Najednou se stalo několik věcí najednou.
Obraz zadních trysek „Ariela“ v koruně zelených plamenů zamihotal jinak než dosud. V reproduktoru se ozvalo nějaké nesrozumitelné blekotání, výkřik, něco jako „ruční!“ nebo snad „radši!“ — jediné nesrozumitelné slovo vydané lidským hlasem, ale tak jiným, že to snad nebyl Klyne. Zeleň tryskající ze zádi „Ariela“ najednou zbledla. Byl to zlomek vteřiny. V následujícím okamžiku se rozkošatila hrůzostrašným modrobílým světlem — a Pirx okamžitě pochopil a od hlavy až k patě jím projelo zamrazení úžasu, takže ho už silný dutý hlas, který se ozval z reproduktoru ani trochu nepřekvapil.
„Zde ‚Ariel‘,“ zafuněl ten hlas. „Změna operace! Od meteoru! Na plný tah vpřed po ose! Pozor! Na plný tah vpřed!“
To byl automat. V pozadí toho hlasu jako by někdo křičel. Pirx předtím správně pochopil příčinu, proč se změnila barva plamene trysek: borovodík byl vystřídán plným tahem reaktorů a obrovská loď, jakoby zabrzděná strašlivým úderem neviditelné pěsti a chvějící se ve všech švech, se zastavila — tak se to aspoň divákům zdálo — ve zřidlém vzduchu, pět nebo čtyři kilometry nad kotoučem kosmodromu. Byl to fantastický manévr, který zakazovaly všechny předpisy a řády a který přesahoval meze celé kosmické navigace: zastavil stotisícovou masu. Bylo přece nutno nejprve zrušit rychlost jejího pádu, aby mohla znovu vystřelit vzhůru. V perspektivní zkratce spatřil Pirx bok toho obrovského válce. Raketa ztratila kolmici. Nakláněla se na stranu. Velice pomalu se začala napřimovat, ale jakési gigantické vahadlo ji vychýlilo zas na druhou stranu. Nový výkyv čtvrtmílového trupu na opačnou stranu byl už větší. Při tak malé rychlosti se ztráta rovnováhy v této amplitudě nedala zvládnout. Teprve v oněch vteřinách zaslechl Pirx křik hlavního kontrolora:
„‚Arieli', ‚Arieli'! Co to děláte?! Co se to u vás děje?!“
Co všechno se mohlo stát v těch zlomcích vteřin!
Od neobsazeného symetrického velínu křičel Pirx do mikrofonu zplna hrdla:
„Klyne! Použij ručního řízení sestupu!!! Ručního!!!“
Teprve v tu chvíli k nim dolétlo blížící se táhlé, nepřetržité hřmění, teprve teď k nim dorazila zvuková vlna! Jak krátce to všechno trvalo! Lidé, kteří stáli u okna, vykřikli jako jedním hlasem. Kontroloři vyskočili od velínu.
„Ariel“ padal vývrtkou jako kámen, slepě bušil do atmosféry potácejícími se plameny ze zádi. Točil se pomalu, bezvládný jako mrtvola, jako kdyby někdo svrhl z nebe obrovskou železnou věž do špinavých dun pouště. Všichni stáli jako přimrazení v hluchém, strašlivém tichu, protože teď už se nedalo nic dělat. Reproduktor nezřetelně chraptěl, bublalo v něm něco jako vzdálená vřava nebo hukot moře, nebylo jasné, zda to jsou lidské hlasy, všechno se tam slévalo v jediný chaos. Bílý, neuvěřitelně dlouhý válec, celý v ohnivé záři, padal dolů stále rychleji. Vypadalo to, že zasáhne přímo budovu kontroly. Někdo vedle Pirxe vyjekl. Instinktivně se přikrčili.
Trup šikmo narazil do jedné z nízkých obezdívek mimo terč, rozlomil se vedví a tak nějak podivně pomalu praskal dál, až se třísky rozlétly na všechny strany, a pak se zaryl do prachu. V mžiku tam vyrostl desetipatrový mrak, ve kterém to zahřmělo, zarachotilo, vytryskly plameny, nad zčeřenou clonou vylétnuvšího písku se vyklonila stále ještě oslnivě bílá příď lodi, odtrhla se od zbytku, proletěla vzduchem několik set metrů, ucítili mohutný úder, pak druhý a třetí, otřesy půdy byly tak silné jako při zemětřesení. Celou budovu to zvedlo, nadskočila a zase klesla jako loďka na vlnách. Za pekelného rachotu praskajícího železa pak před nimi všechno zakryla hnědočerná stěna kouře a prachu. A to byl konec „Ariela“. Když běželi po schodech do výstupní komory, Pirx jeden z prvních v kombinéze, nikdo si nedělal iluze — takový náraz nemohl nikdo přežít.
Potom utíkali, potáceli se v nárazech vichřice. Z dálky, od obytné kopule, se objevila první pásová vozidla a hovercrafty. Nebylo třeba spěchat. Nebylo kam, Pirx sám nevěděl, jak a kdy se vrátil do budovy kontroly — s obrazem kráteru a rozbitého trupu v užaslých očích, takže se nadobro probral, teprve když v nástěnném zrcadle spatřil svou vlastní zšedlou a jakoby najednou scvrklou tvář.
V poledne povolali komisi znalců, aby vyšetřila příčiny neštěstí. Pracovní skupiny pořád ještě bagry a jeřáby rozvláčely zvon obrovského trupu, pořád ještě se nedostaly k rozdrcené řídící kabině, zaryté hluboko do půdy, kde byly kontrolní automaty, když z Velké Syrty přiletěla skupina odborníků — podivnou malou helikoptérou s obrovskými vrtulemi, jednou z těch, které jsou vhodné pro létání jedině ve zředěném vzduchu Marsu. Pirx se nikomu nepletl do cesty a nikoho se na nic neptal, protože mu bylo až příliš jasné, že jde o neobyčejně záhadný případ. Při normální operaci přistání, rozdělené na posvěcené etapy a naprogramované jako jízdní řád spolehlivých vlaků, bez žádné zřejmé příčiny vypnul hlavní počítač „Ariela“ boro vodíkový motor, vybral hesla připomínající neúplný meteorový poplach a přepnul pohon na útěk od planety plným tahem. Stabilitu, kterou ztratil při tomto krkolomném manévru, už získat nemohl. Nic takového se dosud v dějinách astronavigace nestalo a nabízející se domněnky, že počítač prostě zklamal, že se v něm nějaké obvody dotkly, propálily, vypadaly zcela nepravděpodobně, protože šlo o jeden ze dvou programů, vzletu a přistání, které byly zajištěny před haváriemi takovou spoustou způsobů, že to spíš vypadalo na sabotáž. Tím si lámal hlavu v pokojíku, který mu Seyn dal minulé noci k dispozici, záměrně ani nevystrčil nos, aby na sebe zbytečně neupozorňoval, a to tím spíše, že měl přece za pár hodin startovat. A taky mu nenapadlo nic, s čím by měl spěchat za komisí. Ukázalo se však, že na něho nezapomněli. Pár minut před jednou k němu přišel Seyn. Přišel s ním i Romani, ten čekal na chodbě. Když Pirx vyšel ven, v prvním okamžiku ho nepoznal, šéf komplexu Agathodaemon vypadal jako obyčejný mechanik, měl na sobě zamazanou, postříkanou kombinézu, obličej jakoby scvrklý únavou, levý koutek úst mu cukal, jen hlas měl stejný. Jménem komise, jejímž byl členem, Pirxe požádal, aby start „Cuiviera“ odložil.
„Samozřejmě… když mě potřebujete,“ řekl překvapeně Pirx. Snažil se soustředit. „Ale musíte mít povolení Základny.“
„To zařídíme, pokud souhlasíte vy.“
Nikdo už nic neřekl. Šli všichni tři do hlavního „puchýře“, kde sedělo v dlouhé nízké místnosti vedení, asi dvacet znalců — pár místních, ale většina jich přiletěla z Velké Syrty. Protože byla doba oběda, ale každá hodina byla drahá, donesli jim sem studené jídlo z bufetu, a tak začala porada u čaje a u talířků, díky čemuž to všechno vypadalo tak nějak podivně neoficiálně, skoro neseriózně. Pirx přirozeně tušil, proč ho předseda, inženýr Hoyster, požádal jako prvního, aby ztroskotání popsal. Byl přece jediným nepochybně nestranným svědkem, protože nepatřil ani k týmu kontroly letů, ani k osádce Agathodaemonu. Když Pirx ve výpovědi dospěl k své reakci, Hoyster ho poprvé přerušil.