Vypadl odtamtud jakýsi hnědý, pruhovaný, svíjející se ranec, jako nezřetelná skvrna kymácela se hlava bez přilby, zalykala se řevem… Nohy pod ním poklesly. Ten muž… Boerst se srazil s Měsícem.
PODMÍNĚNÝ REFLEX
Stalo se to ve čtvrtém roce těsně před prázdninami. Pirx prodělal už všechna praktická cvičení, měl započítané lety na simulátorech, dva skutečné a „samostatné kolečko“, to znamená let na Měsíc s přistáním a návratem. Považoval se za štamgasta ve vzduchoprázdnu, za starého vesmírného mazáka, jehož domovem jsou planety a jediným oblíbeným oděvem obnošený skafandr; za toho, který v kosmu první spatří přilétající meteory a sakramentálním zvoláním: „Pozor! Roj!!“ a bleskurychlým manévrem zachrání před zkázou loď, sebe a méně bystré druhy. Tak si to aspoň představoval a při holení s lítostí konstatoval, že na něm vůbec není vidět, jak obrovské zkušenosti už má za sebou. Ani ta ošklivá nehoda s Harrelsbergerovým přístrojem, který mu vybuchl pod rukama při přistání na Sinus Medii, ho nezkrášlila jediným šedivým vlasem. Kdepak, byl si vědom, jak jalové jsou jeho sny o zešedivění (jak by bylo báječné, kdyby měl prokvetlé skráně!), ale aspoň u očí by se mu mohlo udělat pár vrásek naznačujících na první pohled, že vznikly usilovným vyhlížením navigačních hvězd! A zatím vypadá pořád jako kluk. Dřel tedy tupou žiletkou ten svůj ksichtejček, za který se potajmu styděl, a vymýšlel si stále otřesnější situace, aby je mohl nakonec zvládnout. Matters, který trochu znal jeho starosti a trochu si je domýšlel, mu poradil, aby si nechal narůst knírek. Těžko říci, zda to byla rada upřímná. Pirx si jednou v ranním osamění před zrcadlem přiložil k hornímu rtu kousek černého šněrovadla — a až se oklepal, jak idiotsky to vypadalo. Zapochyboval o Mattersovi, i když ten asi neměl na mysli nic zlého, a rozhodně neměla na mysli nic zlého jeho hezká sestra, když jednou Pirxovi řekla, že vypadá jako „dobrák od kosti“. To ho dorazilo. V lokále, kde tančili, se tehdy neodehrálo nic z toho, čeho se obával. Jen jednou si spletl krok, ale ona byla natolik taktní, že mlčela, a on si až teprve za hodnou chvíli všiml, že všichni ostatní tančí něco docela jiného než oni. Ale potom už mu to šlo skvěle. Nešlapal jí po nohou, snažil se nesmát (při jeho smíchu se lidé na ulici otáčeli) a nakonec ji doprovodil domů. Od poslední zastávky šli hodný kus pěšky a on po celou tu dobu uvažoval, co by měl udělat, aby pochopila, že není vůbec žádný „dobrák od kosti“ — ta slova ho ťala do živého. Když už docházeli k cíli, propadl panice. Nic totiž nevymyslel a následkem toho usilovného přemýšlení navíc mlčel jako pařez; v jeho hlavě se prostírala prázdnota, jež se lišila od vesmírné jen tím, že byla naplněna zoufalým úsilím. V poslední chvíli mu prolétly hlavou jako meteory dva nebo tři nápady, aby si s ní dal rande, aby ji políbil, aby jí — o tom se někde dočetl — stiskl ruku výmluvně, něžně, ale současně perverzně a vášnivě. Ale kdež! Ani ji nepolíbil, ani si s ní nedal rande, ani jí nepolíbil ruku… Kéž by to bylo aspoň skončilo takhle! Když mu řekla „dobrou noc“ tím svým příjemně zajíkavým hlasem, otočila se k vrátkům a vzala za kliku, probudil se v něm ďábel. Anebo to udělal prostě jen proto, že v jejím hlase vycítil ironii, zda skutečnou nebo imaginární, to tedy ví bůh — dost na tom, že ji plácl úplně bezděčně, zrovna když se otočila, sebejistá, klidná dík své kráse, přirozeně, nosila se jako královna, hezká děvčata obvykle takhle…
… no tak tedy dobře: plácl ji přes zadek, a pořádně. Uslyšel slabý, tlumený výkřik. Ta se ale podivila! Jenže on už na nic nečekal. Otočil se na podpatku a vzal roha, jako by se bál, že ho bude honit… Matters, ke kterému druhý den přistupoval jako k bombě s časovaným zapalovačem, o tom incidentu ani nevěděl.
Problém toho podivného reflexu mu nešel z mysli. Vůbec nic si v tamtu chvíli nemyslel (což se mu stávalo bohužel tak snadno!), ale plácl ji. Copak takhle jednají dobráci od kosti?
Nebyl si tím docela jist, ale obával se, že ano. Po incidentu s Mattersovou sestrou (od té doby se jí vyhýbal jako čert kříži) se na sebe aspoň ráno přestal šklebit do zrcadla. Předtím totiž několikrát klesl tak hluboko, že s pomocí druhého zrcátka hledal takový profil své tváře, který by aspoň nepatrně ukojil jeho vysoké požadavky. Samozřejmě že nebyl absolutní idiot a byl si vědom, jak je to opičení směšné, ale na druhé straně nehledal přece žádné stopy po nějaké kráse, propánajána, nýbrž po charakteru! Čítal totiž Conrada a s rozpálenými tvářemi přemýšlel o velkém galaktickém mlčení, o osamělé mužnosti, jenže copak si člověk může představit hrdinu věčné noci, samotáře — s takovýmhle ksichtejčkem? Pochybnosti zůstaly, ale s opičením před zrcadlem skoncoval, aby si dokázal, jakou má tvrdou, nezlomnou vůli.
Tyto starosti, které ho pořád tak žraly, poněkud zbledly tváří v tvář blížící se zkoušce u profesora Merina, kterému se všeobecně říkalo Merynos. Té zkoušky se popravdě řečeno nebál. Pouze třikrát zašel do budovy Navigační astrodézie a astrognózy, kde přede dveřmi zkušební místnosti vždycky číhali studenti na ty, kteří vycházeli od Merynose, ani ne tak aby oslavovali jejich úspěch, nýbrž spíš aby se dověděli, jaké nové otáztičky a chytáky si zas vymyslel „Zlý Beran“. Tak se totiž říkalo přísnému examinátorovi. Ten stařec — jehož noha nejenže nikdy nestanula na Měsíci, ale který dokonce jaktěživ nepřekročil práh žádné rakety! — znal dík své teoretické vševědoucnosti každý kámen ve všech kráterech Moře Dešťů, skalní hřbety planetoid a nejnedostupnější oblasti na Jupiterových měsících; říkalo se o něm, že dokonale zná všechny meteory a komety, které teprve budou objeveny za tisíc let, poněvadž už nyní matematicky předpověděl jejich dráhy dík svému oblíbenému zaměstnání — perturbační analýze nebeských těles. Obrovský rozsah těchto znalostí způsoboval, že dovedl ironizovat mikroskopické znalosti svých studentů. Ale Pirx se Merina nebál, protože odhalil jeho klíč. Stařec měl totiž vlastní terminologii, kterou kromě něho v odborné literatuře nikdo jiný neužíval. A proto si Pirx, veden svou přirozenou bystrostí, objednal v knihovně všechny Merinovy práce a — nečetl je, to ne, jen je prolistoval a vypsal si asi dvě stě Merinových slovních zkomolenin. Ty se našprtal a žil v přesvědčení, že zkoušku udělá. To se také potvrdilo. Když profesor uslyšel, jakým způsobem odpovídá Pirx na otázky, trhl sebou, nadzvedl křovinaté obočí a poslouchal Pirxe jako slavíka. Mraky, které mu obvykle zastíraly tvář, se rozplynuly. Skoro omládl, protože měl pocit, jako by slyšel sebe sama — a Pirx, okřídlený touto proměnou i vlastní drzostí, jel dál jako tank — s tím výsledkem, že když totálně vybouchl při poslední otázce (vyžadovala znalost vzorce, a tak mu tady Merinova rétorika nepomohla), napsal mu profesor velkou dvojku a vyjádřil lítost nad tím, že mu nemůže dát výbornou. Takhle tedy Merynose přelstil. Chytil ho za rohy. Daleko větší trému měl před „bláznivou lázní“, která byla další a poslední etapou před diplomními zkouškami.
Na „bláznivou lázeň“ se žádný fígl vymyslet nedal. Nejdřív musel jít člověk za Albertem, což byl údajně obyčejný vrátný na katedře experimentální astropsychologie, ale ve skutečnosti byl docentovou pravou rukou a jeho slovo mělo větší váhu než mínění všech asistentů dohromady. Albert, pravá ruka ještě profesora Balloa, který šel před rokem do důchodu k radosti studentů a žalosti vrátného (nikdo mu nerozuměl tak jako profesor emeritus), zavedl kandidáta do malé místnosti v podzemí, kde mu udělal parafínový odlitek obličeje. Když mu odlitek sundal, udělal na něm určitou úpravu: do negativu nosu vstrčil dvě kovové trubičky. To bylo všechno. Potom šel kandidát nahoru, do „lázně“. Nebyla to přirozeně žádná lázeň, ale jak známo studenti nikdy nenazývají věci pravými jmény. Byla to veliká místnost s bazénem plným vody. Kandidát či — zas podle studentského slangu — „pacient“ se svlékl a vlezl do vody, kterou ohřívali tak dlouho, až přestal cítit její teplotu. Bylo to individuální. Pro některé voda „přestávala existovat“ při devětadvaceti stupních, pro jiné teprve při dvaatřiceti. Když mladý muž, ležící v bazénu naznak, zvedl ruku, přestali vodu ohřívat a jeden z asistentů mu nasadil na obličej parafinovou masku. Pak přidávali do vody nějaké soli (ale ne kyanid draselný, jak vážně tvrdili ti, co už měli „bláznivou lázeň“ za sebou), zdá se, že obyčejnou kuchyňskou sůl. Přidávalo se jí tam tolik, aby se „pacient“ (zvaný rovněž utopenec) volně vznášel těsně pod hladinou vody a nevynořil se. Z vody vyčnívaly jen kovové trubičky, a tak mohl volně dýchat. To bylo v podstatě všechno. Učený název experimentu zněl „zbavení aferentních pohnutek“. „Utopenec“ spočíval v beztížné poloze, zbavený zraku, sluchu, čichu i hmatu (protože přítomnost vody přestal zakrátko cítit), s rukama zkříženýma na prsou jako egyptská mumie. Jak dlouho? Tak dlouho, jak dlouho to vydržel.