Najednou to všechno zhaslo, jako kdyby se probudil. Vstal, umyl si obličej a ruce, otevřel necesér, vyndal pyžamo, pantofle a kartáček na zuby a toho dne potřetí se spatřil v zrcadle nad umývadlem — jako někoho cizího.
Byl mezi třicítkou a čtyřicítkou, spíš ke čtyřiceti — k hranici stínu, kdy člověk už musí přijímat podmínky nepodepsané smlouvy předložené bez ptaní, kdy ví, že to, co platí pro jiné, platí i pro tebe, a žádné výjimky z toho pravidla neexistují. Stárnout člověk má, přestože se to příčí jeho povaze. Dosud to potají dělalo tělo, ale to už nestačí. Vyžaduje se souhlas. Mladistvý věk ustanovuje jako pravidla hry — ne, jako její základ — vlastní neměnnost: byl jsem dětinský, nezralý, ale teď už jsem to skutečně já— a takový zůstanu. Tenhle nesmysl je přece základem existence. V objevu neopodstatněnosti tohoto tvrzení tkví zprvu víc údivu než strachu. Je to tak silný pocit rozhořčení, jako kdybys prohlédl a zjistil, že hra, do které jsi byl vtažen, je falešná. To utkání mělo vypadat docela jinak. Po překvapení, hněvu, protestu začne pozvolné vyjednávání se sebou samým, vlastním tělem, což by se dalo formulovat asi takto: Bez ohledu na to, jak plynule a nepostižitelně stárneme fyzicky, nikdy nejsme schopni se této kontinuitě přizpůsobit rozumem. Nastavíme se na třicet pět a potom na čtyřicet let, jako kdyby v tomto věku měl už člověk zůstat, a při další revizi pak musíme prolomit sebeklam, což narazí na tak velký odpor, že s odrazem doskočíme až zdánlivě příliš daleko. Čtyřicetiletý člověk se začne chovat tak, jak si to představuje vhodné pro člověka starého. Jakmile jednou uznáme tuto nevyhnutelnost, pokračujeme ve hře zarytě a smutně, jako bychom chtěli naschvál sázku zdvojnásobit. No prosím, když má být ten nestoudný, ten cynicky krutý požadavek, to obligo vyplaceno, když musím platit, přestože jsem k tomu nedal souhlas, přestože jsem to nechtěl a nevěděl, tak tady máš víc, než dělá dluh! Snažíme se tedy přelicitovat protivníka na tomto dost humoristicky znějícím principu. Abys věděl, tak já budu hned tak starý, že budeš zírat! Přestože jsme už na hranici stínu, vlastně skoro za ní, vzdorujeme skutečnosti, a následkem toho marného zápasu duševně stárneme v skocích. Jednou to přeženeme, jindy nedotáhneme, až spatříme, jako obvykle příliš pozdě, že celá ta potyčka, ty sebevražedné průlomy, ústupy, vzdorování taky byly k smíchu. Stárneme totiž jako děti, to znamená, že odmítáme dát souhlas k něčemu, co náš souhlas vůbec nepotřebuje. Tak tomu bývá vždycky tam, kde není místa pro spor či boj příliš pokrytecký. Hranice stínu, to ještě není memento mori, ale je to místo v nejednom ohledu horší, protože už je z něho vidět, že neexistují nedotčené šance. To znamená: přítomnost už není žádným příslibem, žádnou čekárnou, úvodem, trampolínou velkých nadějí, protože situace se nepostižitelně obrátila. Údajný trénink byl neodvolatelnou skutečností, úvod — vlastním obsahem, naděje — chimérami. A to nezávazné, provizorní, prozatímní a nahonem spíchnuté — to bylo tou jedinou náplní života. Určitě se nesplní už nic z toho, co se nesplnilo dosud. A s tím se člověk musí smířit mlčky, beze strachu, a je-li to možné — i bez zoufalství.
Je to tedy věk pro kosmonauty kritický — pro ně jako pro nikoho jiného, protože v tomto oboru je každý, kdo není způsobilý stoprocentně, okamžitě odepsaný. Jak někdy říkávají fyziologové: požadavky vytyčované kosmologií jsou příliš vysoké i pro lidi tělesně i duševně nejzpůsobilejší. Jakmile člověk odpadne od špičky, ztratí všechno najednou. Lékařské komise jsou k jednotlivcům krutě bezohledné, ale to je nezbytné, protože nikomu nelze dovolit, aby zemřel nebo dostal infarkt u řízení. Z palub odcházejí lidé, kteří jsou zdánlivě při plné síle, a hned sami sebe vidí na konci cesty. Lékaři jsou natolik zvyklí na všelijaké fígle, na zoufalou disimulaci, že když ji odhalí, nevyvozují z toho žádné disciplinární či morální důsledky, nic. Skoro nikdo nemůže přetáhnout období aktivní služky přes padesátku. Přetížení, to je největší nepřítel mozku. Snad se to změní za sto nebo za tisíc let. Prozatím trápí tato perspektiva během měsíců letu každého člověka — na hranici stínu.
Klyne byl kosmonaut mladší generace. Jemu, Pirxovi, a on to věděl, říkali ti mladší „nepřítel automatů“, „konzervativec“, „mamut“. Někteří z jeho vrstevníků už nelétali. Podle svých schopností a možností se překvalifikovali na pedagogy, členy Kosmického soudu, odešli na sinekury do loděnic, zasedali v dozorčích radách, zabývali se svými zahrádkami. Vcelku se drželi, docela slušně předstírali, že se smířili s nevyhnutelností — ale jediný bůh ví, kolik to nejednoho z nich stálo. Byly i případy nezodpovědného jednání, které vyplývalo z nesouhlasu, z bezmocného protestu, z pýchy a vzteku, z pocitu nespravedlivého neštěstí. Blázni se v tomto oboru nevyskytovali, ale jednotlivci se k šílenství nebezpečně blížili, i když nepřekračovali poslední mez. Přesto docházelo pod rostoucím tlakem té smutné perspektivy k výstřelkům přinejmenším podivným… Ale ano, znal všelijaká ta podivínství, aberace, předsudky, kterými trpěli jak lidé cizí tak i ti, se kterými se za léta sžil, za které kdysi mohl ručit, jak se mu zdálo. Sladká ignorance není privilegiem oboru, v němž musí člověk znát tolik věcí. Každý den neodvratně odumírá v mozku několik tisíc neuronů a už před třicátým rokem života začíná ten zvláštní, ale neustávající závod, soupeření mezi slábnutím funkce podemílané atrofií — a jejím zdokonalováním díky přibývajícím zkušenostem. Tak vzniká kolísavá rovnováha, balance vpravdě akrobatická, se kterou musí člověk žít — a létat. A snít. Koho to tolikrát zabíjel minulou noc? Nemělo to nějaký zvláštní význam? Když uléhal na polní lůžko, které zapraskalo pod jeho váhou, napadlo mu, že se mu třeba nepodaří usnout. Až dosud nevěděl, co je to nespat, ale jednou to přece přijít musí. Ta myšlenka ho podivně znepokojila. Bezesné noci se nebál, ale rozmar těla, který by naznačoval, že začíná selhávat něco, co bylo dosud naprosto spolehlivé, mu v tuto chvíli i jako pouhá možnost připadal málem jako prohra. Prostě si nepřál ležet s otevřenýma očima navzdory své vůli, a tak i když to bylo hloupé, posadil se, upřel bezmyšlenkovitý pohled na své zelené pyžamo a obrátil oči na police s knihami. Nečekal, že na nich najde něco zajímavého, a překvapila ho řada tlustých svazků nad rýsovacím prknem rozpíchaným od kružítek. V rozvinutém šiku tam stály téměř celé dějiny areologie, většinu těch knih znal, protože měl stejné exempláře ve své knihovničce na Zemi. Vstal a začal se dotýkat solidních hřbetů jednoho po druhém. By tu nejen otec astronomie Herschel, ale i sám Kepler, Astronomia nova seu Physica celestis tradita comentariis de motibus stellae martis — podle zkoumání Tychona de Brahe, vydání z roku 1784. A Flammaroin, Bakhuyzen, Kaiser a velký fantasta Schiaparelli, jeho Memoria terza, tmavé římské vydání, a Arrhenius a Antoniadi, Kuiper, Lovell, Pickering, Saheko, Struve, Vaucouleurs až po Wernhera von Brauna s jeho Projektem Mars. A mapy, svitky map, se všemi kanály — Margaritifer Sinus, Lacus Solis a sám Agathodaemon. Stál a nemusel otvírat žádnou z těch knih v ohmataných vazbách tlustých jako prkna. Ve vůni starého plátna, osnovy, žlutých listů, v níž bylo něco důstojného a ztrouchnivělého současně, ožily hodiny strávené nad tajemstvím dobývaným po dvě století a obleženým mraveništěm hypotéz. Jeden po druhém umírali, aniž se dočkali rozluštění. Antoniadi po celý život kanály neviděl, až teprve na sklonku života se přiznal k „nějakým čarám, jež tak nějak vypadaly“. Graff neviděl ani jediný až do smrti a říkal, že mu chybí „imaginace“ kolegů. „Kanálisté“ je však viděli, zakreslovali je po nocích, čekajíce celé hodiny protože v takovou chvíli — ujišťovali slavnostně — se na mlhavě šedém kotouči objeví precizně ostrá síť, tenčí než vlas. Lovell kreslil hustou, Pickering řidší, ale ten míval štěstí na „geminaci“, jak se říkalo neuvěřitelnému zdvojování kanálů. Iluze? Proč se tedy některé kanály nikdy zdvojovat nechtěly? Trčel nad těmi knihami jako student v čítárně, protože tak staré tisky se domů nepůjčovaly. Byl na straně „kanálistů“ — je třeba to říkat? Jejich argumenty mu připadaly neporazitelné: Graff, Antoniadi, Hall, kteří zůstali nevěřícími Tomáši, měli observatoře v zakouřených městech na severu s věčně pohyblivým ovzduším, zatímco Schiaparelli pracoval v Miláně a Lovell seděl na své hoře nad arizonskou pouští. „Antikanálisté“ prováděli důmyslné pokusy: dávali obkreslovat terčík s chaoticky nanesenými tečkami a kaňkami, jež se z větší vzdálenosti podobaly sítí kanálů, a potom se ptali: proč nejsou vidět nejsilnějšími přístroji? Proč lze při dobré vůli vidět pouhým okem kanály i na Měsíci? Proč neviděli žádné kanály první pozorovatelé, kdežto po Schiaparellim se už všichni podřídili jeho velení? A ti druzí odpovídali: v době, kdy ještě neexistovaly teleskopy, nikdo nikdy žádné kanály na Měsíci neviděl. Velké teleskopy nedovolují použít plné apertury, maximálního zvětšení, protože zemské ovzduší není dostatečně klidné; pokusy s kresbami se problému vyhýbají. „Kanálisté“ měli odpověď na všechno. Mars — to je obrovský zamrzlý oceán, kanály — to jsou rozpukliny jeho ledových polí, rozestupující se pod údery meteoritů. Ne: kanály — to jsou široká údolí, kterými tečnou jarní vody po tání a na březích v tu dobu rozkvétá marťanské rostlinstvo. Spektroskopie škrtla i tuto šanci, prokázala totiž příliš malé množství vody. A tak začali vidět v kanálech obrovské propadliny, dlouhá údolí, kterými od pólu k rovníku tečnou řeky mraků, poháněné konvekčními proudy. Schiaparelli nikdy nechtěl říci jasně, že jsou to výtvory cizího rozumu, využíval dvojznačnosti termínu „kanál“, bylo to zvláštní, ta stydlivost onoho Miláňana a mnoha jiných astronomů nenazývat věci pravými jmény, pořád jen kreslili mapy a interpretovali je, ale Schiaparelli zanechal v papírech kresby, které vysvětlovaly, jak může docházet k rozdvojování, k té proslulé geminaci: když voda pronikne do rovnoběžných koryt dosud vyschlých, čáry najednou ztemní, jako když někdo napustí tuš do vrypů ve dřevu. Odpůrci zas nejenže popírali existenci kanálů, nejenže shromažďovali negativní argumentaci, ale postupem času k nim začali pociťovat stále větší nenávist. Wallace, vedle Darwina druhý tvůrce teorie přírodního vývoje, tedy dokonce neastronom, který asi nikdy v životě neviděl Mars okulárem, rozcupoval ve stostránkovém pamfletu kromě kanálů i jakékoli pomyšlení na to, že by na Marsu mohl existovat život. Psal, že Mars nejenže není obýván inteligentními bytostmi, jak hlásá pan Lovell, ale že je dokonce absolutně neobyvatelný. Neexistovali obojací areologové, každý musel zřetelně formulovat své kredo. Následující generace kanálistů už popisovala marťanskou civilizaci a rozpory se zvětšovaly. Jedni říkali — živá oblast práce rozumu. Pustá mrtvola — odpovídali jim druzí. Potom začal Saheko pozorovat ty záhadné krátkotrvající záblesky, zhášené vznikajícími mraky, příliš krátké, než aby mohlo jít o sopečný výbuch, objevující se při vzájemné opozici planet, což vylučovalo odraz Slunce na zledovatělém horském úbočí, a to ještě v době před uvolněním atomové energie, takže myšlenka na marťanské nukleární pokusy vyvstala až později… Jedna strana musela mít pravdu. V první polovině dvacátého století dospěli všichni k shodnému názoru, že geometrické kanály Schiaparelliho sice neexistují, ale existuje něco, co je umožňuje vidět, oči dopoví dají, ale nemají žádné halucinace. Kanály pozorovalo příliš mnoho lidí a příliš mnoho různých míst na Zemi. Jistě tedy nejde o otevřené vody v ledových polích, jistě nejde o pásy nízké oblačnosti na březích údolí, možná že nejde ani o pruhy rostlinstva, a přece je zde něco, kdož ví — snad ještě nesrozumitelnějšího a záhadnějšího, co čeká na lidské oči, fotografické objektivy a automatické sondy.