Pirx ležel s očima upřenýma do stromu a ani se nemusel nijak zvlášť namáhat, aby si představil Cornelia v Syntronics. Co tam dělal? Dozíral na simulátory při testování palubních počítačů. To znamená — ztěžoval jim práci, a když ten mohl někoho prohánět, byl ve svém živlu. Nic neuměl líp. Ten člověk asi žil v neustálém zoufalství, že ho budou nakonec považovat za blázna, ale on jím nebyl. V situacích skutečně kritických nikdy neztrácel hlavu. Byl statečný, ale denně mu z té jeho statečnosti kousek ukusovala ta jeho nutkání. Mezi posádkou a svým popleteným nitrem se jistě cítil jako mezi kladivem a kovadlinou. Vypadal jako trpitel ne proto, že podléhal svým nutkáním, že byl blázen, ale právě proto, že s tím zápasil a neustále hledal záminky a ospravedlnění, všelijaké ty předpisy potřeboval, chtěl se jimi pohánět, že si to nevyvzpomněl on, že ten věčný dril nepochází od něho. Kaprálskou náturu neměl, to tedy ne — to by byl jistě nečítal Poea, jeho strašidelné a fantastické příběhy. Hledal v nich snad své vlastní peklo? Mít v sobě takovou změť drátěných nutkání, takové nějaké žerdě a koleje, a pořád se s nimi rvát a ničit je, a zas znova… Za tím vším byl strach, že se stane něco nepředvídaného, proti čemu se neustále tak vyzbroj oval, trénoval, cvičil, ty jeho cvičné poplachy, inspekce, kontroly, noční obchůzky po celé lodi, můj bože — vždyť přece věděl, že se mu potají smějí, a možná dokonce chápal, jak je to všechno zbytečné. Nenabízí se myšlenka, že si na těch počítačích nějak vylíval vztek? Že jim dával pořádně zabrat? I když tomu asi tak bylo, zřejmě si to neuvědomoval. Tomu se říká sekundární racionalizace. Přesvědčil sám sebe, že takhle jednat musí.
Bylo překvapivé, jak událostem vtisklo nový smysl, když pro to, co Pirx už předtím věděl, co znal v podobě řady anekdot, použil zcela jiných slov, lékařských termínů. Začal vidět do hloubky a umožňoval mu to paklíč, jejž mu poskytla psychiatrie. Mechanismus cizí osobnosti se najednou jevil holý, zjednodušený, zredukovaný na pár nešťastných reflexů, kterým člověk neunikne. Pomyšlení, že někdo může být lékař a takto s lidmi jednat byť proto, aby jim pomohl, mu připadala maximálně odpuzující. A současně s tím se rozplynula zřidlá šaškovská aura, která tenoučce lemovala vzpomínky na Cornelia. V tom novém, neočekávaném pohledu nebylo místa pro zlomyslný uličnický humor, jaký je domovem ve škole, v kasárnách a na palubách. V Corneliovi nebyl najednou nic, čemu by se člověk mohl smát.
Práce v Syntronics. Zdálo by se, že pro Cornelia úplně ideální: testovat, vyžadovat, komplikovat až po nejzazší mez odolnosti. Konečně mohl dát průchod svým uvězněným nutkáním! Pro nezasvěcence to vypadalo báječně: starý praktik, zkušený navigátor předává své nejlepší vědomosti automatům. Co může být lepšího: A on měl před sebou otroky a nemusel se držet zpátky, když to nebyli lidé. Počítač, který vychází z pásu, je jako novorozeně: schopný všeho, ale nic neumí.
Učit se — to znamená specializovat se a současně ztrácet prvotní uniformitu. Na stanovišti kontroly plní počítač úlohu mozku, zatímco simulátor napodobuje tělo. Mozek připojený k tělu — to je ta správná analogie.
Mozek musí vědět, jaký je stav a připravenost každého svalu, stejně tak počítač má znát stav palubních systémů. Elektrickými cestami vysílá roje otázek, jako by házel tisíc míčků najednou do všech zákoutí kovového obra, a z ozvěnových odpovědí si utváří obraz rakety a jejího okolí. Do této spolehlivosti vstoupil člověk, který trpěl strachem z věcí neočekávaných a který proti tomu strachu bojoval rituály obsedance. Simulátor se stal nástrojem nutkání, vtělením jeho úzkostí. Pracoval ve shodě s hlavním principem: bezpečnosti. Nevypadalo to na chvályhodnou horlivost? Co úsilí jistě vynaložil! Normální průběh začal považovat za nedostatečně spolehlivý. Čím obtížnější je situace lodi, tím rychleji je nutno se o ní informovat. Domníval se, že tempo kontroly agregátů musí být v korelaci se závažností operace. A protože ze všeho nejzávažnější je operace přistání… Změnil program? Ani trochu. Tak jako nemění pravidla v učebnici řidiče ten, kdo kontroluje automobilový motor každou hodinu místo každý den. Proto mu program nemohl vzdorovat. Ubíral se směrem, kde program neměl žádné zajištění před chybnými kroky, protože něco takového žádného programátora vůbec nenapadlo. Když takto testovaný počítač zklamal, Cornelius ho poslal zpátky do technického oddělení. Byl si vědom, že počítače nakazil obsedancemi? Asi ne. Byl to praktik, v teorii se nevyznal, byl to pedant nejistoty — a takovým byl také vychovatelem strojů. Přetěžoval počítače, jenže ty si nemohly stěžovat. Byly to nové modely, chováním připomínající hráče v šachy. Počítač-hráč porazí každého člověka pod tou podmínkou, že jeho pedagogem nebude nějaký Cornelius. Počítač předpokládá partnerova rozhodnutí dva tři tahy předem. Kdyby se snažil je předpokládat deset tahů předem, přetížil by se nadměrným množstvím možných variant, které vzrůstají geometrickou řadou. Počítat předem s deseti možnými, po sobě následujícími tahy na šachovnici — pro to nestačí ani triliónovost operací. Takový sebeochromující šachista by odpadl hned v první hře. Na palubě rakety to však nebylo vidět na první pohled: bylo možno pozorovat jen vstupy a výstupy systémů, ale ne to, co se odehrává mezi nimi. A mezi nimi narůstala tlačenice, i když na povrchu všechno probíhalo normálně — do určité doby. Takhle je tedy formoval a takové repliky rozumu, který si sotva stačí poradit s reálnými úkoly — tolik si vytvořil fiktivních — se ocitly u řízení stotisícovek. Každý z těch počítačů trpěl anankastickým syndromem: nutkání opakovat operaci, komplikovat prosté úkony, manýrismem, obřadností, zřetelem na „Všechno najednou“. Úzkost přirozeně nenapodobovaly, jen strukturu reakcí úzkosti vlastních. Je paradoxní, že právě skutečnost, že to byly nové, zdokonalené modely se zvětšeným obsahem, se přičinila o jejich zkázu, protože mohly fungovat velmi dlouho přesto, že se jejich obvody postupně zahlcovaly spoustou znaků. Ale v nadhlavníku Agathodaemonu přeplnila číši nějaká ta poslední kapka, možná to byly první nárazy vichřice, jež vyžadovaly bleskurychlou reakci, ale počítač, ucpaný lavinou, kterou sám v sobě rozpoutal, už neměl čím řídit. Přestal být přístrojem pracujícím v reálném čase, nestačil už modelovat skutečné události, utápěl se v iluzích… Ocitl se tváří v tvář obrovské hmotnosti, planetě — a program mu prostě nedovolil nepokračovat v operaci jednou začaté, přestože už v í současně pokračovat nemohl. Proto si interpretoval planetu jako meteor na kolizním kursu, jelikož to byla poslední otevřená vrátka, jelikož program připouštěl jedině takovou eventualitu. Nemohl to sdělit lidem v řídící kabině, protože nebyl přece uvažujícím člověkem! Počítal do konce, vážil možnosti: srážka by znamenala jistou zkázu, kdežto útěk jen v devadesáti a několika procentech, a proto volil útěk — havarijní vzlet!