Pod uchem měl tři chloupky, které elektrický strojek nebral. Břitvu nechal na lodi, a tak to zkoušel pořád znovu. Nešlo to. Mars. Ti astronomové-pozorovatelé ale měli bujnou fantazii! Například
Schiaparelli. Neslýchané názvy, jimiž poctil spolu se svým největším nepřítelem Antoniadim to, co neviděl, co se mu jen zdálo. Například oblast, kde se tady stavěl Projekt: Agathodaemon, Démon, to se ví, Agatho… — asi od akátu, že je černý? Znamená agathon moudrost? Astronauti se řečtinu neučí. Škoda. Potrpěl si na staré učebnice hvězdné a planetární astronomie. Ta jejich dojemná sebejistota! V roce 1913 hlásaly, že Země je z vesmírného prostoru načervenalá, protože atmosféra pohlcuje modrou část spektra, a tak to, co zbude, musí být přirozeně přinejmenším růžové. Chyba lávky! Ale když si člověk prohlíží ty nádherné mapy Schiaparelliho, přímo se mu nechce věřit, že ten člověk viděl něco, co neexistuje. A nejpodivnější je, že to viděli po něm i jiní. Byl to nějaký psychologický fenomén, kterému se už později nevěnovala pozornost. Čtyři pětiny každého díla o Marsu představovala topografie a topologie kanálů — a ve druhé polovině dvacátého století se našel astronom, který podrobil jejich síť statistickému rozboru a objevil podobnost, právě topologickou, s železniční, a tedy dopravní sítí — na rozdíl od sítě přirozených trhlin či řek — a potom jako by najednou to kouzlo někdo odfoukl a jedinou větou se konstatovalo: byl to optický klam — a tečka.
U okna si čistil strojek, a když ho ukládal do pouzdra, ještě jednou se podíval, tentokrát už s neskrývaným odporem, na celý ten Agathodaemon, na onen záhadný „kanál“, který nebyl nic jiného než plochý terén s nespočetnými rumišti na zamženém obzoru. Ve srovnání s Marsem byl Měsíc úplně útulný. Jistě, pro někoho, kdo se nehnul ze Země ani na krok by to znělo bláznivě, ale je to svatá pravda. Především — Slunce je odtamtud úplně stejné jako ze Země, a že tohleto je důležité, to ví každý, kdo se ani ne tak podivil, jako spíš vyděsil, když je spatřil v podobě scvrklého, zvadlého, studeného ohníčku. Majestátní modrá Země, symbol bezpečného blízkého domova, tak krásně rozjasňuje noc jako lampa, zatímco Phobos s Deimosem nedávaly ani tolik světla, co Měsíc v novu. No a to ticho. Vysoké, klidné vzduchoprázdno. Nebyla náhoda, že televizní přenos přistání, první krok projektu Apollo, nebyl žádný problém, zatímco na analogickou podívanou dejme tomu z vrcholků Himaláje nemůže být ani pomyšlení. Co pro člověka znamená vítr, který nikdy neustává, o tom se lze přesvědčit teprve na Marsu.
Podíval se na hodinky, měl úplně nové, s pěti koncentrickými ciferníky, udávaly standardní zemský čas, čas palubní a čas planetární. Bylo pár minut po šesté.
Zítra v tuhle dobu bude čtyři milióny kilometrů odtud — pomyslel si spokojeně. Byl členem Klubu převozníků, živitelů Projektu, ale hodiny jeho služby byly sečteny, protože na linku Aresterra byly u zavedeny ty nové obrovské jednotky s klidovou hmotností řádu 100 000 tun. „Ariel“, „Ares“, „Anabis“ byly na kursu Mars už pár týdnů. „Ariel“ měl přistát za dvě hodiny. Ještě nikdy neviděl přistávat stotisícovku, protože na Zemi sedat nemohly. Nakládali je na Měsíci, ekonomové vypočítali, že se to vyplatí. Takovým jednotkám jako jeho „Cuivier“ s těmi deseti dvaceti tunami bylo už definitivně odzvoněno. Možná že se jimi bude ještě občas převážet nějaké to drobné zboží.
Bylo šest hodin dvacet a rozumný člověk by v tuto hodinu pojedl něco teplého. Pomyšlení na kávu bylo taky vábné. Ale kde se tady může najíst, to nevěděl. Byl v Agathodaemonu poprvé. Až dosud obsluhoval hlavní mys — Syrtyjský. Proč se na Mars zaútočilo ze dvou bodů najednou, jež byly od sebe vzdáleny přes deset tisíc mil? Učené argumenty znal, ale myslel si své. Se svou kritikou se ostatně nechlubil. Velká Syrta měla být termonukleární a intelektronickou zkušební oblastí. Vypadalo to tam úplně jinak. Někteří říkali, že Agathodaemon je popelkou Projektu a že mu už několikrát hrozila likvidace. Pořád ještě spoléhali na nějakou tu zmrzlou vodu, na ty hluboké ledovce z dávných dob, které tady někde měly být, někde pod tvrdým povrchem. To se ví, kdyby se Projekt prokopal k místní vodě, byl by to úžasný triumf, protože až dosud se každá kapka vozila ze Země, a zařízení, kterým se měla vodní pára získávat z atmosféry, se stavělo už druhý rok a termín uvedení do provozu se pořád odsouval.
Ne, Mars pro něj rozhodně neoplýval žádnými půvaby.
Ještě se mu nechtělo ven, v budově bylo takové ticho, jako kdyby všichni někam odešli nebo vymřeli. Ale hlavně se mu nechtělo ven proto, že si stále víc zvykal na samotu (velitel může být na palubě vždycky sám, když chce), a ta mu šla k duhu. Po delší cestě — teď po opozici se letělo něco přes tři měsíce — musel vynaložit určitou námahu, aby se hned, beze všeho přizpůsobil davu cizích lidí. A neznal tu nikoho než službu konajícího kontrolora. Mohl za ním zajít do poschodí, ale to by nebylo zrovna vhodné. Při práci se lidé rušit nemají. Soudil podle sebe — sám to neměl rád.
V přihrádce neceséru byla termoska se zbytkem kávy a balíček keksů. Chroupal je a dával pozor, aby nenadrobil, pil a díval se okrouhlým oknem, jehož tabule byla poškrábaná od písku, na staré, ploché, jakoby smrtelně unavené dno toho Agathodaemonu. Takovým dojmem na něho působil Mars: že už je mu všechno jedno. Proto tu byly tak podivně nahromaděné krátery, jiné než na Měsíci, jakoby rozplizlé, jakoby falšované — uklouzlo mu jednou, když si prohlížel dobré veliké snímky, proto byly tak nesmyslné ty oblasti divokých útvarů zvané „chaosy“, oblíbená místa areologů, protože nic takového, co by se těmto formacím podobalo, na Zemi neexistovalo. Mars jako kdyby všechno vzdal, nedbal na to, co sliboval, nedbal dokonce ani na dekorum. Když se k němu člověk blížil, začal pozbývat svého solidního červeného vzezření, přestával být emblémem boha války, povlékal se nezřetelnou šedí, skvrnami, kalužemi, nikde žádná výrazná kresba jako třeba na Měsíci nebo na Zemi, všechno rozmazané, šedivé, rezavé, věčný vítr.
Pod chodidly cítil nejjemnější chvění na světě — generátor nebo transformátor. Nadále však panovalo ticho, do něhož jakoby z jiného světa občas pronikalo vzdálené skučení vichřice v lanoví obytného zvonu. Pekelný písek si někdy dovedl poradit i s dvoucoulovkami z vysoce kvalitní oceli. Na Měsíci může člověk všechno nechat ležet na kameni a vrátit se tam za sto, za milión let s klidným vědomím, že to tam leží nedotčené. Na Marsu se nedá nic pustit z ruky, všechno hned zmizí. To není fair planeta.
V šest čtyřicet okraj obzoru zčervenal, vycházelo Slunce a ta světlá skvrna (žádné červánky, kdepak!) mu najednou připomněla sen. Svou barvou. Překvapeně, pomalu odložil termosku. Vzpomněl si, oč v tom snu šlo. Někdo ho chtěl zabít, a zatím on zabil toho druhého. Ten mrtvý ho honil červeně osvětlenou tmou. Zabil ho ještě několikrát, ale nebylo to nic platné. Jistě, byl to hloupý sen, ale bylo v něm ještě něco víc: pociťoval téměř jistotu, že ve snu toho člověka znal, ale teď neměl potuchy, s kým to tak zoufale zápasil. Pocit, že ho znal, mohl být přirozeně iluzí ze snu. Snažil se na to přijít, ale svévolná paměť opět vypínala, všechno zas tiše zalézalo zpátky jako hlemýžď do ulity, a on tak stál u okna s rukou na ocelovém rámu, mírně rozrušený, jako kdyby šlo o nevímco. Smrt. Bylo jasné, že jakmile se kosmonautika začne rozrůstat, začnou lidé na planetách umírat. Měsíc je vůči zemřelým loajální. Nechá mrtvolu zkamenět, promění ji v ledový pomník, v mumii, jejíž lehkost, skoro bezvážnost ji odreální a tím ubere neštěstí na závažnosti. Zato na Marsu je nutno se o ně postarat, a to hned, protože písečné vichřice během několika dní proseknou každý skafandr, a než pozůstatky zmumifikuje velké sucho, vyhlédnou z roztržené tkaniny obroušené, vyleštěné kosti, až se obnaží celá kostra a rozsype se v tom cizím písku, pod tím špinavým cizím nebem a stane se téměř výčitkou svědomí, téměř nadávkou, jako kdyby lidé, kteří sem raketami přivážejí s životem i smrtelnost, dělali něco nesprávného, něco, zač by se měli stydět, co by měli skrývat, někam odnést, pochovat. Všechno to nemá smysl, přirozeně — ale tohle v tuto chvíli cítil.