Nedá se říci, že by se nějak příliš polekal. Byl rozčilený, ale cožpak se od chvíle startu vůbec uklidnil? Na hodinky bylo špatně vidět. Tabulky měly vlastní osvětlení — radar také. Proudu bylo zrovna tolik, že se nezapojila ani nouzová světla, ani rezervní okruhy
— ale zase ne tolik, aby bylo vidět. Do vypnutí motorů scházely čtyři minuty.
Nemusil se o to starat — automat zpomalovače sám musil motor vypnout. Ledový pramének mu stekl po páteři — jak to automat vypne, když je zkrat?
Chvíli si nebyl jist, je-li to týž obvod nebo ne. Uvědomil si, že jsou to hlavní pojistky. Pro celou raketu a pro všechny obvody. Ale reaktor, reaktor, ten je přece zvlášť…?
Reaktor ano, Ale ne automat. Sám jej přece předtím nařídil. V tom případě jej musí vypnout. Nebo raději se ho nedotýkat? Třeba přece jen zabere?
Konstruktéři nevzali v úvahu, že se do pilotní kabiny může dostat moucha — že může odpadnout víčko a že nastane zkrat — takový zkrat!
Světla blikala bez ustání. Něco se muselo udělat. Ale co?
To je prosté — musí přepnout hlavní vypínač, který je pod podlahou, za křeslem. Vypne hlavní obvody a zapne nouzové. A všecko bude v pořádku. Raketa přece jen není tak špatně konstruována, počítali se vším, a navíc s příslušným koeficientem bezpečnosti.
Rád bych věděl, jestli by i Boerst na to tak hned přišel. Jsou důvodné obavy, že ano. Dokonce snad… ale zbyly už pouhé dvě minuty. Nestačí provést manévr. Trhl sebou. Na smrt zapomněl na ty dva.
Chvíli přemýšlel se zavřenýma očima.
„AMU 27 vedoucí Terraluna volá JO dva, JO dva dvakrát. Mám zkrat v pilotní kabině. Manévr přechodu na dočasně stálou oběžnou dráhu nad rovníkovým pásmem Měsíce provedu se zpožděním… ehm… se zpožděním prozatím neodhadnutelným. Ve stanovenou dobu proveďte manévr sami. Poslech.“
„JO dva dvakrát, volá vedoucí AMU 27 Terraluna. Provádíme společně s JO dva manévr přechodu na dočasně stálou oběžnou dráhu nad rovníkovým pásmem Měsíce. Máš devatenáct minut k povrchu. Zlom vaz. Konec.“
Sotva doposlouchal, odšrouboval kabel radiofonie, přívod kyslíku, automat reduktoru, druhý kablík — pásy už měl rozepjaté. Když se zvedal, automat reduktoru zahořel červeně — celá kabina hned vyskakovala ze tmy, hned se ponořovala do kalně oranžového světla, vyvolaného snížením napětí. Motor se nevypnul. Rudé světlo se na něho dívalo z pološera, jako kdyby se ptalo, co dělat? Ozvalo se jednotvárné bzučení — varovný signál. Reduktor nemohl automaticky vypnout motory. Chytaje rovnováhu skočil za křeslo.
Vypínač vězel v kazetě vsazené do podlahy. Kazeta je zamčená. Škubl víčkem — nepovolovalo. Kde je klíč?
Klíč tam nebyl. Znovu zacloumal víčkem — nic.
Vyskočil. Slepě se díval před sebe. V předních obrazovkách již svítil nikoli stříbřitý, ale jako velehorský sníh bílý, gigantický Měsíc: Zubaté stíny kráterů se posouvaly po kotouči. Ozval se radarový výškoměr — nebo běžel už dlouho? Rytmicky tikal — zelená čísílka vyskakovala z pološera: vzdálenost dvacet jeden tisíc kilometrů.
Světlo neustále blikalo, pojistka pravidelně vypínala proud. Když zhaslo, nezavládlo již v kabině šero — přízračný svit Měsíce ji vyplňoval po okraje a jen nepatrně slábl, když lampy zableskly svým mrákotným zářením.
Raketa letěla rovně, pořád rovně. A stále zvětšovala rychlost od svého konečného zrychlení 0,2 g — a zároveň ji Měsíc přitahoval stále silněji. Co dělat? Co dělat?! Ještě jednou přiskočil ke kazetě, kopl do víka — ocel se nehnula.
Okamžik! Bože! Jak jen mohl takhle zpitomět! Musí — musí se zkrátka dostat tam, na druhou stranu té bubliny! Je to přece možné. U východu, tam, kde skleněná báň přechází zužujícím se tunelem v trychtýř, který končí u příklopu — je zvláštní páka červeně nalakovaná, pod tabulkou POUZE PRO PŘÍPAD HAVÁRIE ŘÍZENÍ. Stačí ji přehodit a skleněná báň se nadzvedne bezmála o metr — bude moci podlézt její dolní okraj na druhou stranu. Tam nějakým kouskem izolace očistí dráty a…
Skokem byl u červené páky!
„Pitomče!“ řekl si, popadl ocelovou rukojeť, zatáhl, až mu zapraštělo v ramenním kloubu. Páka vyjela ven na celou délku ocelové tyče lesknoucí se olejem — ale kopule se nehnula. Vytřeštěně na ni hleděl — viděl za ní obrazovky plné zářivého Měsíce, nad hlavou mu světlo stále blikalo — ještě jednou zacloumal pákou, přestože již byla vytažena… Nic.
Klíč! Klíč od kazety vypínače! Vrhl se celým tělem na podlahu, nahlédl pod křeslo. Ležel tam pouze tahák…
Světlo neúnavně blikalo, pojistky rytmicky vypínaly proud. Když zhaslo, všechno kolem zbělalo, jako by to bylo vy soustruhováno z umrlčích kostí.
„Konec!“ pomyslil si. „Dát se katapultovat zároveň s bání? Odpálit křeslo i s kopulí? To nejde. Padák ho nezabrzdí, Měsíc nemá atmosféru. „Pomoc…“ chtěl křičet, ale neměl na koho volat — byl sám. Co dělat?! Nějaká záchrana být musí!!
Ještě jednou skočil k páce — div si nevyškubl ruku z kloubu. Málem se rozplakal zoufalstvím. Takhle pitomě, takhle pitomě… Kde je klíč? Proč se mechanismus zadřel? Výškoměr — jedním pohledem přehlédl ciferníky: devět a půl tisíce kilometrů. Od přesvětleného pozadí se ostře odrážela skalní pila Timocharise. Zdálo se mu, že už vidí místo, kam se zapíchne do skály pokryté tufem. Ozve se rachot, zableskne se a…
V okamžiku, kdy světlo bliklo, padly jeho šíleně těkající oči na čtyřřádkový záhonek měděných svodnic. Sytě se tam černal škvarek, který spojoval přívody, pozůstatek zuhelnatělé mouchy. S nataženými pažemi vrhl se vpřed jako brankář při robinzonádě; náraz byl strašlivý, otřes ho div neomráčil. Stěna polokoule ho odmrštila zpět jako nahuštěná pneumatika; upadl na podlahu. Nic. Vymrštil se, těžce dýchaje, s ústy zkrvavenými, ochoten vrhnout se znovu na skleněnou hradbu.
Podíval se dolů.
Páka malé pilotáže. Pro velká, krátkodobá zrychlení řádu 10 g, ale pouze na zlomek vteřiny. Pracovala přímo, pomocí mechanických táhel. Dávala okamžitý nouzový tah.
Ale mohl jí pouze zvětšit zrychlení, to znamená — dolétnout na měsíční povrch ještě dříve! Nikoli však — zabrzdit! Výtrysk byl příliš krátkodobý. Brždění musí být stálé. Malá pilotáž není tedy k ničemu?
Vrhl se na páku a uchopil ji; upadl, ale škubl za ni; bez tlumivé ochrany křesla měl pocit, že mu praskají všechny kosti, tak do něho narazila podlaha. Zatáhl ještě jednou. Zase týž strašlivý, dravý skok rakety. Narazil hlavou o zem, a kdyby tam nebyl porézní plastik — rozbil by siji.
Pojistka cinkla — blikání ustalo. Pilotní kabinu žahlo klidné, normální světlo lamp.
Dvojitý náraz bleskových zrychlení při malé pilotáži vyrazil zetlelý uhlík, vězící mezi dráty. Zkrat byl odstraněn. Se slanou pachutí krve na rtech skočil do křesla, jako by dělal šipku ze startovního bloku — ale neklesl do jeho objetí, přeletěl vysoko nad opěradlem, následoval strašlivý náraz o strop, nepatrně zmírněný přílbou.
V okamžiku, kdy se odrážel ke skoku, vypnul automat již fungující zpomalovače motorů. Zbytek tíže zmizel. Raketa se nyní už pouhou setrvačností řítila jako kámen přímo ke skalním troskám Timocharise.
Odrazil se od stropu. Krvavá slina, kterou vyplivl, vznášela se vedle něho jako chomáč rudě stříbřitých bublinek. Zoufale sebou zmítal a natahoval ruce po opěradle křesla. Vytrhl z kapes všecko, co v nich měl, a mrštil tím za sebe.