Udivovalo ho pouze jedno, že Andal nespadl už dřív, vždyť šel sám, bez znalostí, bez tréninku, skoro se v tom nevyznal, nezkonstruovali ho přece proto, aby se pustil do křížku se skalami. Co by se stalo, kdyby se vrátil? Pirx, i když nevěděl proč, byl přesvědčen, že by se o tom nikdy nedověděli. Od Andala určitě ne. A tam na tom místě neměl ani společníka, ani skobu a snad ani nevěděl, že něco takového existuje, a přece riskoval skok. Nač v té chvíli myslil? Jistě na nic, jako on sám. Dosáhl, třebas jen na okamžik, okraje komínu? Jestliže ano, musela tam zůstat stopa, špetka radioaktivních atomů, které se zvolna budou rozkládat, až se vypaří a zaniknou.
Věděl ještě něco: že nikomu o tom neřekne. Každý člověk by se křečovitě držel hypotézy o defektu, nejjednodušší a nejpřirozenější, jediné, která nepozměňovala obraz světa.
Do tábořiště přišli odpoledne. Jejich protáhlé stíny se hbitě pohybovaly; se spěchem bourali barák, který mizel po celých částech, až tu po něm zůstal pouze ušlapaný, prázdný čtverec. Oblaka proplouvala a Pirx přenášel bedny, svinoval plachty, dělal všecko to, co předtím Andal — a když si to uvědomil, zastavil se na okamžik, dříve než Massenovi podal břemeno do nastavených rukou.
ANANKÉ
Cosi ho vystrčilo ze snu — do tmy. Nechal za sebou — kde? — narudlý zakouřený obrys — města? požáru? — i protivníka, honičku, podpáčení skály, jež byla oním… člověkem? Dosud honil vzdalující se vzpomínku, už s rezignací, a zbyla mu jen reflexe dobře známá z takových chvil, že v snech bývá daná skutečnost silnější a bezprostřednější než v bdění. Odehrává se beze slov a při celé své nevypočitatelné rozmarnosti je řízena zákonem, který se jeví přirozený — ale pouze tam, v zlém snu. Nevěděl, kde je, nic si nepamatoval. Stačilo zvednout ruku, aby to zjistil, ale měl tu nemohoucnost za zlé vlastní paměti a snažil se ji přimět k výpovědi. Klamal sám sebe: nehýbal se, ale chtěl podle konzistence lůžka poznat, kde je.
Kóje to tedy nebyla. Záblesk: přistání, jiskry na poušti, kotouč — jakoby falešného, zvětšeného Měsíce, krátery — ale v prašné vánici, proudy špinavé rezavé vichřice, čtverec kosmodromu, věže.
Mars.
Zůstal ležet a teď už celkem věcně uvažoval, proč se probudil. Věřil vlastnímu tělu, věděl, že by se neprobral bezdůvodně. Přistání bylo dost obtížné, to je pravda, a on notně utahaný, protože měl za sebou dvě směny bez odpočinku — Terman si zlomil ruku když automat přepnul na tah, mrštilo jím to o zeď. Spadnout ze stropu, když se přejde na tah, po jedenácti letech létání — to je ale nemehlo! Bude ho muset chodit navštěvovat do nemocnice. Proto se tedy…? Ne.
Začal si postupně připomínat, co se událo předchozího dne od chvíle, kdy přistál. Dosedli za bouřky. Atmosféra tu není skoro žádná, ale při dvou stech šedesáti kilometrech za hodinu se skoro neudržíš na místě — při té ubohé přitažlivosti. Pod podrážkami žádný odpor. Když člověk jde, musí se botami zarývat do písku, pomáhat si bořícími se kotníky. A ten prach, co s ledovým svistotem drhne kombinézu, co proniká do každého záhybu, ani červený, ani rezavý, obyčejný písek, jenže jemný. Na to, aby se proměnil v prach, měl za těch pár miliard let dost času. Nebyl tu žádný kapitanát ani normální přístav. Druhý rok projektu Mars, stále ještě samé provizórium, co postavili, to jim písek zavál, žádný hotel, žádná ubytovna — nic. Kopule s obsahem kyslíku, pod lany, obrovská, každá jako deset hangárů, pod paprsčitým deštníkem ocelových lan zakotvených do betonových sloupků, které nebyly pod dunami skoro vůbec vidět. Baráky, zvlněný plech, hromady a hromady balíků, přepravních skříní, kontejnerů, lahví, beden, pytlů, město z dodávek, které se valily z pásů transportérů. Jediné poměrně slušné místo, hotové a uspořádané, to byla budova letové kontroly, která stála mimo „zvon“, dvě míle od kosmodromu, a tam právě ležel potmě na lůžku službu konajícího kontrolora Seyna. Posadil se a bosou nohou začal hledat pantofle. Vždycky je vozil s sebou, vždycky se na spaní převlékal; když se jaksepatří neoholil a neumyl, neměl dobrý pocit. Nevzpomínal si, jak pokoj vypadal, a tak se pro jistotu napřimoval opatrně, když se někde takhle šetří materiálem, snadno si člověk rozbije hlavu (že celý projekt je šetřením přímo nabit, o tom tedy něco věděl). Teď ho zase zlobilo, že zapomněl, kde jsou vypínače. Je jako slepá krysa… Hmatal rukama a místo vypínače se dotkl studené páčky. Vzal za ni. Ozvalo se lehké cvaknutí a se slabým zaskřípáním se otevřela irisová okenice. Byl těžký, zakalený, hluchý úsvit. Stál před oknem, které se podobalo spíš lodnímu průzoru, dotkl se zarostlé tváře, ušklíbl se a povzdychl si. Všecko bylo jinak, i když vlastně nevěděl proč. Ostatně, kdyby o tom uvažoval, asi by si musel přiznat, že to ví. Nesnášel Mars.
Byla to věc čistě soukromá, nikdo to nevěděl a nikoho to taky nezajímalo. Mars byl ztělesněním ztracených iluzí, jimž už se dnes sice kdekdo smál, ale jež je přišly hodně draho. Raději by létal na kterékoli jiné trase. Žvásty o tom, jak je Projekt romantický, považoval za pitomost. A perspektivy kolonizace — za fikci. Ano, Mars zklamal každého, ba co víc, klamal je všechny už hodně přes sto let. Kanály — jedno z nejkrásnějších, nejpoutavějších dobrodružství v astronomii vůbec. Planeta rudočervená, tedy pustá. Bílé čepice polárního sněhu — poslední rezervy vody. Jako briliantem na skle nakreslená tenká síť čisté geometrie — od pólu po rovník: důkaz, že rozum bojuje proti zániku, mohutný irigační systém zavodňující milióny hektarů pouště. Ale ano, s příchodem jara se přece barva pouští měnila, tmavly probuzenou vegetací, a to správným směrem, od rovníku k pólu. Takový nesmysl! Po kanálech tu nebylo ani stopy. Rostlinstvo? Záhadné mechy, porosty obrněné proti mrazům a vichřicím? Polymerizované vyšší uhlovodany, jež pokrývaly půdu — a vypařily se, když se mráz příšerný měnil v mráz pouze hrozný. Sněhové čepice? Obyčejný tuhý CO2. Ani voda, ani kyslík, ani život — jen rozervané krátery, skály — kamenní svědci, prožraní prašnými smrštěmi, nudné roviny, mrtvá plochá, šedivá krajina s bledým šedorezavým nebem. Žádná oblaka, žádné mraky, nezřetelné mlhy, nebe zatažené jen za velkých bouřek. Zato atmosférické elektřiny víc než dost. Co se to ozvalo? Nějaký signál? Ne, to jen hvízdal vzduch v ocelovém lanoví nejbližší „bubliny“. Ve špinavém světle (prach přinášený větrem si dovedl brzy poradit se sebetvrdším okenním sklem a plastikové obytné kopule už zmatověly jako povlečené bělmem) rozsvítil žárovku nad umývadlem a začal se holit. Když se šklebil, napadla ho věta tak hloupá, že se bezděčně usmáclass="underline" Mars je sprosťák.
Sprosťárna to tedy byla — zklamat takové naděje! Byla to už tradice, ale kdo ji vlastně vytvořil? Žádný jednotlivec. Tohle nikdo nevymyslel sám, tahle koncepce neměla tvůrce, zrovna tak jako nemají autora pověry a báje — a tak asi z kolektivních vidin (astronomů? mýty observační astronomie?) povstala takováto vize: bílá Venuše, hvězda ranní a večerní, tajemně zahalená hustými mraky — to je planeta mladá, celá pokrytá džunglemi, ještěry a sopečnými oceány, prostě — minulost Země. Kdežto Mars — vysychající, zrezivělý, plný písečných bouří a záhad (kanály se často průběžně rozdvojovaly, za jedinou noc z nich byla dvojčata! co významných astronomů to dosvědčilo!), Mars, jehož civilizace hrdinně bojuje se soumrakem života — to byla budoucnost Země. Prosté, jasné, zřetelné, srozumitelné. Jenomže nepravdivé od a do zet.