Zjistit na vlastní oči, jak řídne tma, nebylo možné, ale pohled každým okamžikem odkrýval nové podrobnosti v krajině. Nebe už úplně vybledlo, ani noc, ani den, žádná záře v tomto dnu, počínajícím tak čistě a klidně, jako by celý byl uzavřen v kouli ze studeného skla. O něco výš prošli pásmem mléčné mlhy, zachycující se v hebkých pramenech po povrchu, a když z něho vyšli, Pirx v bílém svítání spatřil sluncem dosud neozářený cíl cesty. Bylo to skalní rameno, vedoucí k hlavnímu horskému řetězu, téměř u místa, kde o několik set metrů výš se černal štít se dvěma vrcholy, nejvyšší ze všech. Na protáhlém kamenitém poli pod ním měl Andal dokončit poslední měření. Cesta na obě strany byla lehká — žádná překvapení, rozsedliny, nic — kromě jednotvárné šedi přesypů, semtam povlečené jemnou žlutou plísní. Pirx, který vytrvale a lehce překračoval z jedněch vratkých balvanů na druhé, díval se na úplně černou stěnu u nebe, a snad proto, že nechtěl myslit na nic jiného, začal si představovat, že jde na obyčejnou túru do hor, jako na Zemi. A hned viděl skály jinak — skutečně bylo možné pomyslit si, že jdou na horolezecký výstup, protože mířili téměř rovně ke hřebenu, který se pomalu vynořoval ze záplavy štěrků. Protáhl se až ke stěně v jedné třetině její výšky a končil množstvím do sebe zaklíněných kamenných desek, odtud se obrovskou plochou táhl vzhůru, jakoby připraven k mrtvému letu; nějakých sto metrů výš přetínal stěnu jiný druh skály — byl to diabas, načervenalý a světlejší než granit — objevoval se na povrchu a jako pás nestejné šíře protínal celé křídlo útesu.
Štít nějakou dobu provokoval Pirxovy oči svou patetickou linií, ale jak se k němu přibližovali, dělo se to, co se zpravidla s horou stává: mizel, v násilných zkratkách perspektivy se rozpadával na jednotlivé partie, které si navzájem zacláněly, úpatí ztrácelo dosavadní mělkost, vysouvalo sloupy, ukazovalo celé bohatství zlomů, přehrazení, slepých komínů, chaos pradávných puklin, a nad vším nepořádkem nahromaděných hrud skvěl se mrazivý a podivně krásný vrchol po určitou dobu, ozlacen prvním sluncem, až také on byl zakryt a nakonec zmizel. Pirx nemohl odtrhnout oči od toho velikána — ano, i na Zemi by to byla stěna hodná úvahy a námahy, zvláště pro ten nádherně vystupující val diabasů. Od něho až ke štítu, zalitému slunečním zlatem, se cesta zdála krátká a lehká, problémem však byly průvěsy, zvláště ten největší se spodkem lesknoucím se od vlhka nebo ledu, spíš černý než červený, jako sražená krev.
Pirx ponechal volnost fantazii. Nemusela to být strž bezejmenného štítu pod cizím sluncem, ale hora proslulá útoky a porážkami, taková, která v horolezci budí pocit, jaký má před dobře známou tváří, v níž každá vráska a šrám mají svou historii. Drobné, sotva viditelné pásky puklin, tmavé nitky políček, mělké vrypy mohly znamenat nejvyšší bod, dosažený v kterémsi z oněch obležení, místa dlouhých zastávek, mlčenlivých porad, rychlých útoků a chmurných návratů, porážek, utrpěných přes všechny taktické a technické fígle — a hora je tím tak pospojována s lidskými osudy, že každý horolezec, kterého překonala, vrací se k ní opět s touž hlubokou vírou a nadějí ve vítězství, a v době pravidelného útoku v paměti srovnává linii výstupu s nehybnou skalní skulpturou. Tahle stěna by mohla mít bohatou historii různých přechodů, jejich rozmanitých variant s kronikou úspěchů a obětí, fotografiemi, poznamenanými drobnými čarami cest a křížků, označujících nejvýše dosažená místa. Pirx si to dokázal představit s naprostou snadností, a co víc: bylo mu divné, že tomu tak není.
Massena šel před ním poněkud nachýlen, ve stále prudším světle, které mařilo iluzi o „snadných místech“ ve stěně — tu iluzi, že je to stěna neobyčejně lehká, bez možnosti odporovat a bez partií smrtelného nebezpečí, vzbuzovala namodralá mlha vzdálenosti, tak klidně objímající každou část lesknoucí se skály. Den, plný a čistý, dostoupil už k nim, pod štítem zvětralého vrcholu vrhali dlouhé, chvějící se stíny. Stěna jej zmohutňovala dvěma velkými žleby, ještě plnými noci; nehybný přítok štěrku se tam vršil a náhle mizel, pohlcen naprostou tmou.
Už dlouho nebylo možné obhlédnout masív jediným pohledem. Proporce se změnily, stěna, z dálky jako každá jiná, ukazovala neopakovatelnou individualitu forem, obrovský sloup k nim přistupoval a stále rostl, a z rozsypaných plochých desek se prudce zvedal vzhůru, rozšiřoval se, rostl, až odstrčil a zaclonil všechno ostatní a zůstal sám, ve studeném a ponurém stínu nikdy neosvětlených míst. Vešli zrovna do pásma věčného sněhu, posetého odštěpky shora padajících kamenů, když Massena zpomalil a pak se zastavil, jako by naslouchal. Pirx, který k Massenovi dorazil nejdřív, pochopil, až mu prstem ukázal na vlastní ucho, ve kterém vězel mikrofon.
„Byl tu?“
Massena jenom pokýval hlavou a ke špinavému, ztvrdlému povrchu sněhu přiblížil kovový prut detektoru. Podešve Andalových bot byly nasyceny radioaktivním izotopem a přístroj odhalil jeho stopy. Robot tudy musil včera projít, jenže nebylo možné zjistit, jestli cestou nahoru nebo když se vracel. Od tohoto místa se jim šlo lehčeji.
Zdálo se, že temný sloup stojí hned vedle, ale Pirx věděl, jak odhad vzdálenosti v horách klame. Ale šli stále, teď už nad sněhem a rumisky balvanů, po starém, do obla chlazeném okraji, a Pirxovi se zdálo, že v naprostém tichu slyší pohvízdávání Massenových sluchátek, ale to snad nebylo možné. Massena se několikrát zastavil, zahýbal koncem aluminiového prutu, přikládal jej skoro až ke skále, kreslil jím ve vzduchu kličky a osmičky jako proutkař, až stopu nalezl a vyrazil dál. Byli už nedaleko místa, na němž měl Andal provést měření; Pirx pozorně prohlížel okolí, jako by hledal stopy ztraceného robota.
Skála však byla pustá. Nejlehčí část cesty měli za sebou, před nimi se tyčily všelijak nakloněné desky, trčící zpod paty sloupu, jako by to byl gigantický průřez skalními vrstvami — zčásti obnažené nitro kamenné průrvy odhalovalo nejstarší tvary horské podstaty, které místy popraskalo, protože bylo stlačeno strašlivou masou stěny, trčící několik kilometrů k nebi. Ještě sto, ještě padesát kroků — a dál už nebylo možné jít.
Massena chodil dokola s přimhouřenýma očima a pohyboval před sebou volným koncem detektoru, tmavé brýle si posunul na čelo a s bezvýraznou tváří tu obcházel zdánlivě bez cíle, až se zastavil několik metrů od nich a řekclass="underline"
„Byl tu. A dost dlouho.“
„Jak to víš?“ zeptal se Pirx.
Massena pokrčil rameny, vyňal z ucha mikrofon, kolébající se na tenkém drátku vodiče, a spolu s prutem detektoru jej podal Pirxovi.
Pirx ihned zaslechl cvrlikání a hvízdání, které se chvílemi slévalo v naříkavé tóny. Na skále nebyly žádné otisky, žádné stopy, nic — jenom ten tón, který naplňoval hlavu zlověstným chrastěním, oznamoval, že Andal se tady skutečně dlouho zdržel, protože každý metr kamení prozrazoval jeho cestu. Pirx dokázal ze zdánlivého chaosu pozvolna vylovit jakýsi smysclass="underline" Andal zřejmě přišel po stejné cestě jako oni, umístil tu třínohý aparát, a když dělal měření a snímky, obracel kameru a musel chodit kolem ní, potom ji několikrát přemísťoval, protože hledal výhodnější pozorovací body. Ano, skládalo se to v pochopitelný celek. Ale co se stalo potom?