Van der Voyt vynesl tímto proslovem výrobu loděnic nad veškeré výtky, zřejmě aby setřel dojem, že jde o obranu, a krásnými frázemi žádal komisi, aby nekompromisně vyšetřila katastrofu a její příčiny. Poté promluvili odborníci ze Země. Věc se hned utopila v přílivu učené terminologie. Na obrazovkách se objevila ideová a bloková schémata, vzory, nákresy, číselné sestavy, a Pirx užasle zíral, že jsou na nejlepší cestě obrátit celý případ v spletitý teoretický casus. Po hlavním kybernetikovi mluvil numerik Projektu Schmidt. Pirx ho brzy přestal poslouchat. Nezáleželo mu na tom, aby se dík své bdělosti ubránil v dalším střetnutí s van der Voytem, pokud k nějakému dojde. Bylo to ostatně stále méně pravděpodobné, o jeho příspěvku se nikdo ani nezmínil, jako kdyby šlo o faux pas, na které se sluší co nejrychleji zapomenout. Další řečníci se už vznesli do vysokých sfér obecné teorie řízení. Pirx je vůbec nepodezíral ze zlovůle, prostě rozvážně neopouštěli půdu, na které se cítili pevní v kramflecích, a van der Voyt jim s důvěrou a vážností naslouchal, zahalen do dýmu svého doutníku, protože se stalo to, oč usilovaclass="underline" první housle hrála v poradě Země, kdežto „Marťané“ zůstali v rolích pasivních posluchačů. Stejně nemohli předložit nic senzačního. Počítač „Ariela“, to byly elektronické trosky, jejichž zkoumání nemohlo přinést žádný výsledek. Zápisy zhruba zobrazovaly to, co se stalo, nikoli však, proč se to stalo. Nepopisovaly všechno, co se děje v počítači, k tomu by bylo zapotřebí jiného, většího počítače, a kdyby se připouštěla možnost, že i ten může utrpět defekt, bylo by třeba zas dozírat na dozorce, a tak pořád donekonečna. Ocitli se tedy na širých vodách abstraktní analýzy. Hloubka výpovědí zakrývala prostou skutečnost, že se katastrofa neomezovala na zničení „Ariela“. Stabilizace obra, který sestupoval na planetu, převzaly automaty od lidí tak dávno, že to byl základ, nenarušitelný grunt veškerého počínání — která se jim však najednou vymkl z rukou.
Dosud nikdy nezklamal žádný z jednodušších a hůř zajištěných modelů, jak tedy mohl zklamat model dokonalejší a bezpečnější? Bylo-li možné tohle, pak bylo možné všechno. Pochybnost, jež jednou nahlodala spolehlivost mechanismů, se už nemohla zastavit na žádné mezi. Všechno vázlo v nejistotě. A „Ares“ a „Anabis“ se zatím blížily k Marsu. Pirx seděl, jako by byl úplně sám, a div si nezoufal, Právě došlo ke klasickému sporu teoretiků, který je víc a víc odváděl od vlastní katastrofy „Ariela“. Když se tak Pirx díval na otylou a současně masivní tvář van der Voyta, který dobrodušně patronoval poradě, nacházel v jejím výrazu podobnost s tváří starého Churchilla, s tou jeho zdánlivou roztěkaností, kterou domněle naznačovalo chvění úst odrážející vnitřní úsměv, jenž se týkal myšlenek ukrytých pod těžkými víčky. To, co bylo ještě včera nemyslitelné, stávalo se pravděpodobné — jako pokus obrátit poradu k verdiktu, který by svalil odpovědnost na vyšší sílu, možná na fenomény dosud neznámé, na mezeru v samé teorii, s tím závěrem, že je nutno zahájit dlouholeté bádání v co nejširším měřítku. Znal podobné případy, i když menšího kalibru, a věděl, jaké síly jistě katastrofa uvedla do chodu. Za kulisami už probíhalo intenzívní úsilí o kompromis, zejména proto, že Projekt, ohrožený ve svém celku, byl svolný k nejednomu ústupku za cenu, že získá pomoc, a tu mu právě mohly udělit sjednocené loděnice například tím, že by mu za příhodných podmínek uvolnily flotilu menších kosmických lodí, aby měl zajištěné dodávky. Tváří v tvář rozměrům sázky — teď už přece šlo o bytí či nebytí celého Projektu — stávala se katastrofa „Ariela“ překážkou, kterou bylo možno odstranit, i když ji nebylo možno okamžitě vysvětlit. Zatušovaly se už i horší aféry. Měl však v ruce jeden trumf. Pozemšťané ho přijali, museli souhlasit s jeho účastí v komisi, protože byl v té komisi jediný, kdo byl silným poutem spjat s posádkami raket. Nedělal si iluze, nešlo ani trochu o jeho dobré jméno či kompetenci. V komisi prostě musel sedět alespoň jeden aktivní kosmonaut, praktik, který zrovna vylezl z rakety. Van der Voyt mlčky kouřil doutník. Vypadal jako vševěd, protože moudře mlčel. Jistě by byl na Pirxově místě raději viděl někoho jiného, ale když už ho tam čert přinesl, nepřišli na žádnou šikovnou záminku, jak se ho zbavit. Kdyby tedy v případě mlhavého verdiktu předložil své votum separatum, určitě by z toho byl značný poprask. Tisk větřil skandál a na takovou příležitost jen číhal. Svaz pilotů a Klub převozníků nebyly sice žádné mocnosti, ale hodně na nich záviselo — ti lidé se přece zbytečně vystavovali nebezpečí. Proto se Pirx nepodivil, když se o přestávce dověděl, že s ním chce van der Voyt mluvit. Přítel mocných politiků zahájil rozhovor vtipem, že je to setkání na nejvyšší úrovni — dvou planet. Pirx míval někdy reflexy, kterým se později sám divil. Van der Voyt kouřil doutník a svlažoval si hrdlo pivem, Pirx požádal, aby mu přinesli z bufetu pár chlebíčků. Naslouchal tedy generálnímu řediteli v dispečerské místnosti a jedl přitom. Nic je nemohlo lépe postavit na roveň.
Van der Voyt jako kdyby nevěděl, že se předtím střetli. Nic takového se prostě nikdy nestalo. Chápal, že si dělá starosti o posádky „Anabise“ a „Arese“, a svěřoval se mu se svými potížemi. Rozhořčovala ho nezodpovědnost tisku, jeho hysterický tón. Žádal ho, aby eventuálně vypracoval kratší memorandum o dalších přistáních, o tom, co by se dalo dělat pro zvýšení jejich bezpečnosti. Obracel se na něho s takovou důvěrou, že se mu Pirx na chviličku omluvil, vystrčil hlavu ze dveří kabiny a řekl si o nášup rybího salátu. Van der Voyt mu basoval a otcovsky přikyvoval, ale Pirx najednou řekclass="underline"
„Mluvil jste o těch znalcích, kteří mají dozor nad simulací. Kdo to je? Jména.“
Van der Voyt se po osmi minutách podivil, ale trvalo to jen okamih.
„Naši ‚examinátoři'?“ usmál se od ucha k uchu. „Samí vaši kolegové, komandore. Mint, Stoernhein a Cornelius. Stará garda… Vytipovali jsme pro Syntronics ty nejlepší, jaké jsme našli. Určitě je znáte.“