„Pane komandore…“
„Prosím.“
„Nemáte tu vůči nikomu…“
„Takhle nemluvte, prosím vás. Sázka je příliš vysoká,“ přerušil ho Pirx.
Romani pokýval hlavou.
„Prozatím tu zůstanete na dvaasedmdesát hodin. Se Základnou už jsme to vyřídili.“
„Se Zemí…?“ podivil se Pirx. „Nemyslím, že bych tu ještě mohl být něco platný…“
„Hoyster, Rahaman a Boulder vás chtějí kooptovat do komise. Neodmítnete? Všechno lidé ze Syrty.“
„Nemůžu, ani kdybych chtěl,“ odpověděl Pirx a s tím se rozešli.
V devět večer se znovu sešli. Odposlech pásků byl dramatický — a ještě dramatičtější byl film, který shlédli. Zachycoval všechny fáze katastrofy od chvíle, kdy se v zenitu objevila zelená hvězda „Ariela“.
„Skutečně to vypadá, že zklamal počítač. Když neohlásil meteorový poplach normálním způsobem, zachoval se tak, jako by ‚Ariel‘ byl na kolizním kursu s nějakou masou. Záznamy ukazují, že překročil povolené maximum tahu o tři jednotky. Proč to udělal, to nevíme. Třeba nám něco vysvětlí řídící kabina,“ měl na mysli pásky registrující „Ariela“, ale Pirx byl v této věci skeptický. „To, co se událo v řídící kabině v posledních chvílích, zůstává nejasné. Počítač rozhodně nezklamal, pokud jde o tempo akcí — na vrcholu krize prováděl rozhodnutí naprosto precizně, protože iteroval v nanosekundách všechny své příkazy pro agregáty. Takže agregáty pracovaly bezvadně a ž do konce. To je zcela jisté. Neobjevili jsme absolutně nic, co by mohlo nasvědčovat vnějšímu nebo vnitřnímu ohrožení operace naprogramovaného přistání. Od hodiny 7,03 do hodiny 7,08 probíhalo přistání dobře. Rozhodnutí počítače obrátit proceduru a pokusit se o vzlet se zatím nedá nijak vysvětlit. Kolego Bouldere?“
„Tomu nerozumím.“
„Chyba v programování?“
„Vyloučeno. ‚Ariel‘ přistával s tím programem už několikrát — po ose i při všech možných bočních výkyvech.“
„Jenže na Měsíci. Tam je menší přitažlivost.“
„To může mít určitý význam pro silové agregáty, ale ne pro databanku. A síla nezklamala.“
„Kolego Rahamane?“
„Neznám dobře ten program.“
„Ale model počítače znáte, že?“
„Ano.“
„Co může přerušit průběh operace přistání, nejsou-li zde žádné vnější příčiny?“
„Nic.“
„Nic?“
„Bomba nastrčená pod počítač, to jistě… »
Konečně ta slova padla. Pirx naslouchal s maximální pozorností. Exhaustory šuměly, kouř se pod stropem zhušťoval kolem nich.
„Sabotáž?“
„Počítač pracoval až do konce, i když způsobem nám nepochopitelným,“ poznamenal Kerhoven, jediný elektronik v komisi, místní člověk.
„No… S tou bombou jsem to řekl jen tak,“ bral to zpátky Rahaman. „Za předpokladu, že počítač funguje, může hlavní operaci, tedy přistání nebo vzlet, přerušit jen něco neobvyklého. Výpadek síly…“
„To se nestalo.“
„Ale je zásadně možné, aby počítač přerušil hlavní operaci?“
Předseda to přece musel vědět. Pirx chápal, že teď nemluví k nim: říkal to, co měla slyšet Země.
„Teoreticky ano. Prakticky ne. Od doby vzniku kosmonautiky nedošlo při přistání nikdy k meteorovému poplachu. Meteor se dá zjistit, už když se blíží. Pak se přistání prostě odročí.“
„Ale vždyť tam žádné meteory nebyly?“
„Nebyly.“
Zde slepá ulička končila. Chvíli bylo ticho. Exhaustory šuměly. Za kulatými okny už byla tma. Marťanská noc.
„Potřebujeme lidi, kteří stavěli ten model počítače a kteří ho testovali,“ řekl konečně Rahaman.
Hoyster přikývl. Prohlížel si hlášení, které mu podala telefonistka. „Do řídící kabiny se dostanou asi tak za hodinu,“ prohlásil. Pak zvedl hlavu a dodaclass="underline" „Zítra se zúčastní porad Macross a van der Voyt.“
Nastalo oživení. Byli to hlavní ředitel a hlavní konstruktér loděnic, které stavěly stotisícovky.
„Zítra?“ Pirx měl pocit, že se přeslechl.
„Ano. Ne tady, přirozeně. Budou přítomni televizně. Dík přímému spojení. Tady mám radiogram,“ zvedl zprávu.
„Ale! Jaké je teď zpoždění?“ zeptal se někdo.
„Osmiminutové.“
„Jak si to představují? Budeme donekonečna čekat na každou odpověď!“ ozvaly se hlasy.
Hoyster pokrčil rameny.
„Musíme se podřídit. Obtížné to bude, to jistě. Vypracujeme příslušný postup…“
„Odročíme poradu do zítřka?“ zeptal se Romani.
„Ano, sejdeme se v šest ráno. Budeme už mít záznamy z řídící kabiny.“
Pirx byl rád, že mu Romani nabídl, aby přenocoval u něho. Bylo mu milejší, že se neuvidí se Seynem. Chápal jeho chování, i když je neschvaloval. Se značnými potížemi ubytovali všechny Syrťany a o půlnoci zůstal Pirx sám v maličkém pokojíčku, který šéfovi sloužil jako příruční knihovna a soukromá pracovna. Ulehl v šatech na malé polní lůžko rozložené mezi teodolity, ruce pod hlavou, pohled upřený do stropu. Ležel tak s nehybnýma očima a skoro ani nedýchal.
Bylo to divné, tam mezi těmi cizími lidmi prožíval katastrofu jaksi zvenčí, jako jeden z mnoha svědků. Nebyl stoprocentně angažovaný ani v tu chvíli, kdy pod kladenými otázkami vyciťoval nevrlost a animozitu — ve vzduchu viselo obvinění vetřelce z toho, že chce trumfovat místní odborníky — dokonce ani když se proti němu postavil Seyn. To všechno bylo pořád zvenčí, v přirozeném rozměru nevyhnutelnosti: za takových okolností tomu jinak být nemohlo. Byl ochoten zodpovídat se z toho co udělal, ale podle racionálních premis, necítil se tedy zodpovědný za neštěstí. Byl jím otřesen, ale zachoval si klid, až do konce nepřestal být pozorovatelem, který se událostem zcela nepoddává, protože se vršily systematicky — při celé jejich nepochopitelnosti se daly utřídit, když byly vychladlé a rozdělené v tom pojetí, jaké jim vtiskoval oficiální průběh porad. Ale teď se to všechno rozpadlo. Nemyslel na nic, nepřivolával žádné obrazy, opakovaly se samy od sebe, od začátku: televizní obrazovky, na nich vstup lodi do oblasti aktivity Marsu, zbrzdění kosmické rychlosti, změny tahů; byl jakoby všude najednou, v kontrole i v raketě, znal ty duté údery, to dunění rozbíhající se po kýlu a žebrech lodi, když velkou sílu začne nahrazovat vibrace borovodíku, bas, kterým turbočerpadla ujišťovala, že přivádějí palivo, zpětný tah, majestátně pomalý pád zádí napřed, malé boční korekce a ten zlom, to zahřmění při náhlém obratu tahů, když do trysek znovu vlétne plná síla, pak vibrace, destabilizace, zoufalé vyrovnávání rakety letící kyvadlovitě, kymácející se jako opilá věž, než se zřítí z výšky, už
bezvládná, už mrtvá, neřiditelná, slepá jako kámen, pád a hora trosek — a on byl všude. Byl i zápasící lodí samou, bolestně vyciťoval naprostou neprostupnost, definitivní uzavřenost toho, co se událo, a současně se vracel k zlomkovitým chvílím jakoby s otázkou, jež se znovu vynořovala z mlčení, a hledal to, co selhalo. Zda se Klyne pokoušel převzít řízení, to už teď nemělo význam. Kontrola proběhla v podstatě bez chyby, přestože žertovali, ale to mohlo vadit jen člověku pověrčivému nebo vyrostlému v dobách, kdy si nebylo možno takové žertíky dovolit. Rozum mu říkal, že na tom není nic špatného. Ležel na zádech, ale jako by pořád ještě stál u šikmého okna mířícího do nadhlavníku, když zeleně jiskřící hvězdu borovodíku pohltila strašlivá sluneční záře oním pulsem tak typickým pro atomovou sílu, v tryskách, které už začínaly stydnout — právě proto se nesmí dát povel plným tahem tak prudce — raketa se zahoupala nejprve jako srdce zvonu, rozhoupaného šílejícíma rukama, a začala se naklánět ve své neuvěřitelné délce, protože byla tak obrovská, jako by už samým rozměry, samou velikostí překonala meze jakéhokoli ohrožení — totéž si asi před stoletím mysleli cestující na „Titaniku“.