Pirx začal to místo obcházet ve stále širších kruzích a potom po spirále, aby našel stopy vycházející odstředivě, stopy pochodu nazpět, ale žádné tu nebyly. Andal jako by se vracel přesně ve vlastních stopách, což ovšem vypadalo nepravděpodobně. Neměl přece na radioaktivitu citlivý detektor, nemohl proto ani na centimetry přesně vědět, odkud přišel. Krull něco říkal Massenovi, ale Pirx si toho nevšímal, kroužil stále dokola, až se mu pojednou zdálo, že sluchátko se ozvalo, jednou, krátce, ale výrazně. Couval nyní téměř milimetr po milimetru. Ano, bylo to zde. Rozhlédl se, rozevřel oči, pak je přimhouřil a všecku pozornost soustředil na tón detektoru. Stopa, kterou objevil, byla pod stěnou, jako by se robot neobrátil směrem k tábořišti, ale naopak šel ke svislému sloupu.
To bylo podivné. Co tam mohl chtít?
Pirx hledal další stopu, ale balvany mlčely, musel prohlížet všechny popraskané desky, nakupené u paty sloupu; těžko bylo odhadnout, na kterou z nich Andal položil chodidlo v pravidelné chůzi. Konečně našel stopu vzdálenou od předešlé pět metrů; copak Andal skočil tak daleko? Ale proč? Znovu couvl a po chvíli našel opuštěnou stopu, robot prostě skákal z kamene na kámen. Pirx, schýlený a stále pohybující prutem, se náhle zachvěl, jako by mu v hlavě explodoval výbušný náboj, takovým tónem se ozvala sluchátka, téměř se ohnul — zvuk byl skoro bolestný. Podíval se za balvan a strnul. Vklíněn mezi dva kameny, ukryt na dně přirozené, nehluboké studny, již tvořily, ležel nepoškozený aparát spolu s fotografickou kamerou. Na druhé straně se o balvan opíral Andalův batoh s rozepjatými pásy, ale řádně sbalený. Zavolal Massenu a
Krulla. Přiběhli a byli nálezem udiveni stejně jako on. Krull prohlédl kazety, vypadalo to na to, že všechna měření byla provedena. Nemuseli tedy opakovat práci. Zbývalo pouze vysvětlit, co se stalo s Andalem. Massena přiložil ruce k ústům a několikrát zavolal, až se vrátila od skal daleká, protáhlá ozvěna. Pirx se zachvěl, to volání mu zaznělo právě tak, jako by hledali člověka, který zahynul v horách. Intelektronik po chvíli vyňal z kapsy plochou skříňku vysílače, poklekl a začal volat robota, vysílal jeho signál, ale bylo vidět, že to dělá víc z povinnosti než z přesvědčení. Zatím Pirx stále hledal další stopy. Vypadalo to, že robot poměrně dlouho přecházel po onom místě — tolik krátkého pískání se ozývalo ve sluchátkách, tolik, že to Pirxe úplně zmátlo. Nakonec zhruba vyznačil vnitřní hranice místa, které robot určitě nepřekročil. Systematicky je procházel, počítal s tím, že najde novou stopu, která naznačí směr dalšího hledání.
Když celé místo obešel, vrátil se k sloupu. Mezi skalním výstupkem, na němž stál, a tyčící se, téměř kolmou stěnou zela téměř půldruhametrová štěrbina; její dno pokrývaly drobné, zašpičatělé úlomky, štěrk napadaný shora. Pirx pečlivě prohlédl i toto místo, ale sluchátka mlčela. Stál před naprosto nepochopitelnou hádankou; vypadalo to, jako by se Andal ve vzduchu doslova rozplynul. Ti dva se za jeho zády polohlasně radili, ale Pirx pomalu pozvedl hlavu a poprvé se z tak těsné blízkosti zadíval na sloup, tyčící se vzhůru. Neobyčejná byla síla výzvy, již cítil v kamenném klidu stěny; ale vlastně to nebyla výzva, bylo to cosi jako vztažená a otevřená dlaň — a okamžitě s tím i jistota, že je třeba ji přijmout, že je to počátek cesty, po které se musí vydat. Zcela mimovolně hledal očima, čeho by se zachytil nejdřív. Jediným dlouhým, dobře vyměřeným krokem mohl překročit štěrbinu a hned stanout na malém, ale dobrém stupni. Pak bylo nepochybně třeba jít napříč, podél zcela geometrické štěrbiny, která o několik metrů výš přecházela v nevelkou skalní průrvu. Aniž věděl, proč to dělá, zvedl detektor, a když se naklonil, jak jen mohl, přiblížil jej ke kamennému stupni po druhé straně štěrbiny. Ve sluchátkách se znovu ozval pískot. Pirx pro jistotu opakoval operaci a s obtížemi balancoval, aby neztratil rovnováhu — tak hodně se musel nachýlit do prázdna —, a znovu uslyšel krátký pískot. Teď už nebylo pochyb. Vrátil se ke svým lidem.
„Šel vzhůru,“ řekl klidně a ukázal na sloup. Krull zřejmě nerozuměl a Massena opakovaclass="underline"
„Šel nahoru? Jak to? Proč nahoru?“
„Nevím. Je tam stopa,“ odpověděl Pirx se zdánlivou lhostejností. Massenovi asi připadalo, že se Pirx zmýlil, hned se však přesvědčil, že je to přece jen pravda. Andal se jediným dlouhým skokem dostal nejspíš nad štěrbinu a šel podél rozpraskané kamenné hromady — nahoru na sloup. Zavládlo zděšení. Krull prohlásil, že měření byla provedena a robot se patrně v důsledku nějakého defektu „vyprogramoval“; Massena trval na tom, že je to nemožné, vždyť tu nechal všechny aparáty a batoh, jako by se záměrně chystal k těžkému výstupu, muselo se tedy přihodit něco, co ho k tomu přimělo.
Pirx mlčel. V duchu se už rozhodl, že půjde na sloup, i kdyby s ním nešel žádný ze společníků; Krull by stejně nemohl, protože ta věc vyžadovala horolezeckou kvalifikaci, a ne lecjakou. Od Massena předtím slyšel, že lezl mnohokrát a že dobře ovládá i skobování; když tedy oba umlkli, řekl prostě, že zamýšlí vyjít nahoru — je Massena ochoten doprovázet ho?
Krull okamžitě protestoval. Předpisy zakazují vystavovat se nebezpečí; odpoledne pro ně přiletí Ampére; předtím musí rozebrat barák a sbalit; měření byla provedena; robot nepochybně podlehl nějaké havárii, je tedy třeba přiznat, že zahynul, to znamená v závěrečné zprávě pouze objasnit okolnosti, za kterých se to stalo.
„To má znamenat, že ho tu necháme a odletíme?“ otázal se Pirx.
Jeho klid Krulla zřejmě dráždil, protože se krotil jen s viditelnou námahou; odpověděl, že ve zprávě bude přesně popsáno, co se stalo, současně s míněním členů skupiny a s nejpravděpodobnějším závěrem: poškození paměťových mnestronů nebo směrového motivačního okruhu nebo desynchronizace…
Massena poznamenal, že ani jedno, ani druhé, ani třetí není možné, protože Andal nemá vůbec žádné mnestrony, ale pouze homogenní monokrystalický systém, molekulárně vypěstovaný v přechlazených diamagnetických roztocích, že je stopově obohacen izotopovými prvky…
Nejspíš chtěl potrápit Krulla, když mu dokazoval, že mluví o věcech, kterým vlastně nerozumí; Pirx přestal poslouchat. Obrácen zády, znovu si okem změřil úpatí sloupu, ale už jinak než předtím — to, co si představoval, stalo se skutečností, a jakkoli to pociťoval ještě poněkud nevýrazně, cítil jasnou satisfakci — s tou horou se bude moci utkat.
Massena se rozhodl jít s Pirxem, snad proto, aby se tak konečně postavil na odpor Krullovi. Pirx vnímal sotva každé třetí slovo, které Massena říkaclass="underline" že tu záhadu je nutné nějak objasnit, protože když se vrátí jen tak, může se stát, že přehlédnou nějaký stejně důležitý jako tajemný příznak, který vyvolal robotovu neočekávanou reakci. I kdyby byla jen malá naděje, takový příznak tu je a plně zdůvodňuje riziko cesty vzhůru.
Krull, což je nutno přiznat, dokázal přijmout porážku a neztrácel zbytečně slova. Zavládlo mlčení. Massena si začal ze zad sundávat aparáty a Pirx, který si už zatím připravoval lano, kladívko a skoby a těžké boty vyměnil za lehčí, úkradkem po něm pošilhával. Massena byl trochu nervózní, Pirx to viděl. Nebyl to jenom spor s Krullem — to je jasné, ale také vědomí, že se možná ne zrovna promyšleným způsobem dostal do situace, ze které už nemá východisko. Pirx si pomyslil, že kdyby Massenovi navrhl, aby zůstal, kdoví jestli by s tím nesouhlasil, přestože faktor vydrážděné ctižádostivosti nebyl u něho zanedbatelný. Ale neříkal nic, protože i když se výstup zdál zkraje lehký, nebylo jisté, co je čeká výše ve stěně a především tam, kde její velká část je skryta za skalami. Vždyť stěnu si dalekohledem neprohlížel, nepočítal s takovou dobrodružnou výpravou. A přece si vzal lano a skoby — proč? Místo aby analyzoval ty rozpory, stál a čekal na Massenu. Potom se beze spěchu vydali k úpatí skály.