Tak se to rýsovalo, když jsem dorazil do radiostanice. Posadil jsem se a zkoušel ještě, jaká je naděje pozorovat loď velkým radioteleskopem Luny, nejmodernějším radioastronomickým aparátem tohoto systému. Radioteleskop byl silný, ale ne zase tak silný, aby ze vzdálenosti čtyř set miliónů kilometrů zachytil několikakilometrové těleso. A to byl konec celé té historky. Lístky s výpočty jsem roztrhal, vstal jsem a tiše jsem šel do kajuty s pocitem spáchaného zločinu. Měli jsme hosta z kosmu, návštěvu, jaká se objevuje — copak vím? — jednou za milióny, ne, za stovky miliónů let. A kvůli příušnicím, Le Mansovi, jeho vraku, opilému mesticovi, inženýru s jeho švagrem a mé nevšímavosti — proletěl nám před nosem, až se ztratil jako duch v nekonečném prostoru. Od té noci jsem žil po dvanáct týdnů v jakémsi podivném napětí — v té době mrtvá loď musela vejít do prostoru velkých planet, a proto byla ztracena už navždy. Pokud to bylo možné, neopouštěl jsem radiostanici, utěšoval jsem se stále slábnoucí nadějí, že přece ji někdo zahlédne, někdo duchapřítomnější než já, anebo prostě s větším štěstím, ale nic takového se nestalo. Rozumí se, že jsem o tom nikomu neřekl. Lidstvo nemívá často takové příležitostí. Necítím se vinen jenom před lidstvem — ale také před obyvateli té neznámé civilizace. A nečeká mě ani sláva Hérostratova, protože teď, po tolika letech, mně už nikdo naštěstí neuvěří. Ostatně já sám mívám občas pochybnosti: co když se mi nic takového nepřihodilo — kromě toho studeného, těžko stravitelného hovězího masa?
PILOT LEM MEZI NÁMI
Svazek Příběhy pilota Pirxe, který čeští čtenáři dostávají do rukou, potvrzuje světovou popularitu polského spisovatele Stanislawa Lema (narozen 12. 9. 1921 ve Lvové). V kostce se tu projevuji mimořádné Lemový kvality v žánru science-fiction, vědeckofantastické literatury, kterých dosud ve svém rozlehlém díle dosáhl a jichž dosahuje každou svou novou knihou.
Pirx je charakteristická postava Lemová pojetí sci-fi a titulní hrdina knížky, jež vznikala řadu let. Tři první prózy, v nichž vystupuje, byly součásti svazku Invaze z Aldebaranu z roku 1959 (česky 1961), tři další, Lov, Událost a Pirxovo vyprávění, vyšly v knížce Lov z roku 1965 (česky 1969), další prózy o osudech a příbězích Pirxe už do češtiny přeloženy nebyly — Terminus je z Knihy robotů (polsky 1961), próza Podmíněný reflex z knížky Měsíční noc (1963). Nejnovější vydání z roku 1973, které se stalo základem vydání českého, bylo rozšířeno o prózu Ananké ze svazku Nespavost (1971).
Čtenář mi promine tento snad nudný výčet dat a pramenů, je však důležitý pro bližší poznáni Lema spisovatele i pro charakteristiku jeho tvorby.
V rozsáhlém souboru svých vědeckofantastických knih má Lem ještě další postavu — Ijona Tichého, který se podobně jako Pirx vynořuje z různých Lemových svazků zdánlivě nesourodě v kontextu próz ostatních, ve svém celku však vždy vyslovuje naléhavé poselství a dotváří širší autorův záměr. Zatímco Ijon Tichý je však často líčen v poloze satiry a grotesky, pilot Pirx má téměř vždy rysy člověka, který tragicky prožívá úděl pozemšťana nadaného intelektem a tvůrčí a řídicí silou a který právě proto — jako zástupce druhu homo sapiens — může sledovat vzepětí řádově nižších bytosti (řekněme raději tvorů), jež samo lidstvo svým intelektem vytvářelo a vytváří do podoby mechanismů, jimiž chce dobývat a dobývá mimozemský prostor, které však zvláštními příčinami nabývají dalších schopnosti, pro něž se vzpírají určenosti a vyměřeni stanovenému člověkem. Tento rozpor téměř vždy vede k zániku bytosti (tvora), a člověk, v tomto případě pilot Pirx, neboť on je především svědkem a účastníkem všech těchto příběhů, o nichž později vypráví, si zřetelně uvědomuje relativitu lidské morálky, kodexu chováni. Především si však uvědomuje potřebu naléhavější, náročnější praxe vlastního života — nejen ve vztahu k oněm bytostem (tvorům), ale také — a to zvláště — k člověku vůbec. Teprve kosmické prostory a zvláštní, těžký pocit samoty člověka, kosmonauta, člověka Pirxe učí být člověkem vzdělanějším, nikoli však ve smyslu racionálního prohlubování intelektu, ale ve smyslu prohlubování duchovního vztahu k hodnotám, k míře života, k různorodosti jeho stránek, k jeho jedinečnosti. Teprve v rozměrech nekonečného kosmu si Pirx uvědomuje vesmírnou rozlehlost lidské psýchy, nekonečnou složitost člověka, a tuto náročnost, objevenou na cestách po kosmických trasách, pak přináší na Zemi, aby o ni podal zprávu. Pilot Pirx je ovšem člověkem náročné denní praxe, pilotování vesmírného korábu, to je opravdová dřina, vyžadující ustavičnou pohotovost, zevrubnou znalost dosažené techniky, složitosti celého stroje, je tedy také, či především, člověkem velmi praktickým. Tím spíše pak, stane-li se, že událost, která jej vzruší, událost ze střetu s novou vlastnosti vesmíru, kosmu, a která jej donutí zamyslet se i nad mimoslužebními povinnostmi, má pak pro člověka pozemského (i pro tebe, čtenáři!) význam zprávy o objeveni nových vesmírů — v nitru člověka. Vždyť každý nový objev nutné musí posunout způsob lidského, pozemského uvažování, znáročnit způsob myšlení o životě. Pilot praktik, pilot Pirx v Lemové interpretaci proto vyostřeněji, plastičtěji a ovšem i poněkud „reálněji“ informuje Zemi a posléze i člověka na Zemi o nových jevech v kosmu, které zákonité problematizuji jeho život pozemský. A to vše v relaci Země— vesmír, člověk — kosmos, člověk — stroj a člověk — vesmír — prostor.
Příběhy pilota Pirxe přinášejí devět próz — povídek. Lem je nepíše jako „dobrodružství“ vybájenépostavy s jakýmisi lidskými znaky, ale jako život nového člověka příští etapy lidstva, který dobývá prostory pro lidstvo, nese s sebou zátěž „pozemšťanství“, která mu nutnosti přivyknout, adaptovat se na zcela jiné profesionální, ale i praktické a nakonec filozofické rozměry vlastni existence velmi komplikuje život. Lem nechává Pirxe prožívat příběhy, které kromě jejich přirozené přitažlivosti tematické (nové prostory, nové pojetí kosmu) jsou nové především v psychologii Pirxe. Pirxje člověk adaptabilní jen do jisté míry, přizpůsobitelný jen jistým motivům a příkazům. Vždy si s sebou do kosmu nese pozemská kritéria mravnosti, krásy. A vždy je to člověk hluboce lidský. Pirx z povídky Lov například přemýšlí o tom, jak se stálo, že Setaur, bytost-robot, který se vzbouřil, jej nezabil, i když mohl. Pirx jej omylem sežehl svou zbraní. Příběh sám je Pirxovi momentem hlubokých reflexi na téma zla, nutnosti, života — a všecko to se odehrává v prostředí nových planet, světu, v nových vztazích, v nové přírodě, v nových existencích. O to naléhavěji pak vyznívá výpověď o základních momentech lidské existence, komentované z poloh, které jsou „nepozemské“, a tím spise přiložitelné k jevům lidským jako hodnotové měřítko.