Выбрать главу

Všechno to do sebe logicky zapadalo, ale nebyl tu ani nejmenší důkaz. Nikdo dosud o takovém případu neslyšel. Kdo mohl ty domněnky potvrdit! Jistě psychiatr, který Cornelia léčil a pomohl mu anebo jen dovolil pracovat v tomto oboru. Jenže s ohledem na lékařské tajemství by nic neřekl. Do lékařského tajemství může proniknout jedině rozsudek soudu. Jenže „Ares“ už za šest dní…

Zbývá Cornelius. Domyslel si to? Pochopil to teď, po tom, co se stalo? Pirx se neuměl vcítit do situace starého velitele. Bylo to nedotknutelné, jako by za skleněnou stěnou. I když by se v něm snad zrodily nějaké pochybnosti. Sám by si je do konce nedopověděl. Bránil by se před takovými závěry, to je snad přirozené…

Vše vyjde najevo… až teprve po další katastrofě. A jestli navíc „Anabis“ přistane v pořádku, pak čistě statistickým výpočtem, že zklamaly počítače, za něž je zodpovědný Cornelius, padne podezření na něho. Začnou zkoumat pod lupu každý detail a po nitce se dostanou ke klubku…

Ale nelze přece čekat se založenýma rukama. Co může dělat? To dobře věděclass="underline" vymazat celou strojovou paměť „Arese“ a poslat mu originální program rádiovou cestou. S tím si palubní kybernetik poradí za pár hodin.

Ale aby mohl něco takového navrhnout, musí mít v ruce důkazy. Aspoň jediný. A v nejhorším — aspoň indicie. Jenže on nemá nic. Roky stará vzpomínka na nějaký chorobopis, na dvě slova diagnózy, které přečetl vzhůru nohama… přezdívky a pomluvy anekdoty, jaké se o Corneliovi vyprávěly… katalog jeho podivínství… Nemůže přece komisi tohleto přednést jako důkaz o Corneliově chorobě a o příčině katastrofy! A i kdyby nebral ohled na toho starého člověka a vznesl takovou obžalobu, zbývá přece „Ares“. Během operace by loď byla jako slepá a hluchá, když by neměla počítač.

Nejdůležitějším ze všeho je „Ares“, Rozvažoval návrhy už zpola šílené: když to nemůže udělat oficiálně, nemá vzlétnout a poslat „Aresovi“ výstrahu a popis toho svého pátrání — z paluby „Cuiviera“? Důsledky vem čert, ale je to přece jen příliš riskantní. Velitele „Arese“ neznal. Kdyby byl na jeho místě, řídil by se radami cizího člověka, jenž se opírá o takové hypotézy? Při úplném nedostatku důkazů? Asi ne…

Zbývá tedy už jenom Cornelius. Znal jeho adresu: Boston, závody Syntronics. Ale jak chtít, aby se někdo tak nedůvěřivý, pedantský a puntičkářský přiznal, že spáchal právě to, čemu se po celý život snažil předejít? Možná že kdyby s ním mohl mluvit mezi čtyřma očima, kdyby ho přesvědčil, poukázal na to, co hrozí „Aresovi“, Cornelius by s varováním „Arese“ souhlasil a podpořil je, protože to je čestný člověk. Ale v diskusi mezi Marsem a Zemí, s osmiminutovými pauzami, tváří v tvář obrazovce, a ne živému člověku, svrhnout takovou obžalobu na hlavu bezradného člověka a žádat na něm, aby se přiznal, že zabil, i když neúmyslně, třicet lidí? Vyloučeno.

Seděl na lehátku a tiskl si jednu ruku v druhé, jako kdyby se modlil. Pociťoval nesmírný úžas, že je něco takového možné: všechno vědět, a nic nemoci! Sklouzl pohledem po knihách na polici.

Pomohly mu — vlastní prohrou. Prohráli všichni, protože se přeli o kanály čili o to, co je údajně na tom vzdáleném terčíku ve sklech teleskopů, a ne o to, co je v nich samých. Přeli se o Mars, který neviděli. Viděli jen dno vlastních mozků, z něhož se vy líhly hrdinské a osudové obrazy. Promítali své vlastní iluze do vzdálenosti dvou set miliónů kilometrů — místo aby uvažovali sami o sobě. Stejně tak zde — každý, kdo se zavrtal do spletité teorie počítačů a hledal příčinu katastrofy v ní, se od jádra věci vzdaloval. Počítače byly nevinné a neutrální zrovna jako Mars, proti němuž měl i on nějaké nesmyslné výhrady, jako kdyby byl svět zodpovědný za fata morgány, které se mu člověk snaží vnutit. Ale ty staré knihy už udělaly vše, co mohly. Neviděl východisko.

Na poslední, dolní polici byla i beletrie, mezi barevnými hřbety vybledlý modrý svazek Poea. Četl ho tedy i Romani? Pirx neměl rád Poea pro jeho vyumělkovaný jazyk, pro vykonstruovanost vize, která se nechtěla přiznat, že pochází ze snu. Ale pro Cornelia byl málem biblí. Bezmyšlenkovitě ten svazek vytáhl, otevřel se mu v rukou na obsahu. Přečetl si titul — a vytřeštil oči. Cornelius mu tuhle povídku dal jednou po hlídce přečíst, chválil, jak fantasticky narežírovanýma nepravděpodobným způsobem byl vrah odhalen. Pak ji ještě musel neupřímně chválit i on — to se ví, velitel má vždycky pravdu…

Nejdřív se jen bavil nápadem, který dostal, ale pak o něm začal uvažovat vážně. Bylo to trochu jako studentský žertík, a současně jako podlá rána do zad. Divoké, zrůdné, kruté — ale kdožví, zda v této situaci ne to nejúčinnější: telegrafovat ta čtyři slova. Možná že je to jeho podezření úplný nesmysl, že se chorobopis který viděl, týkal úplně jiného Cornelia, kdežto tenhleten že testoval počítače přesně podle normativů a nedá se mu nic vyčíst. Když dostane takový telegram, pokrčí rameny a pomyslí si, že si jeho někdejší podřízený dovolil blbý a maximálně odporný vtip, ale nepomyslí si nic víc a nic neudělá. Jestliže v něm zpráva o katastrofě vzbudila neklid, neurčité podezření, jestliže si už sám trochu začíná domýšlet, jaká byla jeho účast na neštěstí, a brání se těm dohadům, udeří do něj čtyři slova radiogramu jako blesk. V mžiku si uvědomí, že do něho někdo vidí, právě do toho, co se sám neodvažoval formulovat do konce, a tudíž je vinen. Neunikne už pomyšlení na „Ares“ a na to, co loď čeká. I kdyby se tomu snad pokoušel bránit, radiogram mu nedopřeje klidu. Nebude moci sedět se založenýma rukama a pasivně čekat. Radiogram ho tne do živého, promluví mu do svědomí — a pak? Pirx ho znal dost dobře, aby věděl, že se Cornelius nepřihlásí na policii a nezačne vypovídat, stejně tak jako nezačne uvažovat o tom, jak se nejúčinněji bránit a jak se vyhnout odpovědnosti. Jestliže jednou uzná, že je zodpovědný, pak mlčky, bez jediného slova učiní to, co bude považovat za správné.

Nemůže to tedy udělat. Ještě jednou probral všechny varianty — byl ochoten jít za samým Luciferem, požádat o rozhovor s van der Voytem, kdyby to mohlo být k něčemu dobré… Ale nikdo mu nemohl pomoci. Nikdo. Všechno by vypadalo jinak, nebýt „Aresu“ a těch šesti dnů času. Přimět psychiatra k výpovědi, zkoumat způsoby, jak Cornelius testoval počítače, přezkoumat „Aresův“ počítač — to všechno by vyžadovalo týdny času. Tak co tedy? Připravit na to Cornelia nějakou předběžnou zprávou o tom, že… Pak by se to ovšem zcela minulo účinkem. Cornelius by si našel ve své obolavělé psychice úhyby, protiargument, konečně i ten nejpoctivější člověk na světě má pud sebezáchovy. Začal by se bránit, anebo spíš by asi pohrdavě mlčel, zatímco „Ares“…

Měl pocit, že se kamsi propadá, všechno ho odvrhovalo jako v jiné Poeově povídce Jáma a kyvadlo, kde neživé okolí milimetr po milimetru napírá na bezbranného a tlačí ho k propasti. Jaká může být větší bezbrannost než bezbrannost utrpení, jež někoho zasáhlo, a právě za to má být lstivě udeřen? Existuje snad větší podlost?