Выбрать главу

Reaktivní pohyb ho mírně, pomalounku postrčil. Klesal čím dál níž; prsty měl napjaté tak, až šlachy praskaly; napřed skříply nehty o niklovou trubici, konečně se do ní zaryly. Už nepovolil. Přitahoval se, hlavou dolů jako akrobat, který dělá stoj o rukou na opěradlech. Uchopil pás, po páse sjel dolů, omotal jej okolo těla; karabinka… nemařil čas zapínáním karabinky, zakousl se do ní, drželo to. Teď ruce na páky, nohy na pedály!!

Výškoměr ukazoval tisíc osm set kilometrů od povrchu. Bude mít čas zabrzdit? Vyloučeno!

45 kilometrů za sekundu! Musí vybrat, ostře vybrat raketu ze střemhlavého letu — nic jiného nezbývá!!

Zapojil směrové trysky — dvě, tři, čtyři g! Málo! Málo!

Dal plný tah na let vzhůru. Rtuťově svítící kotouč v obrazovce, doposud jakoby do ní zazděný, se zachvěl a čím dál rychleji začal klouzat dolů. Křeslo vrzalo pod vzrůstající váhou jeho těla. Raketa začala opisovat stoupající křivku těsně nad povrchem Měsíce, křivku s velkým poloměrem — poloměr musel být tak velký, protože raketa měla obrovskou rychlost. Páka dotažená až do konce pevně stála. Vmačkávalo ho to do porézního opěradla, až ztrácel dech. Kombinéza nebyla napojena na kyslíkový kompresor; cítil, jak se mu prohýbají žebra, před očima mu vyskakovaly našedlé skvrny. Čekal na black-out, dívaje se stále na rámeček radarového výškoměru, který mlel v okénkách číslíčka, jedna řádka vyskakovala za druhou „990–900 — 850–760 kilometrů…“

I když vědět že letí na plný tah, svíral páku dál. Opisoval nejostřejší zatáčku, jaká vůbec byla možná — a přesto ještě nepřestával ztrácet výšku — čísla byla nižší a nižší — i když vyskakovala čím dál pomaleji — ještě stále se pohyboval po sestupující části velkého oblouku. Podíval se nehybnýma očima, jejichž bulvami stěží mohl pohnout, na trajektoměr.

Jako obvykle v nebezpečném pásmu nebeských těles ukazoval kotouč přístroje kromě křivky, kterou opisovala raketa, i matně světélkující čáru jejího předpokládaného pokračování, také profil zaoblení Měsíce, nad nímž se celý manévr konal.

Obě tyto křivky — letu i povrchu Měsíce — se téměř dotýkaly. Nebo se protínaly? Ne.

Ale vrcholek oblouku tvořil téměř tečnu. Nebylo jisté, jestli letadlo proklouzne těsně nad měsíčním terčem, nebo jestli se s ním srazí. Trajektoměr pracoval s tolerancí sedmi, osmi kilometrů a Pirx nemohl vědět, zdali křivka probíhá tři kilometry nad skalami nebo pod nimi.

Černalo se mu před očima, 5 g dělalo své. Vědomí neztratil. Ležel oslepen, s rukama pevně sevřenýma na pákách, a cítil, jak tlumiče křesla pomalu povolují. Nevěřil, že je ztracen. Nemohl tomu nějak uvěřit. Rty nemohl pohybovat — a tak si v té tmě jen zvolna v duchu počítaclass="underline" dvacet jedna…. dvacet dva…. dvacet tři… dvacet čtyři…

Při padesátce se vloudila myšlenka, že by ke srážce — kdyby k ní mělo dojít — už došlo. Přesto nepouštěl páky. Začínalo se mu dělat nevolno, dusnost, hučení v uších, v krku plno krve, před očima krvavá černota…

Prsty se samy otevřely — páka se pomalu vrátila, nic neslyšel, nic neviděl. Pomalu se rozednívalo, dýchalo se čím dál lehčeji. Chtěl otevřít oči, měl je přece po celou dobu otevřené, teď pálily: spojivky vyschly!!

Usedl.

Na gravimetru měl 2 g. Přední obrazovka byla úplně prázdná. Hvězdné nebe. Po Měsíci ani stopy.

Kam se poděl Měsíc?

Ležel dole pod ním.

Pirx vyrazil vzhůru ze svého smrtelného letu střemhlav a teď se vzdaloval od Měsíce s klesající rychlostí. Jak nízko nad povrchem proklouzl? Výškoměr to zaregistroval, ale v tomto okamžiku měl v hlavě něco jiného než si zjišťovat nějaké číselné údaje. Teprve teď si uvědomil, že poplašný signál, který po celou dobu houkal, umlkl. Za moc takový signál nestojí. To už by radši měli pověsit u stropu nějaký zvon. Když hřbitov, tak hřbitov. Něco tichounce zabzikalo — moucha. Druhá moucha! Žila — potvora jedna! Létala přímo pod bání. Měl v ústech cosi odporného, drsného, plátěné chuti — konec bezpečnostního pásu! Po celý čas jej drtil v zubech. Neměl o tom ani tušení!

Zapjal pás, položil ruce na páky — musel raketu dostat na správnou oběžnou dráhu. Po obou JO pochopitelně už nebude ani stopy — ale musí se dovléci tam, kam mu přikazuje úkol, a ohlásit se LUNĚ NAVIGAČNÍ. Nebo snad LUNĚ-HLAVNÍ, protože měl havárii? Čert ví! Nebo být ticho? Vyloučeno! Až se vrátí, uvidí krev, dokonce průhledný strop je červeně zacákaný (teď si toho všiml), kromě toho registrátor zapsal na pásek všechno, co se dělo: blázniviny pojistek a jeho boj s nouzovou pákou. Ty AMU jsou k pohledání, to si pište. A ti, co člověka při startu vpakují do takovéhle rakve, ti jsou taky za všechny prachy!

Ale někomu se hlásit musel, jen pořád ještě nevěděl komu; sklonil se tedy a povolil si náramenní pás.

Sáhl pro tahák, který ležel pod křeslem. „Proč bych se neměl podívat? Aspoň teď bude k něčemu dobrý.“

Tu zaslechl, že něco vrzlo — načisto jako kdyby se otvíraly dveře.

Za ním žádné dveře nebyly, to věděl stoprocentně. Nemohl se ostatně obrátit, protože byl připoután pásy ke. křeslu, ale pruh světla dopadl na obrazovky, hvězdy na nich zbledly a on uslyšel tlumený hlas Šéfův:

„Pilote Pirxi!“

Chtěl vyskočit, ale pásy ho zadržely. Klesl zpět; zdálo se mu, že se zbláznil. V uličce mezi stěnou pilotní kabiny a skleněnou koulí se objevil Šéf. Stál před ním ve své šedé uniformě, díval se na něho svýma šedýma očima — a usmíval se. Pirx honem nevěděl, čí je.

Skleněná koule se vznesla do výše, začal mechanicky rozpínat pásy, vstal, obrazovky za Šéfovými zády najednou zhasly, jako by je sfoukl.

„Ujde to, pilote Pirxi,“ řekl Šéf. „Ujde to.”

Pirx ještě pořád nevěděl, čí je. Stál před Šéfem v pozoru a udělal strašnou věc, otočil hlavu, pokud mu to dovolil napolo nafouknutý límec.

Celá ulička i s příklopem byla otevřena, jako kdyby raketa na tomto místě praskla ve dví. V pruhu večerního světla bylo vidět můstek haly, lidi stojící na něm, lana, mřížové nosníky. Pirx pohlédl na Šéfa, ústa dokořán.

„Pojď, chlapče,“ řekl Šéf. Pomalu mu podal ruku, kterou Pirx uchopil; Šéf zesiluje stisk dodaclass="underline" „Vyslovuji ti uznání jménem Společnosti a svým… omlouvám se ti. To… muselo… být. Teď pojď, zajdeš si ke mně. Budeš se moci umýt.“

Vykročil k východu. Pirx ho následoval; našlapoval ztěžka a nemotorně. Venku bylo chladno a foukal mírný vítr — proudil do haly odsunutou částí stropu. Obě rakety stály na týchž místech jako předtím, jen několik dlouhých silných kabelů, obloukovitě se pronášejících nad prázdným prostorem, vedlo ke špičkám. Ty kabely zde předtím nebyly.

Instruktor, který stál na plošině, mu cosi říkal. Přes přílbici bylo špatně slyšet.

„Co?“ zeptal se mechanicky.

„Vzduch! Vypusť vzduch z kombinézy!“

„Aha! Vzduch…“

Stiskl ventilek — ozval se sykot. Stál na plošině. Jacísi dva lidé v bílých pláštích čekali před lanky bariéry. Jeho raketa vypadala, jako kdyby měla prasklou špici. Zmocňoval se ho pomalu pocit divné slabosti, úžasu, zklamání, které se stále určitěji měnilo ve vztek.

Otvírali příklop druhé rakety. Šéf stál na plošině a lidé v bílých pláštích mu něco říkali. V druhé raketě se ozvala slabá rána…