„Půjdu první,“ řekl Pirx, „zatím na celé lano, pak uvidíme.“
Massena přikývl. Pirx se ještě jednou obrátil, aby viděl, co dělá Krull, s kterým se rozloučili beze slova. Stál tam, kde ho zanechali, u odložených batohů. Byli už tak vysoko, že viděli, jak se za severními horskými hřbety rýsují jako olivové skvrny daleké nížiny. Údolí plné sypkého písku spočívalo dosud ve stínu, jenom štíty pronikavě zářily a jejich jas jako rozptýlená aureola vcházel do zubaté skaly kralující nad nimi vysoko u nebe.
Pirx učinil velký krok, chodidlo nalezlo výběžek, přitáhl se a lehce se dostal nahoru. První metry byly skutečně snadné. Posouval se rovnoměrně, jakoby líně, těsně před očima mu defilovaly drsné a nerovné vrstvy skály s propadlinami tmavé barvy. Opíral se, přitahoval se celým tělem, posouval se nahoru a cítil nehybné, mrazivé oddechování noci, vyzařující z nenarušené skály. Srdce mu bilo o něco rychleji, ale dýchal volně a bylo mu dobře, protože se zahřál pohybem. Lano se zdola volně táhlo za ním, v čistém vzduchu se jeho šelest rozléval jakoby znásoben, když se otíralo o skálu — a konečně ještě dříve, než držel jeho konec, Pirx našel vhodné místo pro zajištění; někoho jiného by vedl rychle, ale nejdříve se chtěl přesvědčit, co dovede Massena. Stál, vklíněn do štěrbiny, která šla napříč celým sloupem, a jak tak čekal na Massenu, mohl pozorovat úzký skalní komín, který míjeli, postupujíce rovnoběžně s ním — rozšiřoval se právě zde do tvaru šedého kamenného vodopádu a vytvářel amfiteatrální proláklinu; zdola to místo vypadalo naprosto nezajímavě, ploše, teprve nyní vystoupilo s bohatým členěním v celé své okázalosti. Pirx se zde cítil tak naprosto sám, že když spatřil vedle sebe Massenu, jako by se probudil; ihned vyrazil dál. Tak se to opakovalo, pravidelně a klidně; na každém dalším stanovišti zjišťoval detektorem, jestli signál ve sluchátkách potvrdí Andalovu přítomnost; pouze jednou signál ztratil, a tu musel couvnout ze snadné průrvy, protože Andal to místo přetraverzoval; a nebyl přece žádný horolezec! Pirx však lehce odhadoval všechna jeho rozhodnutí — tak nezbytná, tak logická byla jeho cesta ve skále, umožňující nejrychlejší dosažení vrcholu. V každém případě bylo jisté, že Andal skutečně šplhal vzhůru. Pirx se ani na okamžik nepozastavil nad tím, proč to udělal. Dovedl si zakázat prázdné spekulace. Poznenáhlu poznával protivníka — a současně také zdánlivě zapomenuté způsoby a pohyby, které si zapamatoval, neomylně napovídaly, co a kdy udělat; dokonce ani to, že poměrně často musel uvolňovat jednu ruku, aby detektorem mohl vyhledat radioaktivní stopu, mu nečinilo žádné potíže. Z odštěpeného balvanu, který však seděl jako zazděný, se podíval dolů. Byli dost vysoko, přestože šli zdánlivě pomalu. Z Krulla se stala skvrnka zelené kombinézy na mělké šedi písků, ani ho na dně té vzdušné studně, která začínala u úpatí, hned nenašel.
Teď na ně čekal krásný malý travers; překonával se hůř; ale Pirx také každým okamžikem nabýval dávné dovednosti, natolik, že chvílemi bylo lépe spolehnout na instinkt těla, než dlouze uvažovat, jaký pohyb zvolit; a o tom, že teď to jde obtížněji, jej přesvědčila vteřina, kdy chtěl jako předtím uvolnit pravou ruku, aby mohl uchopit detektor, visící na opasku — a nedokázal to, Měl pouze jedinou oporu pro levicí a něco zcela nezřetelného pod špičkou pravé boty; jak jen mohl, odtáhl se od skály a z té vzdálenosti hledal oporu pro druhou nohu, ale nenašel ji. Přestal tedy myslet na detektor, protože o něco výš se ukázala malá plošinka.
Byla sice pokryta sklovitým ledem a svažovala se k propasti, ale v jednom místě byl led z kamene stržen jakoby silným úderem. Pirxova bota by to nikdy nedokázala, napadlo ho, že to byla bota Andalova, robot přece vážil asi čtvrt tuny. Massena, který šel dosud celkem dobře, se teď nějak vlekl.
Byli už v horní části sloupu. Skála, stále drsná, pomalu a jakoby postupně je začínala odstrkovat, stále výrazněji pro věšena, takže se bez pořádného zaskobování nedalo jít dál; štěrbina, která byla dosud zřetelná, se o několik metrů výše ztrácela. Pirx měl ještě nějakých pět metrů volného lana, ale chtěl se rozhlédnout, a tak Massenovi přikázal, aby lano stáhl. Robot tudy prošel — a beze skob, bez lana a bez zajišťování, dokážu to také, pomyslil si. Hledal a hmatal nad sebou; v kotníku pravého chodidla, vklíněného do posledního výčnělku štěrbiny, která jej dosud provázela, ho od namáhavého zkroucení ostře píchlo; přesto však neustával ve svém úsilí. Pojednou samými konečky prstů nahmatal lištu, užší než článek prstu, po ní se mohl vytáhnout nahoru, ale co dál?
Už to nebylo jenom soupeření se skálou, ale jakoby rovnou s Andalem, který tu přešel — a sám. Ovšem, prsty měl z ocele… Pirx už začal uvolňovat chodidlo ze štěrbiny, když při tom pohybu nějaký malý kamínek vyklouzl zpod podešve a padal dolů. Dolehlo k němu zřetelné zasyčení roztínaného vzduchu a až za dlouhou, dlouhou chvíli potom — jediné zřetelné, ostré ťuknutí. To je expozice, pomyslil si. Vzdal se úmyslu dostat se nahoru a hledal místo, kam by zatloukl skobu. Skála však byla bez nejmenších prasklin; vyklonil se do obou stran, jak daleko mohl, ale nenašel žádnou.
„Stalo se něco?“ dolehl k němu zezdola Massenův hlas.
„Všecko v pořádku, rozhlížím se,“ řekl.
Kotník se ozýval stále víc, cítil, že dlouho v téhle pozici nevydrží. Kdyby tak mohl opustit tuto trasu! Jestliže však jednou ztratí stopu přechodu, už ji v té kilometrové stěně nenajde. Snažil se nad sebou vůbec něco zahlédnout. Ve strmém ukončení desky by se snad mohl zachytit, ale propadlinky byly mělčí než dlaň; zbývala mu pouze malá lišta. Když uvolnil chodidlo ze štěrbiny a na obou rukách se zvedal nahoru, blesklo mu hlavou, že není návratu; skála jej pojednou odstrčila, visel, špičky bot se od ní vzdálily aspoň o třicet centimetrů. Nahoru! Něco se mu mihlo nad hlavou. Štěrbina? Musel se však vytáhnout. Ještě trochu! V následující vteřině ztratil schopnost myslit; musil pustit levou ruku, zachytit se na konečcích čtyř prstů pravé a levou sáhnout do štěrbiny či do pukliny neznámé hloubky. „To jsem neměl dělat!“ blesklo mu hlavou, zcela beze slov, když se pojednou s téměř praskajícími svaly ocitl o dva metry výš a tiskl se ke skále; prudce lapal po vzduchu, trošku nazlobený sám na sebe; oběma nohama teď stál na liště, takže mohl zatlouci skobu a raději hned dvě, pro jistotu, protože první šla poměrně nehluboko. Udělal to a s potěšením se vposlouchával do čistého, stále vyššího zvuku, který nakonec ustal. Lano skočilo do karabinky, věděl, že bude muset pomoci Massenovi; nebyla to čistá práce, ale také nebyli v Alpách; v každém případě stanoviště teď měl docela slušné…
Nad sloupem čněl úzký, celkem snadný komín, Pirx v něm vzal krátký prut detektoru do zubů, protože se bál, že by s ním udeřil o skálu, kdyby jej měl za opaskem; výše se také měnila barva okolí.
Stěna už nebyla načernalá, se skvrnami nahnědlé, jakoby velice staré šedi. Její místo zabrala rudá, výrazná, tmavošedě skvrnitá červeň zblízka slabě jiskřícího diabasu. Několik krásných metrů — ale ta cesta králů hned končila; nad sebou měl už nový průvěs, a také bez plošinky, nezdolatelný s tak malým množstvím skob. Andal však neměl nic. Detektorem zjisticlass="underline" tudy tam nešel, tak co? Zbýval jedině travers.