Když Hoyster skončil, mělo nastat těch osm minut čekání, ale pozemšťané zatím ještě mluvit nechtěli. Van der Voyt požádal o předložení pásků z „Ariela“, které už ležely u Hoysterova mikrofonu. Každý člen komise dostal rozmnožený celý jejich soubor. Nebylo toho mnoho, zápisy pocházely jen z posledních pěti minut práce řídícího komplexu. Pásky určené pro Zemi si vzali na mušku kameramani a Pirx se pustil do studia svých, hned odloživ stranu ty, které už znal dík Harounovi.
Počítač dospěl k rozhodnutí obrátit přistávací operaci na vzletovou v 339. vteřině. Nebyl to obvyklý vzlet, nýbrž útěk vzhůru, jakoby před meteory — vlastně tedy neznámo co, vypadalo to spíš jako nějaká zoufalá improvizace. Co se dělo potom, ty bláznivé skoky křivek na páscích z chvíle pádu, to považoval Pirx za zcela nepodstatné, protože to byl už jen záznam toho, jak se počítač dusí, když nemohl spořádat kaši, kterou si sám navařil. Podstatné v tuto chvíli nebylo rozbírat detaily té hrůzné agónie, nýbrž zjistit příčinu, proč počítač dospěl k rozhodnutí, jež se svými následky rovnala sebevraždě.
Tato příčina zůstala nevysvětlena. Počítač pracoval od 170. vteřiny v obrovském stresu a projevoval nesmírné přetížení daty, ale teď byl snadné být takhle chytrý, když člověk viděl, k čemu ta jeho práce vedla. O tom, že je přetížený, informoval svou řídící kabinu, to znamená lidi v „Arielu“, teprve v 201. vteřině operace. Už tenkrát se přetížil daty, a žádal pořád další. Místo vysvětlení dostali do rukou nové záhady. Hoyster jim dal na prohlédnuté pásků deset minut a potom se otázal, kdo chce promluvit. Pirx zvedl prst jako ve školní lavici. Než otevřel ústa, poznamenal inženýr Stotik, který reprezentoval loděnice a měl dozírat na vyložení nákladu stotisícovek, že by se mělo počkat, protože možná bude chtít jako první promluvit někdo ze Země. Hoyster zaváhal. Incident byl o to nepříjemnější, že k němu došlo hned na začátku. Romani požádal o slovo, že má jen formální připomínku, a prohlásil, že pokud se nedodržování rovnoprávnosti členů komise negativně promítne do průběhu porady, pak ani on, ani nikdo z Agathodaemonu v komisi pracovat nebude. Stotik vzal svůj návrh zpět a Pirx mohl konečně mluvit:
„Je to prý zdokonalená verze AIBM 09,“ řekl. „Protože jsem s AIBM 09 nalétal skoro tisíc hodin operací, mám určité praktické zkušenosti s jeho prací. Teorii nerozumím. Vím jen tolik, kolik vědět musím. Jde o počítač pracující v reálném čase, musí tedy vždycky stihnout zpracovat data. Slyšel jsem, že ten nový model má propustnost o třicet šest procent větší než AIBM 09. To je hodně. Na základě materiálu, který jsem dostal, můžu říct, že to bylo takto: počítač uvedl loď do normálního průběhu přistání, ale potom si sám začal ztěžovat práci tím, že žádal od podsystémů stále větší množství dat na časovou jednotku. Výsledek byl takový, jako kdyby vedoucí čety odvolával z boje stále větší počet vojáků jen proto, aby jich použil jako poslů nebo informátorů. Kdyby jednal tímto způsobem, byl by sice koncem bitvy skvěle informován, ale neměl by už žádné vojáky, neměl by s kým bojovat. Počítač nebyl přetížen, ale přetížil se sám. Zablokoval se tou eskalací a musel by se zablokovat, i kdyby měl propustnost desetkrát větší, pokud by nepřestal zvyšovat své požadavky. Abych se vyjádřil způsobem bližším matematice: redukoval si propustnost exponenciálně, následkem čehož ‚malý mozek' jako užší kanál zklamal první. Zpoždění se projevila v ‚malém mozku' a potom přeskočila do samého počítače. Počítač se dostal do stavu informačního zadlužení, čili přestal být strojem reálného času, sám se přetížil a musel prosadit radikální rozhodnutí. Proto se rozhodl vzlétnout, čili interpretoval vzniklou poruchu jako následek havárie pocházející zvenčí.“
„Dal meteorovou výstrahu, jak tohleto vysvětlujete?“ otázal se Seyn.
„Jakým způsobem se mohl přepnout z operace hlavní na vedlejší, to nevím. Nerozumím tomu, protože nerozumím konstrukci počítače, alespoň ne dostatečně. Proč ten poplach — nevím. Je mi však naprosto jasné, že vinen byl on.“
Teď už museli čekat na Zemi. Pirx si byl jist, že na něj van der Voyt zaútočí, a nemýlil se. Těžká masitá tvář na něho pohlédla skrz dýmkový kouř, vzdálená i blízká současně. Když van der Voyt promluvil, zazněl jeho bas zdvořile a oři se usmívaly přátelsky, s takovou vševědoucí dobráckostí, jako když se učitel obrací na nadaného žáka.
„Komandor Pirx tedy vylučuje sabotáž! Na základě čeho? Co znamenají slova ‚vinen je on'? Kdo ‚on'? Počítač? Vždyť počítač pracoval do konce, jak komandor Pirx sám přiznal! Tak tedy program? Ale ten program se nijak nelišil od programů, díky nimž jste, komandore Pirxi, stokrát přistál! Domníváte se snad, že někdo s programem manipuloval?“
„Nemám v úmyslu se vyslovovat k otázce, zda došlo k nějaké sabotáži,“ řekl Pirx. „To mě prozatím nezajímá. Kdyby byly počítač i program v pořádku, tak by tu ‚Ariel‘ stál celý a náš hovor by byl zbytečný. Na základě pásků tvrdím, že počítač pracoval ve správném režimu, v rozsahu vlastní operace, ale tak, jako kdyby se chtěl ukázat jako perfekcionista, kterému žádná dosažená schopnost nestačí. Žádal data o stavu rakety v rostoucím tempu, aniž bral ohled jak na vlastní mezní možnosti, tak na obsah vnějších kanálů. Proč takhle jednal, to nevím, ale jednal tak. Nemám, co bych víc řekl.“
Nikdo z „Marťanů“ se neozval. Pirx ani nehnul brvou. Zahlédl záblesk zadostiučinění v Seynových očích a němou spokojenost, s jakou Romani poposedl na židli. Po osmi minutách znovu promluvil van der Voyt. Tentokrát nemluvil k Pirxovi. Nemluvil ani ke komisi. Pronesl krasomluvu. Předestřel cestu, jakou musí urazit každý počítač — od montážního pásu až do řídící kabiny kosmické lodi. Agregáty skládalo po částech osm různých firem, japonských, francouzských a amerických. Ještě nenaplněné paměti, „nic nevědoucí“ jako novorozeňata, jely do Bostonu, kde se v závodech Syntronics oživovaly. Po tomto dalším aktu procházel každý počítač procedurou, který v jistém smyslu odpovídá školní výuce, neboť se skládá jak z osvojování určitých „zkušeností“ tak ze skládání „zkoušek“. Takto se však zkoumala jen funkce obecná. „Odborná studia“ zahájil počítač až teprve v další fázi. Teprve během ní se změnil z univerzálního číslicového stroje v pilota raket typu „Ariel“. A nakonec ho na pracovním stanovišti připojili k simulátoru, který imitoval nespočetné sekvence událostí, jež jsou nedílnou součástí kosmických letů: nečekané havárie, poruchy systémů, situace obtížného manévrování, i při nefungujících pohonných systémech, objevování se jiných raket či cizích těles v blízké vzdálenosti. Každá z těch napodobovaných událostí se odehrávala ve stovkách různých variant: za předpokladu, že loď je naložená, jindy že je prázdná, jindy že se pohybuje ve vysokém vakuu, jindy že vstupuje do atmosféry. Simulované situace se postupně komplikovaly, až po nejobtížnější problémy — mnoho těles v gravitačním poli, kdy byl stroj nucen předpokládat jejich pohyby a bezpečně volit kurs své lodi.
Simulátorem byl i počítač hrající úlohu „examinátora“, a to záludného. Úvodem ustálený program „žáka“ podroboval jakémusi dalšímu zpracování, zkouškám odolnosti a obratnosti. I když tedy elektronický polit nikdy dosud loď neřídil, měl, když ho konečně namontovali na palubu rakety, větší zkušenosti a větší schopnosti než všichni lidé dohromady, kteří se kdy zabývali kosmickou navigací. S tak těžkými úkoly, jaké musel zvládnout na simulačních stanicích počítač, se v praxi nikdy nesetkal. Aby se však stoprocentně vyloučila jakákoli možnost, že by nevšestranně dokonalý exemplář mohl propadnout tím posledním sítem, měl dozor nad prací dvojice „pilot + simulátor“ člověk, zkušený programátor, který navíc musel mít za sebou mnohaletou stáž praktické pilotáže, přičemž se Syntronics nespokojovalo s tím, že by na toto odpovědné místo přijalo piloty letadel, pracovali tam výhradně kosmonauti od hodnosti navigátora výše, čili takoví, kteří měli na svém profesionálním kontě přes tisíc hodin hlavních operací. V poslední instanci záviselo právě na nich, jakým testům z jejich nepřeberného katalogu bude podroben další počítač. Odborník stanovil rozměry obtíží, jež bylo nutno překonat, a pomocí simulátorů navíc komplikoval „zkoušky“, protože v průběhu řešení úkolu napodoboval nenadálá a nebezpečná překvapení: výpadek síly, roztříštění tahů, kolizní situace, proražení vnějšího obalu, ztrátu spojení s pozemní kontrolou při přistávání, a neustával v tom tak dlouho, dokud neuplynulo sto hodin standardních testů. Exemplář, který by při nich zklamal v tom nejmenším, by byl poslán zpátky do dílny jako špatný žák, který musí opakovat ročník.