Když si Pirx vše prohlédl, zprvu se mu to nezdálo nijak zvlášť těžké nebo hrozné. Jako by se tu vracel tvar sloupu, ztracený v diabasích; stál na úzké, ale dostatečné plošince, která docházela k ohybu a tam končila; když se naklonil, spatřil její další část za vypuklinou skály, asi o půldruhého metru dál — dva metry to nebyly. Tělem se proto musel přitisknout k vypuklině, a když ztrácel oporu pro pravé chodidlo, odstrčil se levou tak, aby — přes vanoucí vítr — pravou dosáhl na další část plošinky. Vyhledal místa pro zatlučení skob; se zajišťováním by to nebylo příliš těžké. Zlomyslná stěna byla však i tady bez nejmenších prasklinek; pohlédl dolů: z místa, kde mohl být Massena, bylo zajišťování naprostou fikcí. Kdyby se pustil, letěl by nejmíň patnáct metrů; trhnutí by mohlo vyrvat i solidně vbité skoby. A přece detektor říkal, že robot prošel — sám! Co to znamená, u všech čertů?! říkal si. Na druhé straně je plošina! Jeden dlouhý krok! Do toho, nemotoro! Ale stál dál. Kdyby se aspoň dalo napnout lano, ale kdepak! Naklonil se a vteřinu se díval na plošinu, déle nemohl, svaly se mu začaly chvět. Co když se podešví nezachytí? Andal měl ocelové. Něco se tam třpytilo — roztávající led. Kluzko jako v pekle. Skoby měl vzít s sebou…
„A sepsat závěť,“ zamručel v duchu, oči se mu zúžily, zrak znehybněl, přihrben a s roztaženýma rukama hledal oporu v samotné drsností skály, přitiskl se k ní a učinil ten krok, který ho tolik stál. Když byl na druhé straně, nepocítil ani zadostiučinění, protože teprve teď spatřil, do jaké bryndy se to dostal. Plošinka po téhle straně byla nižší, kdyby se chtěl vracet, musil by tedy skočit nahoru. A ještě být přilepen ke skále — to už nebylo horolezectví, dokonce ani akrobacie, ale čert ví co! Sjezd po laně? Protože když ne…
Věděl, že je to naprostá hloupost, ale přece traversoval dál, pokud se dalo. O situaci dostatečně hovořilo to, že úplně zapomněl na Andala; nic mu po něm nebylo. Lano, natažené nad celým jeho traversem, se pod ním chvělo, lehce napjaté a neuvěřitelně zřetelné, nepochopitelně blízké a skutečné, protože celou dobu je viděl na pozadí písků, rozplývajících se v modravém vzduchu u paty stěny. Plošinka končila a nebylo z ní cesty ani nahoru, ani dolů; návratu také ne. Ještě jsem neviděl něco tak hladkého, pomyslil si s jakýmsi zvláštním klidem, který byl však zcela jiný než předešlý; nic horšího se mu nemohlo stát. Nervozita byla úplně zbytečná. Rozhlédl se. Pod chodidly měl čtyřcentimetrový výčnělek a nic víc — až po nejasnou, tmavou skvrnu komína, který jako by zval dovnitř; dělily ho od něho čtyři metry vzduchu u stěny tak kompaktní a strmé, jak to jen bylo možné. A to má být žula?! uklouzlo mu vyčítavě. Kdysi tu musela proudit voda, ano, její stopy, po nichž deska zčernala, dokonce viděl, i jednotlivé kapky; do pravé ruky vzal detektor a pokládal jej, hledal stopu. Slabě to pískalo. Byl tu! Andal tudy prošel! Ale jak? Pojednou spatřil malou skvrnku mechu šedého jako skála. Seškrábl jej. Malá štěrbina, ne větší než nehet. Skoba nechtěla vlézt hloub než do poloviny, ale i to byla spása. Trhl očkem — jak sedí? Jakžtakž seděla. Tak tedy — levou rukou za skobu a pomalu… Půlkou těla nakloněn do vzduchu, sklouzl nějak očima z komína, který vábil ke skoku, napůl otevřený, celý jakoby před staletími stvořený pro tento jediný okamžik, který musel přijít. Pirxův pohled sletěl dolů jako kámen — až dospěl k modravé jiskře na šedě zamžené kresbě sesypu.
Rozhodující krok už neudělal.
„Co se stalo?“ rozlehl se Massenův hlas.
„Hned! Za okamžik!“ zakřičel Pirx a přehazoval lano přes karabinku. Musel se tam podívat, ale důkladněji. Znovu se vyklonil, třemi čtvrtinami váhy visel na skobě, jako by ji chtěl úplně vytrhnout ze stěny, musel se přece podívat dolů, zjistit to…
Ano, byl to on. Nic jiného se tak nemohlo lesknout — z takové dálky. Protože cesta se už dávno odchýlila od olovnice a teď byl aspoň tři sta metrů stranou od místa, ze kterého začali výstup. Hledal nějaké výraznější orientační body tam dole. Lano ho nepříjemně svíralo, spatně se mu dýchalo a krev cítil tepat až v očích. Jak jen mohl, zapamatovával si seskupení terénu; ten velký balvan — dá se poznat, třebas je teď vidět zkresleně. Když se opět postavil, svaly se mu chvěly. „Budu muset sjet,“ řekl si, poněkud bezmyšlenkovitě uchopil skobu a okamžitě ji vytáhl, jako by seděla v másle; udělalo se mu špatně, ale schoval ji do kapsy a začal rozmýšlet, jak se odtud dostane. Podařilo se to, i když ne příliš čistě; Massena zatloukl na svém stanovišti tolik skob, kolik se tam jen vešlo, zkrátil lano a Pirx prostě přeletěl asi osm metrů po desce, až zůstal viset; hned pod ním byl jiný menší komín a odtud sjeli už jeden po druhém; když se ho Massena zeptal na důvod návratu, řekclass="underline"
„Našel jsem ho.“
„Andala?“
„Ano. Spadl. Leží tam, dole.“
Cesta zpět netrvala ani hodinu; Pirx se bez zármutku loučil se skobami; byl to ovšem zvláštní pocit — vědět, že už tu nikdy nepoloží nohu ani on, ani žádný jiný člověk, a v té skále budou vězet kousky železa zpracovaného na Zemi, a že to tak bude už celá staletí — a vlastně navždy.
Krull přiběhl k nim, právě když stanuli rovnýma nohama na balvanu a ušli několik ještě nejistých kroků, jako by odvykli normální chůzi, a už zdaleka volal, že opodál našel Andalovo pohozené pouzdro s raketami; robot je musel úmyslně sejmout, než se vydal na cestu vzhůru, a to už bylo neklamným důvodem jeho úchylky od normálu, vždyť — v případě pádu — poskytovaly jedinou možnost, jak se zachránit.
Massena zřejmě vůbec nevěnoval pozornost Krullovým dohadům; vůbec se netajil s tím, kolik ho stála ta cesta: naopak — s jakousi vyzývavostí usedl na balvan, široce roztáhl nohy, jako by mu působila rozkoš jistota pevniny, a příliš dlouho si kapesníkem utíral tvář, čelo a krk.
Pirx řekl Krullovi, že Andal spadl; po několika minutách ho šli hledat. Netrvalo dlouho a našli jej. Musil proletět nejméně tři sta metrů. Pancíř trupu se roztrhl, kovová lebka také a jeho monokrystalický mozek byl jako drobný prášek rozvát na všecky strany — na bělavých kamenech svítil jako slída. Krull naštěstí nebyl tak malicherný, aby jim vytýkal, že cesta byla úplně zbytečná. Pouze opakoval — nikoli bez satisfakce —, že Andal se musel „vyprogramovat“ — rakety ponechané dole jsou stoprocentním důkazem. Massena jako by se při výstupu změnil, a ne k lepšímu; dokonce se ani nepokoušel oponovat a celkem se zdálo, že čím bude skupina rychleji rozpuštěna a rozejde se úplně, tím bude spokojenější. Vraceli se proto mlčky, vždyť ani Pirx nepovažoval za nutné dělit se s ostatními o vlastní názor na celou událost. Byl si jist, že Andal není obětí žádného defektu, že to, co se stalo, nemá nic společného s nějakými monokrystaly nebo mnestrony, protože copak on, Pirx, byl také obětí defektu, když tak strašně chtěl zdolat tu stěnu? Andal byl prostě svým konstruktérům podoben víc, než oni byli ochotni přiznat. Když splnil svůj úkol, zbyla mu ještě spousta času k návratu, byl přece tak obratný a rychlý. Okolí nejenom viděl, ale také chápal; byl vytvořen pro řešení těžkých úloh, to znamená ke hře, a tady se mu naskytla hra ne ledajaká — a se sázkou nejvyšší. Pirx se nemohl zdržet úsměvu, když pomyslil na Krullovu a Massenovu zaslepenost: to, že našli promyšleně odložené zpáteční rakety, považovali za zcela přesvědčivý důkaz aberace. Ale vždyť každý člověk by podstoupil totéž, jinak by celý výstup neměl žádný smysl, byl by jen zvláštním druhem gymnastiky. Ó, nešlo o to, a žádné vývody a rovnice, žádné náčrty by ho už nedokázaly přesvědčit.