Upustit od toho? Mlčet? Jistě, to by bylo nejsnazší! Nikoho nikdy ani nenapadne, že měl v rukou všechny nitky. Po další katastrofě na to přijdou sami. Rozjeté vyšetřování konečně dospěje ke Corneliovi a…
Ale jestliže je tomu právě tak, jestliže neubrání starého velitele ani tím, že zachová mlčení — pak nemá právo mlčet. Dál už o ničem neuvažoval, protože začal jednat, jako by z něho rázem spadly všechny pochybnosti.
V přízemí bylo prázdno. V kabině laserového vysílače seděl jen jediný, službu konající technik, Haroun. Poslal tento radiogram: Země, USA, Boston, Syntronics Corporation, Warren Cornelius:
THOU ART THE MAN! A podepsal se s dodatkem: člen komise pro vyšetřování příčin ztroskotání „Ariela“. Místo odkud byl radiogram odeslán: Mars, Agathodaemon. To bylo všechno. Vrátil se do svého pokojíčku a zavřel se. Kdosi pak klepal na dveře, bylo slyšet hlasy, ale Pirx se ani nehnul. Musel být sám, protože začal prožívat duševní muka, která očekával. Proti tomu se už nedalo nic dělat.
Četl do pozdní noci Schiaparelliho, aby si nemusel stokrát v různých variantách představovat, jak Cornelius nadzvedává zježené prošedivělé obočí, bere do ruky radiogram s hlavičkou Marsu, rozkládá šustící papír a drží ho daleko od dalekozrakých očí. Ze Schiaparelliho nerozuměl ani slovu. A když otáčel stránku, vypukla v něm nezměrný úžas, smísený téměř s dětinskou lítostí: jak to, to jsem způsobil já? Já že jsem něco takového mohl udělat?
Bylo mu přece úplně jasné, že Cornelius uvízl v pasti jako myš. Neměl kudy ven, nikde ani nejmenší skulina, situace už tou podobou, kterou jí vtisklo seskupení událostí, nepřipouštěla žádný únik. A tak svým špičatým zřetelným písmem načrtl na papír pár vět na vysvětlenou, že sice jednal s dobrým úmyslem, ale že na sebe bere všechnu vinu, podepsal se a ve tři hodiny třicet — tedy čtyři hodiny poté, co dostal radiogram — se střelil do úst. V tom, co napsal, nebylo jediné slovo o chorobě, žádný pokus o sebeospravedlnění, nic.
Jako kdyby byl Pirxův čin akceptoval pouze v tom, co souviselo se záchranou „Arese“, a rozhodl se té záchrany zúčastnit — ale jinak v ničem. Jako kdyby mu byl vyjádřil jak věcný souhlas, tak naprosté pohrdání za takto zasazenou ránu.
Ostatně možná že se Pirx mýlil. I když v tom tkví jistá nesouměřitelnost, obzvláště mu na jeho vlastním činu vadil jeho patetický, teatrální styl a la Poe. Zaskočil Cornelia jeho oblíbeným spisovatelem a v jeho vlastním stylu, který on sám považoval za falešný a který mu šel na nervy, protože nespatřoval hrůzu života v mrtvolách přicházejících ze záhrobí, jež zakrváceným prstem ukazují na vraha. Ta hrůza byla podle jeho zkušeností spíš posměvačná než malebná. Provázela jeho úvahy o rozdílné úloze, jakou Mars hrál ve dvou po sobě následujících érách, když se z nedosažitelného rudého terčíku na noční obloze, projevujícího zpola čitelnou přítomnost cizího rozumu, proměnil v terén obyčejného života, a tedy tvrdé dřiny, politických piklů i intrik, proměnil se v svět nesnesitelné vichřice, zmatku a roztříštěných raket, v místo, z něhož bylo možno nejen vidět poeticky modrou jiskru Země, ale i smrtelně na ní zasáhnout člověka. Neposkvrněný, napůl vysněný Mars rané areografie byl tentam, zanechal po sobě jen ty řecko-latinské názvy, znějící jako formulky a zaklínadla alchymistů, po jejichž materiálním podloží teď šlapali v těžkých botách. Neodvolatelně zapadla za obzor éra vznešených teoretických sporů, jež teprve ve svém posledním tažení ukázala pravou tvář — tvář snu, jenž se živí vlastní nesplnitelností. Zůstal jen Mars s tvrdou dřinou, ekonomickými propočty a špinavě šedivými úsvity, jako byl ten, kdy Pirx přišel na poradu komise s důkazem v ruce.
PIRXOVO VYPRÁVĚNÍ
Fantastické knížky? Ale ano, mám je rád, ale jenom ty špatné. Vlastně nejenom špatné, hlavně nepravdivé. Na palubě mám vždycky něco takového po ruce, abych si mohl ve volném čase přečíst třebas jenom pár stránek od prostředka a potom knížku odložit. S dobrými je to úplně jinak — ty čtu jenom na Zemi. Proč? Abych řekl pravdu, ani nevím. Nepřemýšlel jsem o tom. Dobré knížky jsou vždycky pravdivé, i kdyby se v nich psalo o věcech, které se nikdy nestaly a ani nestanou. Jsou pravdivé v jiném smyslu — když se v nich mluví třeba o kosmonautice, tedy tak, že poznáme něco z toho ticha, které je úplně jiné než pozemské, z toho klidu, tak dokonale nehybného… Ať vyprávějí o čemkoli, vyprávějí neustále totéž: že člověk tam nikdy nebude doma. Na Zemi je všechno nahodilé, ledajaké, strom, stěna, zahrada, jedno je možné nahradit druhým, za obzorem je jiný obzor, za horou údolí — ale tam je to úplně jiné. Na Zemi lidi nikdy nenapadlo, jak je to strašné, že se hvězdy nehýbají; i kdybys letěl rok na plný tah, nezpozoruješ změnu. Létáme, jezdíme po Zemi a myslíme si, že víme, co je to prostor. To se nedá vyjádřit. Pamatuji se, jak jsem se jednou vracel z hlídky. Kdesi pod Arbitrem jsem poslouchal vzdálenou rozmluvu, kdosi se s kýmsi hádal o prvenství v přistání, a náhodou jsem spatřil jinou vracející se raketu. Návštěvník si myslil, že je sám. Házel svým soudečkem, jako by dostal epileptický záchvat. Každý z vás to zná, jak to je — po několika dnech přepadá člověka šílená chuť něco udělat, nezáleží na tom co, pustit to na plný tah, někam se vydat, roztočit se v obrovském zrychlení, až by si jazyk překousl… Dřív jsem si myslil, že to je jaksi nevhodné — člověk by si neměl tolik povolovat. V podstatě je to ale jenom zoufalství, jenom touha vypláznout jazyk — na kosmos. Protože ten se nedá nahradit jiným jako třeba strom, a snad právě proto je tak těžké si s ním poradit. Dobré knížky hovoří zrovna o tom. A protože umírající nemají rádi četbu o agónii, tak i my všichni, protože se hvězd trochu bojíme, nechceme uprostřed nich slyšet o nich pravdu. Jistě — tehdy je dobré všechno, co odvrací pozornost, ale mně jsou rozhodně milejší jiné hvězdné historky, ty čítankové, protože se v nich všecko i s celým kosmem děje tak poctivě… Je to poctivost pro dospělé, jsou tam tedy katastrofy, vraždy a jiné ukrutnosti, ale přece jen poctivé, nevinné, protože od počátku do konce vylhané; pokoušejí se strašit, ale člověk se jenom usmívá. To, co vám povím, je podobná historka. Skutečně se mi to stalo, ale na tom nezáleží. Bylo to v Roce klidného Slunce. Jako obvykle se v té době dělal velký všesluneční úklid, zametání a vymetání hromad starého železa, které kroužilo v parametrech oběžné dráhy Merkuru; za šest let stavby velké stanice v jeho perihéliu byla do prostoru odhozena hromada starých vraků, protože stavbu tehdy provozovali systémem Le Mansovým, a místo aby trupy raket dávali do šrotu, používali jich jako lešení. Le Mans byl lepším ekonomem nežli inženýrem; stanice z vraků byla opravdu třikrát levnější než obyčejná, smontovaná v prostoru, ale nadělala takovou spoustu starostí, že po Merkuru už nikdo takhle nechtěl „šetřit“. Le Mans tehdy ovšem připadl na další myšlenku — přivézt tu márnici na Zemi, protože proč má kdesi obíhat až do posledního soudu, když může být roztavena v martinské peci? Ale aby se to vůbec vyplatilo, musel jako vlečných lodí použít raket, které nebyly o moc lepší než ty mrtvoly. Tehdy jsem byl strážním pilotem, který už měl nalétané hodiny, to znamená, že jsem jím byl už jenom na papíře a každého prvního, kdy jsem bral plat. Ale tak se mi chtělo létat, že bych souhlasil i s vysokou pecí, jen kdyby měla nějaký tah; nic divného, že jsem se hlásil v Le Mansově brazilské kanceláři, sotva jsem přečetl jeho inzerát. Nechtěl bych tvrdit, že posádky formované Le Mansem, či vlastně jeho agenty, byly jakýmsi druhem cizinecké legie anebo sebrankou lotrů, protože takoví už vůbec ani nelétají. Ale lidé teď zřídkakdy letí do kosmu, aby tam hledali dobrodružství; ta tam nejsou, aspoň všeobecně vzato ne; kolikrát se do toho pustí kvůli neštěstí, které je potkalo anebo podobně, náhodou; je to nejhorší materiál, protože služba vyžaduje větší námahu než na moři, a pro ty, kterým je všecko jedno, na palubě není místa. Nehraju si s psychologií, chci jenom objasnit, proč jsem už po první cestě ztratil půlku posádky. Musel jsem propustit techniky, protože mi je naučil pít telegrafista, malý mestic, který si vymýšlel nejgeniálnější způsoby, jak propašovat alkohol na palubu. Ten chlap si se mnou hrál zrovna na schovávanou. Do kanystrů ukrýval střívka z umělé hmoty, naplněná alkoholem… Nakonec — ale na tom nezáleží. Připouštím, že by whisky dal i do reaktoru, jen kdyby to bylo možné. Dovedu si představit, jak by takové historky pobouřily pionýry astronautiky. Nechápu, proč věřili, že sám vstup na oběžnou dráhu promění člověka v anděla. Snad jim v hlavě — aniž sami o tom věděli — vířilo to modré rajské nebe, které tak rychle končí už za startu? Ostatně moje výhrady jsou hloupé. Ten Mexikánec se vlastně narodil v Bolívii, přivydělával si, prodával marihuanu a dělal mi to na zlost, protože ho to bavilo. Měl jsem už horší, než byl on. Le Mans byl velký člověk, podrobnosti ho nezajímaly, svým agentům určil pouze finanční limity, a jako by nestačilo, že jsem si nedokázal doplnit posádku, musel jsem se ještě třást o každý kilowatt tahu; žádné prudké manévrování, uranografy po každé cestě kontrolovaly finanční knihy, jestli chraňbože někde neuteklo deset dolarů proměněných v neutrony. Tomu, co já jsem tehdy dělal, mě neučili nikde — podobné věci se děly snad před sto lety na starých lodích, plujících mezi Glasgowem a Indií. Ostatně nestěžoval jsem si, a teď na to vzpomínám, až se to stydím říci, s dojetím. Taková „Perla noci“ — jaké to je jméno! Loď se rozpadala po troškách, let — to bylo hledání všech možných spojení a kontaktů. Žádný start a přistání neodpovídaly zákonům, a nejenom zákonům fyziky; Le Mansův agent měl snad v merkurovském přístavu známosti, jinak by to každý kontrolní inspektor všecko okamžitě zapečetil, od kormidla až po příď. A tak jsme se vydali do loviště v perihéliu, radarem jsme hledali vraky, pak jsme je stahovali a dělal se z toho „vlak“ — měl jsem tam všecko najednou: hádky s techniky, vyhazování vodky do vzduchoprázdna (ještě dnes tam krouží plno lahví se značkou London Dry Gin) a ďábelskou matematiku, protože navigace — to bylo hledání přibližných řešení problémů mnoha těles. Nejvíc však přece jen bylo té pustiny. V prostoru i v čase. Zavíral jsem se v kajutě a četl jsem. Autora si nepamatuji, byl to nějaký Američan, v titulu bylo cosi o písku hvězd, něco takového. Nevím, jaký byl začátek, protože jsem začal číst asi tak v polovině; hrdina byl v místnosti reaktoru a telefonoval pilotovi, když se rozlehl výkřik: „Meteority v lodní zádi!“ Do té chvíle nebyla žádná gravitace, ale vtom najednou spatřil, jak obrovský pilíř reaktoru se svítícíma žlutýma očima hodin najíždí na něho s rostoucí rychlostí; motory totiž zabraly a loď skočila, zatímco v době, kdy on, protože visel ve vzduchu, měl ještě předchozí rychlost. Naštěstí se nějak odrazil nohama, ale akcelerace mu z ruky vyrvala sluchátko; okamžik visel na telefonní šňůře; když upadl a natáhl se, sluchátko se kolébalo nad ním a on je s nadlidskou námahou chtěl zachytit, ale to se rozumí, vážil tunu a nemohl pohnout prstem, teprve zuby je nějak chytil a vydal rozkaz, kterým všechny zachránil. Tu scénu jsem si dobře zapamatoval, ale ještě víc se mi líbil popis průniku rojem. Oblak prachu zahalil, dávejte pozor, třetinu nebe, jenom největší hvězdy problýskávaly prachovým mrakem, ale to nic není, protože v určitém okamžiku náš hrdina na obrazovkách viděl, jak se z toho žlutého tajfunu vynořuje bledě svítící pramen s černým středem — nevím, co to mělo být, ale řval jsem smíchy. Jak si to všecko hezky představoval! Ta oblaka, tajfun, to sluchátko — zkrátka viděl jsem, jak se chlap houpe na telefonní šňůře, protože to, že v kajutě čekala velice krásná žena, to se rozumělo samo sebou. Byla tajnou agentkou nějaké kosmické tyranie — nebo jestli válčila s tou tyranií, to už si nepamatuju. V každém případě byla krásná, jak se sluší a patří. Proč o tom hovořím tak obšírně? Protože ta četba byla moje spása. Meteority? Vždyť já jsem týdny hledal vraky o dvaceti třiceti tisíci tunách a polovinu z toho jsem v radaru ani neviděl. To jsi dřív spatřil letící kulku z revolveru. Jednou jsem musel chytit za límec svého mestice, to když jsme neměli tah; určitě je to těžší než se sluchátkem, protože jsme oba poletovali, ale není to tak efektní. Vypadá to, že žvaním. Vím. Ale celé to dobrodružství probíhalo zrovna takhle. Dvouměsíční lov skončil, na vlečňáku jsem měl sto dvacet nebo sto čtyřicet tisíc tun mrtvého železa a šel jsem v rovině ekliptiky na Zemi.