně a ani nevěděl, proč ho nejdřív napadlo, že vítr ustal. Potom si vzpomněl na Andala a na noční sny před usnutím; trochu ho zmátl fakt, že něco podobného ho mohlo vůbec napadnout. Ležel ještě hodnou chvíli, až došel k částečně uklidňujícímu přesvědčení, že ty předspánkové, pomíjivé obrazy jej nenašly bdělého, že — v protikladu ke snu, který se odvíjel sám — vyžadovaly pouze nevelkou, napůl vědomou pomoc z jeho strany. Takové psychologické úvahy mu byly cizí, podivoval se proto, proč se jimi zneklidňuje, lehce se pozvedl na lokti a naslouchaclass="underline" bylo naprosté ticho. Odhrnul záclonu z malého okénka hned u hlavy. Nejasným sklem spatřil stopy rozbřesku, a teprve tehdy pochopil, že bude muset jít do hor. Vyskočil z lůžka, aby se ještě podíval do společné místnosti. Robot tam nebyl. Ti dva už vstávali. U snídaně Krull mimochodem řekl, jako by to bylo rozhodnuto už včera, že se na cestu musí vydat ihned, protože k večeru přistane Ampére a rozebírání baráku a balení věcí jim zabere nejmíň půldruhé hodiny, jestli ne víc. A zřejmě to řekl úmyslně tak, aby nebylo jasné, zda mají jít kvůli neúplným informacím, anebo kvůli Andalovi.
Pirx jedl za tři, ale slovem se neozýval. Když ti dva ještě dopíjeli kávu, vstal a hrabal se ve svém batohu, až z něho vyňal a prohlédl svazek bílého nylonového lana, kladívko a skoby. Po uvážení hodil do batohu i své vysoké boty — pro každý případ.
Vyšli ven ještě za úsvitu. Hvězdy už na bezbarvém nebi nebylo vidět. Těžké, fialové šero na zemi, na tvářích, ve vzduchu bylo nehybné a mrazivé, hory na severu připomínaly černou masu, ztuhlou v temnotách, jižní, bližší hřbet se tyčil jako roztavená maska bez kresby, s jiskřivým pásem pomerančového světla nad štíty. Ta záře, vzdálená a neskutečná, vytvářela ve vzduchu propletené chomáče dechu, odlévající se z úst tří lidí. Přestože atmosféra byla řidší než pozemská, dýchalo se dobře. Zastavili se na konci roviny. Zbytky trávy, špinavé v nečistém soumraku odcházející noci a ve dni, který se plazil z hor, zmizely. Před nimi se rozprostírala ledovcová mořena, kupy balvanů bylo vidět jakoby přes plynoucí vodu. O několik set kroků výš narazili na vítr; překvapoval krátkými poryvy. Šli a lehce překračovali menší balvany a vystupovali na veliké, někdy skalní deska suše ťukla o druhou, jindy oblázek vystřelil zpod boty a pádil po úbočí, provázen mnohonásobnou ozvěnou, jako by se tam někdo probouzel. Někdy zavrzal ramenní pás, zaskřípělo kování; ty skoupé zvuky vtiskovaly jejich pochodu přídech souhlasu a pořádku, jako by byli jedním dechem spojenou skupinou horolezců. Pirx šel za Massenou jako druhý. Byla stále ještě velká tma, aby bylo možné spatřit reliéf vzdálených stěn. S námahou pohlížel do dalekých plání, jednou a podruhé nepříliš pozorně kladená noha uklouzla po balvanu, ale přesto svěřil všecku pozornost pátrajícím očím, jako by chtěl utéci nejen od všeho blízkého, ale také od sebe, ode všech myšlenek. Na Andala vůbec nemyslil, jenom zrakem prodléval v té krajině prastarých skal a naprosté lhostejnosti, jíž pouze lidská fantazie dodávala zdání hrůzy a vyzývavosti.
Planeta měla výrazně rozdělené roční období. Přijeli sem na sklonku léta a teď už dohasínal v údolích horský podzim, celý v červeni a žluti, ale slunce, jakoby navzdory spoustě listí, napadaného do pěn horských potoků, bylo stále ještě teplé — a ve dnech bez mráčku dokonce na této planině připékalo. Pouze houstnoucí mlhy oznamovaly příchod sněhu a mrazů. Ale to už na planetě nikdo neměl být; a taková budoucí, bělí zakrytá a naprostá poušť se Pirxovi pojednou zdála nejžádoucnější ze všeho.