Ve volných chvílích jsem se snažil vypátrat, kde telegrafista ukrývá své zásoby. Nevím, možná ho přeceňuju, ale mám dojem, že některá místa prozrazoval schválně, až když tam bylo málo vodky, prostě proto, abych neoslabl ve svém rozhodnutí a nemávl rukou nad jeho pitím. Protože kde měl hlavní pramen, to nevím dodnes. Nebo byl už alkoholem tak prosycen, že hlavní zásobu nosil v sobě? Dost na tom, že jsem hledal a lezl po lodi jako moucha po stropě, vláčel jsem se po lodní zádi, po středodrahách, jak se to někdy děje ve snech, cítil jsem se sám jako kůl v plotě — všichni leželi v kajutách celí opuchlí, inženýr trčel u kormidla a z lingvafonu se učil francouzsky, bylo ticho jak na lodi morem nakažených, jenom ventilací ke mně někdy doléhal pláč nebo zpěv. To zpíval ten bolivijský Mexikánec, k večeru na něj padal smutek života. S hvězdami jsem měl málo co dělat, když nepočítám tu knížku. Některé úryvky jsem uměl nazpamět, naštěstí mi už vyvětraly z hlavy. Čekal jsem, kdy ty příušnice skončí, protože takový déletrvající život Robinsona není nic příjemného. Inženýru-silničáři jsem se vyhýbal, i když to byl svým způsobem dost slušný chlap a přísahal mi, že nemít finanční starosti, do kterých ho dostala žena se švagrem, nikdy by nebyl tu smlouvu podepsal.
Byl to ale člověk toho druhu, který nesnáším, jeden z těch, kteří se svěřují bez jakýchkoli zábran a brzd. Nevím, jestli pociťoval takovou neobyčejnou důvěru jenom ke mně — asi ne, protože jisté věci lidé prostě z úst nevypouštějí, ale on mohl říkat všechno, až se mi z toho dělalo špatně. Naštěstí „Perla noci“ byla velká: dvacet osm tisíc tun v klidu, bylo se kde schovat.
Určitě si domyslíte, že to byla moje první a poslední cesta pro Le
Manse. Od té doby jsem se už tak nenechal napálit, i když jsem se ocitl v nejrůznějších malérech. Nevyprávěl bych o tomhle poměrně dost trapném úryvku svého životopisu, kdyby to nebylo spojeno s onou druhou, neexistující stránkou kosmonautiky. Snad si pamatujete — na začátku jsem upozorňoval, že to bude téměř stejná historie jako z té knížky.
Meteoritovou výstrahu jsme dostali ze vzdálenosti oběžné dráhy Venuše, ale telegrafista spal anebo ji prostě nepřevzal, teprve druhý den ráno jsem tu novinku slyšel ve zprávách vysílaných kosmickou stanicí Luny. Abych řekl pravdu, zprvu se mi to zdálo naprosto nepravděpodobné. Drakonidy už dávno zmizely, prostor byl čistý, roje se objevují pravidelně, to ano, Jupiter rád tropí žertíky s perturbací, ale tentokrát za to nemohl, protože radiant byl úplně jiný. Výstraha byla dokonce pouze osmého stupně, zanedbatelná, byl to prachový roj, hustota mračna velice malá, procento větších úlomků bezvýznamné, šířka čela ovšem značná. Když jsem se podíval na mapu, pochopil jsem, že v takzvaném roji jsme už dobrou hodinu, možná i dvě. Obrazovky byly prázdné. Nijak jsem se tím neznepokojoval a jedinou neobvyklou věcí byla teprve druhá, polední zpráva: vzdálené sondy totiž zjistily, že jde o mimosystémový roj!
Byl to druhý takový roj od doby vzniku kosmologie. Meteority jsou zbytky komet a obíhají po protažených elipsách, gravitací jsou připoutané ke Slunci jako hračky na nylonových nitkách; mimosystémový roj, tedy takový, který se do naší soustavy dostává z prostoru Velké galaxie, je senzací, ovšem spíše pro astrofyziky než pro piloty. Jistě, je v tom rozdíl i pro nás, byť celkem nevelký — v rychlosti: systémové roje nemohou mít v blízkosti Země velkou rychlost. Nemohou mít rychlost větší, než je parabolická nebo eliptická. Naproti tomu roj, který do systému vchází zvenčí, může mít — a zpravidla má — rychlost hyperbolickou. Ale v praxi je to stejné; vzrušení podléhají spíš meteorologové a astrobalistikové, a ne my.
Zpráva o tom, že jsme v roji, neudělala na telegrafistu žádný dojem; mluvil jsem o tom při obědě, když jsem jako obvykle zapojil motory na malý tah; prováděly opravu kursu a současně trochu přitažlivosti usnadňovalo život. Nemuseli jsme sát polévku brčkem ani si dávat skopové do pusy v podobě zubní pasty. Vždycky jsem byl stoupencem normálních, lidských jídel.
Inženýr se však velice vyděsil. To, že jsem o roji hovořil jako o letním deštíku, byl schopen pokládat za důkaz, že jsem zešílel. Mírně jsem mu vysvětloval, že — za prvé — roj je prachový a velice řídký a naděje, že bychom se setkali s úlomky, které by mohly poškodit loď, je menší než naděje zemřít tak, že nám v divadle spadne lustr na hlavu; za druhé: stejně nelze nic podniknout, protože „Perla“ není schopna provádět úhybné manévry, a za třetí: čirou náhodou máme kurs téměř souběžný s trajektorií roje, čili nebezpečí, že se srazíme, se ještě několiksetkrát zmenšuje.
Nezdál se příliš přesvědčen, ale já jsem už měl dost psychoterapie a chtěl jsem se soustředit na telegrafistu, to znamená — oddělit ho od jeho alkoholických zdrojů, protože v roji byl koneckonců potřebnější než mimo něj. Nejvíc jsem se bál jenom jedné věci — volání SOS. Lodí bylo v tom prostoru mnoho, perimetr Venuše jsme už překročili a v tomto prostoru vládl celkem značný ruch, nejenom co se týkalo zboží; seděl jsem u vysílače s telegrafistou do šesti hodin palubního času, tedy čtyři hodiny při odposlechu, naštěstí bez jakéhokoli poplachu. Roj byl tak řídký, že jsme museli celé hodiny sledovat radarové obrazovky, abychom zahlédli nějaké mikroskopické, slabounké mravenčení — ale nemohl bych odpřisáhnout, že ta zelená zrníčka nebyla prostě šálením očí, unavených nehybnou stálostí. Tehdy už byl na Luně i na Zemi vypočítán nejenom radiant, ale celá dráha toho hyperbolického roje, který dokonce pokřtili na Kanopijský (po hvězdách radiant), a už se vědělo, že nedosáhne dráhy Země, ale že ji bude míjet stranou, opustí soustavu daleko od velkých planet, které právě byly na jiné straně, a že stejně jako se objevil, tak i zanikne v propastech Galaxie, a k nám se už nikdy nevrátí.
Stále neklidný inženýr-silničář nahlížel do radiostanice, přestože jsem ho odtamtud vyháněl a žádal ho, aby hlídal kormidla; samozřejmě to byl výmysl; vždyť jsme neměli tah a bez tahu nejde nic řídit, a pak — vždyť on nedokázal provést nejzákladnější manévr, kterým bych ho ostatně nikdy ani nepověřil, ale chtěl jsem ho něčím zaujmout a zbavit se jeho neustálého obtěžování. Najednou chtěl vědět, jestli jsem už někdy prošel rojem a kolikrát, jestli jsem přitom prožil nějaké katastrofy, jestli to byly velké katastrofy, jaká je možnost záchrany v případě srážky… Místo odpovědi jsem mu dal Krafftovy „Základy kosmologie a kosmodromie“. Knížku si vzal, ale zřejmě ji ani neotevřel, spíš se chtěl svěřovat, a ne číst suché informace. Všecko se to dělo, připomínám, na lodi bez gravitace. Za takových okolností jsou i pohyby osob střízlivých dost groteskní, je třeba pamatovat na nějaký pás na připnutí, jinak stačí například sevřít tužku při psaní a můžeš vyletět ke stropu anebo si také natlouct hlavu. Můj telegrafista měl ale jiný systém: v kapsách nosil spoustu věcí — jakási závaží, kování, klíče, a když se ocitl v nesnázích a zůstal nehybně viset mezi stropem, podlahou a stěnami, sáhl jenom do kalhot, a aby lehce odplul na protější stranu, odhodil první předmět, který našel. Tahle metoda neselhává a pokaždé potvrzuje pravdivost Newtonova principu akce a reakce, ale není dost výhodná, zvláště pro ostatní, protože předmět, jímž hodí, odráží se ode stěn a leckdy takové poletování věcí, které mohou tvrdě a bolestivě uhodit, trvá dost dlouho. Mluvím o tom proto, abych ještě dalším odstínem doplnil barvitost té cesty.