V té době byla v éteru velká tlačenice; hodně cestovních lodí pro všecky případy a ve shodě s předpisy změnilo trasu, Luna s nimi měla mnoho práce, automatické vysílače, které morseovkou sdělují opravy kursu a oběžných drah, vypočtené na velkých stacionárních kalkulátorech, bez přestávky chrlily série signálů, velice zrychlených na to, aby je bylo možné číst jen sluchem. Kromě toho byla i fónie plná hlasů, cestující za velké peníze oznamovali svým rodinám, že se mají výborně a že jim nic nehrozí, astrofyzická Luna předávala běžné zprávy o pásmech zhušťování roje, o výsledcích spektrálních analýz jeho složení, jedním slovem — program byl rozmanitý a člověk se u mikrofonu ani nenudil.
Moji kosmonauti s příušnicemi, kteří už samozřejmě věděli o hyperbolickém mračnu, se mohli přetrhnout, jak volali do radiostanice, až jsem jim řekl, že nebezpečí a především proražení lodě a ztrátu vzduchotěsnosti snadno poznají podle nedostatku vzduchu, a pak jsem jim hned vypojil aparáty.
Kolem jedenácté jsem si šel něco sníst do jídelny; telegrafista, který na to, jak se zdálo, jenom čekal, zmizel jako pára a já jsem byl příliš unaven, abych na něj myslil, natož abych ho hledal. Inženýr skončil hlídku, znovu si dělal starosti kvůli švagrovi, a když se ubíral do své kabiny (zíval jako velryba), řekl, že levá radarová obrazovka je asi poškozená, protože v jednom místě v ní cosi zelené jiskří. S těmi slovy odešel, já zas dojídal studené hovězí z konzervy — a najednou jsem, s vidličkou zapíchnutou do nechutně studeného tuku, zkameněl.
Inženýr rozuměl radarovým obrazům jako já asfaltu. Ta „pokažená“ obrazovka…
V příštím okamžiku jsem běžel k řízení. Říká se to tak, ve skutečnosti jsem se pohyboval jenom tak rychle, jak bylo možné, protože všecko zrychlení spočívá v posunování rukama a v odrážení nohama od výčnělků stěn nebo stropu; místnost, když jsem se do ní konečně dostal, byla jakoby vychladlá, světla na pultech zhasnuta, kontrolky pásem zářily sotva jako svatojánské mušky ve spánku, pouze obrazovky radarů tepaly neustálými kruhy vodících paprsků; už ode dveří jsem se díval na levou.
V její dolní pravé čtvrtině se leskl nehybný bod a vlastně — když jsem přistoupil docela blízko — skvrnka velikosti mince, čočko vité zploštělá, dokonale pravidelná, zelené fosforeskující, jako maličká, jenom zdánlivě nehybná rybka prázdného oceánu; kdyby ji spatřila normální hlídka, ale ne teď, ne teď, půl hodiny předtím, zapojila by automatický polohový vysílač, uvědomila by velitele a od tamté lodi by si vyžádala informace o kursu a určení, ale já jsem neměl žádné hlídky, bylo o půl hodiny později, byl jsem sám, takže jsem, čestné slovo, prováděl všecko najednou — výzva k identifikaci, poloha, vysílač, příprava do chodu, abych každým okamžikem mohl zapnout tah (byl studený jako nesmírně, strašně starý nebožtík); minuty míjely, a já dokonce stačil uvést do pohybu příruční poloautomatický kalkulátor; ukázalo se, že ta loď má kurs souběžný s naším, rozdíl činil zlomek minuty, pravděpodobnost srážky, zde v prostoru nepředstavitelně malá, se rovnala skoro nule.
Jenomže loď mlčela. Přesedl jsem si do druhého křesla a začal jsem na ni pálit morseovku z palubního laseru. Byla za námi, vzdálena možná devět set kilometrů, vlastně neobyčejně blízko, takže jsem se už, abych pravdu řekl, viděl před Kosmickým tribunálem (ovšem nikoli za „způsobení katastrofy“ — pouze za „porušení osmého paragrafu Kodexu kosmologie“, a to NP — nebezpečné přiblížení). Myslil jsem si, že i slepí by spatřili mé světelné signály. Ta loď mně tak vytrvale seděla v radaru a nechtěla se odlepit od „Perly“, ba právě naopak — dokonce se k ní blížila, jenom proto, poněvadž zrovna měla přibližný kurs. Byly to téměř rovnoběžné dráhy; v kvadrantu se posunula už k okraji, protože byla rychlejší. Od oka jsem její rychlost odhadl na hyperbolickou; samozřejmě, dvě zaměření v desetivteřinovém intervalu ukázala, že dělá devadesát kilometrů za vteřinu. A my sotva pětačtyřicet!
Neodpovídala a přibližovala se; vypadala nádherně, dokonce až moc nádherně. Zeleně planoucí čočka, patrná z boku, štíhlé vřeténko… Pohlédl jsem na radarový měřič vzdálenosti, protože mi nějak moc narostla — čtyři sta kilometrů. Zamručel jsem. Z takové vzdálenosti každá loď vypadá jako čárka. Ech, ta moje „Perla noci“! pomyslil jsem si. Nic tu není v pořádku! Přehodil jsem obraz na malý příruční radar se směrovou anténou. Byl stejný. Zůstal jsem jako omráčený. Snad je to — mihlo mi hlavou — taky takový „vlak Le Mansův“ jako tenhle, na kterém jsem strojvedoucím? Ano, složen ze čtyřiceti vraků, jeden za druhým, proto ty rozměry… Ale proč takhle vřetenovitý?
Radaroskopy pracovaly, samočinný měřič vzdálenosti ťukal a ťukaclass="underline" tři sta kilometrů, dvě stě šedesát. Dvě stě…
Na Harrelsbergerovi jsem ještě jednou začal počítat kursy, protože mi to zavánělo příliš těsným průletem. Přece víme, že od doby, kdy se na moři začalo používat radaru, se všichni cítí bezpeční, ale lodě se potápějí dál. Podruhé mi vyšlo, že loď mě mine před nosem, ve vzdálenosti nějakých třiceti čtyřiceti kilometrů. Prověřil jsem oba vysílače — automat vysílající rádiem i laserový. Pracovaly, ale ten cizí mlčel.
Do té chvíle jsem pořád ještě měl špatné svědomí: letěl jsem přece nějakou dobu naslepo, to když mi inženýr vyprávěl o svém švagrovi a přál dobrou noc a já se pustil do hovězího, protože jsem neměl lidi a dělal jsem všecko sám — teď najednou jako by mi šupiny spadly z očí. Pln svatého rozhorlení viděl jsem pravého viníka v oné hluché, mlčící lodi, která se hyperbolickou rychlostí řítí sektorem a neráčí odpovědět ani na bezprostřední spěšnou výzvu!
Zapojil jsem fónii a začal ji volat. Žádal jsem různé věci — aby rozsvítila poziční signály a vystřelila rakety, aby identifikovala původ, udala jméno, místo určení, firmu, všecko samozřejmě domluvenými zkratkami, ale ona si letěla klidně, tiše, o vlas nezměnila ani rychlost, ani kurs, a měl jsem ji už ve vzdálenosti osmdesáti kilometrů.
Dosud byla trošku vlevo vzadu, ale stále zřetelněji mě předháněla, však také za vteřinu urazila dvakrát víc než já; a věděl jsem taky, že kalkulátor neuvažoval celou úhlovou opravu a že vzdálenost průletu bude menší od vypočtené o několik kilometrů. Míň než o třicet určitě, a kdoví, jestli ne o dvacet. Měl jsem brzdit, protože takové přiblížení se netrpí, ale nemohl jsem. Měl jsem za sebou těch sto tisíc tun raketového hřbitova, musel bych nejdřív odhodit všecko to haraburdí. Sám na to nestačím, posádka stůně s příušnicemi, o brždění se proto nedá ani mluvit. Hodit by se tu mohly spíš znalosti z filozofie než z kosmodromie: stoicismus, fatalismus, případně kdyby omyl kalkulátoru byl nepravděpodobně velký, dokonce něco z eschatologie.