Na Mars byl ten den dost teplý a téměř zamračený. Obloha se zbarvila dost neobvyklou barvou, spíš růžovou než rezavou. V takových chvílích se zdálo, že Mars přece jen má svou vlastní krásu, přísnou, jinou, než je pozemská, poněkud zastřenou závojem, jakoby neočištěnou, jež se chystá vynořit v silnějších slunečních paprscích z prašných smrští a špinavých šmouh. Jenže takové očekávání se nesplní, tohleto není předzvěst, ale už nejlepší krajina, jakou tato planeta může ukázat. Baňatou bunkru podobnou budovu kontroly letů zanechali půldruhé míle za sebou a dojeli na konec startovních desek, hned za nimi vozidlo beznadějně uvázlo. Pirx měl na sobě lehký poloskafandr, jaké tu všichni užívali, ostře modrý, daleko pohodlnější než ten vysoko vakuový, s lehčí tornou dík otevřenému kyslíkovému oběhu. S klimatizací však něco nebylo v pořádku, protože když se při rychlejších pohybech zpotil — museli se prodírat přes sypké duny — hned se mu zamžil průzor v přílbě. Ale tady to nebylo žádné neštěstí, protože mezi prstencem přílby a hrudní částí skafandru visely jako krocaní laloky volné pytlíčky, do kterých člověk mohl strčit ruku a otřít si sklo zevnitř, což byl způsob sice primitivní, ale spolehlivý.
Dno obrovského trychtýře bylo přecpané pásovými vozidly; výkop, kterým se dostali k řídící kabině, připomínal otvor důlní šachty, byl dokonce ze tří stran zakrytý pláty vlnitého hliníkového plechu, aby se dovnitř nesypal písek. Polovinu trychtýře zaujímala centrální část trupu veliká jako transatlantik, vyhozený bouří na pevninu a rozbitý o skály. Pod ní se činilo padesát lidí, ale jak oni, tak jejich jeřáby a bagry vypadali jako mravenečci u mrtvoly obra. Sama příď rakety, téměř nedotčená, osmnáct metrů dlouhá, nebyla odtud vidět, protože jí setrvačnost mrštila o několik set metrů dál. Drtivá síla srážky byla strašlivá, jestliže nacházeli hrudky částečně nataveného křemene — pohybová energie se v mžiku proměnila v tepelnou, projevil se termický skok jako při pádu meteoru, přestože rychlost nebyla příliš velká, v mezích zvukové. Pirx měl pocit, že disproporce mezi prostředky, jimiž disponoval Agathodaemon, a obrovskými rozměry vraku není dostatečnou omluvou pro způsob provádění explorace. Bylo to přirozeně všechno improvizace, ale v té improvizaci byl navíc ještě nepořádek, pravděpodobně vyvolaný vědomím, že škoda je nepředstavitelně obrovská. Nezachránila se ani voda, protože úplně všechny cisterny popraskaly a písek pohltil tisíce hektolitrů, než se zbytek proměnil v led. Zejména tento led působil hrůzostrašným dojmem, protože z trupu rozpáraného po délce dobrých čtyřiceti metrů vyhřezly špinavě lesklé zmrzlé vodopády, opírajíce se podivnými girlandami o duny, jako kdyby ze sebe explodující raketa vyvrhla celou zimní Niagáru. Však také bylo osmnáct stupňů mrazu a v noci klesla teplota na šedesát. Vlivem tohoto ledu, jenž zasklil bok „Ariela“ do kaskády, vypadal vrak neuvěřitelně staře, jako kdyby tady ležel od nepamětných dob. Bylo nutno ho rozbíjet a rozpalovat, aby se dostali dovnitř do trupu, anebo se do něj prosekávat od šachty. Tamtudy vytahovali ty kontejnery, které zůstaly celé, tady i tam na svahu trychtýře jich byly vidět hromady, ale probíhalo to všechno tak nějak zmateně. Přístup k záďové části byl zakázán. Na lanech se tam úporně třepaly červené praporky, které varovaly před radioaktivitou. Pirx obešel divadlo katastrofy horem, po valu. Napočítal dva tisíce kroků, než se ocitl nad začouzenými trychtýři trysek. Trpěl, když viděl, jak dělníci vytahují a nemohou vytáhnout jedinou celou cisternu s pohonným olejem, protože jim řetězy vždycky sklouzly. Zdálo se mu, že tu není příliš dlouho, ale vtom se někdo dotkl jeho paže a ukázal měřič na jeho kyslíkové bombě. Tlak klesl a Pirx se musel vrátit, protože zásobník si nevzal. Hodinky, ten jeho nový chronometr, mu prozradily, že strávil u trosek téměř dvě hodiny.
Poradní sál se změniclass="underline" místní lidé zasedli z jedné strany dlouhého stolu, kdežto z druhé strany rozestavili technici šest velikých plochých televizorů. Ale protože se spojením pořád ještě nebylo něco v pořídku, jako obvykle, odročili poradu na jednu hodinu. Haroun, technik-operátor, kterého Pirx od vidění znal z Velké Syrty a který k němu bůhvíproč pociťoval nesmírnou úctu, mu dal první rozmnožené kopie pásků z takzvané nesmrtelné komory „Ariela“. Byla to zapsaná rozhodnutí řídícího komplexu. Haroun sice neměl právo mu je dát neoficiálně, ale Pirx to gesto ocenil. Zavřel se ve svém pokojíčku a pod silnou lampou začal vstoje prohlížet dosud zavlhlý plastikový pásek. Obraz byl sice výrazný, ale nesrozumitelný. V 317. vteřině operace, až dosud bezvadně čisté, objevily se v kontrolních obvodech
bludné proudy, které se v dalších vteřinách projevily jako dunění. Dvakrát potlačeny přepnutím zatížení na rovnoběžné, rezervní části sítě, vrátily se s několikanásobnou silou a frekvence přepínání vzrostla třikrát oproti povolenému maximu. To, co měl v ruce, nebylo zápisem práce samého počítače, nýbrž jeho „páteřního kořene“, který pod vedením nadřazené automatiky uváděl obdržené příkazy do souladu se stavem pohonných agregátů. Tomuto systému se někdy říkalo „malý mozek“, analogicky s malým mozkem, který i u člověka — jakožto kontrolní stanice mezi mozkovou kůrou a tělem — řídí korelaci pohybu.
Prohlédl si výkres práce „malého mozku“ s maximální pozorností. Vypadalo to, jako kdyby byl počítač pospíchal, jako kdyby byl — aniž chtěl narušit operaci — vyžadoval v časové jednotce stále větší počet dat od svých podsystémů. To způsobilo přetížení informacemi a vznik bludných proudů, přesněji řečeno ozvěnových. U živého tvora by tomu odpovídala hypertonie čili sklon k motorickým poruchám. Vůbec tomu nerozuměl. Neměl ještě ty nejdůležitější pásky, na nichž byla zaznamenána rozhodnutí samého počítače. Haroun mu dal něco, co sám měl. Někdo zaklepal na dveře. Pirx schoval pásky do neceséru a vyšel na chodbu. Stál tam Romani.
„Noví pánové také chtějí, abyste se zúčastnil práce komise,“ řekl. Nebyl už tak vyždímaný jako včera, vypadal docela dobře, snad dík antagonismům, jež se projevovaly v komisi zorganizované tak podivným způsobem. Pirx si pomyslel, že je naprosto logické, jestliže se navzájem na sebe nevražící „Marťané“ z Agathodaemonu a Syrty sjednotí, budou-li jim chtít „noví pánové“ vnutit vlastní koncepci.
Nově vytvořená komise se skládala z jedenácti osob. Nadále jí předsedal Hoyster, ale jedině proto, že nikdo na Zemi by byl ten úkol nezvládl. Porada, jíž se zúčastnili lidé vzdálení o osmdesát miliónů kilometrů, nemohla probíhat hladce, a jestliže se odhodlali k tak riskantnímu řešení, pak pod nátlakem různého druhu, který už zřejmě na Zemi působil. Katastrofa prohloubila antagonismy, i politické, v jejichž ohnisku pracoval celý Projekt odedávna.
Zprvu jen rekapitulovali získané výsledky — pro pozemšťany. Pirx z nich znal jen generálního ředitele loděnice van der Voyta. Barevný televizní obraz, dokonale věrný, mu dodával jakýchsi monumentálních rysů. Bylo to poprsí obrovského muže s tváří současně zvadlou a odulou, plnou vladařské energie, obklopenou kotouči dýmů, jako by kolem něho pálili kadidlo — neviditelným doutníkem, protože van der Voytovy ruce nebyly vidět. To, co se říkalo v sále, slyšel se čtyřminutovým požděním a jeho hlas se zde mohl ozvat teprve po dalších čtyřech minutách. Pirx k němu hned pocítil antipatii, protože to vypadalo, jako kdyby tu generální ředitel mezi nimi seděl samojediný a jako kdyby ostatní pozemští znalci, kteří mrkali očima z ostatních obrazovek, byli jen figuríny.