„Než dorazíte do hlavního města, bude to nějaký čas trvat,“ poznamenal Marcus. „Pošlu napřed rychlého jezdce, aby tam oznámil, že přicházíte. Chcete něco vzkázat?“
Lothar se zamračil. „Ať řekne králi, že Stormwind padl,“ řekl zlehka a odmlčel se. „Že je zde princ a tolik našeho lidu, kolik jsme jen mohli zachránit, a že potřebujeme zásoby, a to rychle. A také že přinášíme vážné a naléhavé zprávy.“
Marcusovy oči se rozšířily nad výčtem problémů a rychle pohlédl na mladíka po válečníkově boku. „Jistě, zařídíme to,“ ujistil je a otočil se k jednomu z vesničanů, s nímž chvíli hovořil. Ten pak přikývl, nasedl na opodál stojícího koně a uháněl pryč, zatímco se Marcus vrátil k cizincům.
„Willem je náš nejlepší jezdec a má nejrychlejšího koně ve vesnici,“ ujistil je. „Do hlavního města dorazí daleko před vámi a doručí zprávu. My zatím shromáždíme koně a jídlo pro tebe a tvé společníky, abyste mohli vyrazit co nejdřív.“
Lothar přikývl. „Děkujeme vám.“ Pak se otočil k muži ve fialovém. „Khadgare, sežeň všechny, kdo s námi půjdou, a řekni jim, ať se připraví. Vyrazíme okamžitě.“ Čaroděj kývl hlavou a odešel k nejbližšímu hloučku uprchlíků.
O několik hodin později už jeli Lothar s Khadgarem a s nimi i princ Varian Wrynn v čele skupiny asi šedesáti mužů na cestě ze Southshore. Většina uprchlíků raději zůstala ve vesnici, ať už proto, že byli unavení nebo nemocní, nebo prostě ze strachu či touhy zůstat mezi svými. Lothar je nenutil. V koutku duše si přál, aby tam také mohl zůstat. Měl však povinnosti. Jako vždy.
„Jak daleko je hlavní město?“ zeptal se Khadgara, který jel vedle něj. Vesničané jim poskytli několik koní a vozů, které mohli postrádat. Lothar váhal, zda je má přijmout, ale nakonec souhlasil, protože bylo jasné, že tak půjde všechno rychleji. A o čas šlo především.
„Několik dní, možná týden,“ odpověděl čaroděj. „Tenhle kraj tak dobře neznám, ale pamatuji si ho z map. Nejpozději za pět dní bychom měli spatřit městské věže. Potom musíme projít lesem Silverpine, jedním z lordaeronských velkých divů. Přes něj se dostaneme k jezeru Lordamere. Město stojí na severním břehu.“
Khadgar opět zmlkl a Lothar si ho prohlížel. Měl o něj starost. Když se setkali poprvé, byl oslněn čarodějovým zjevem a sebevědomím a vzhlížel k němu jako okouzlené dítě. Bylo mu teprve sedmnáct, byl ještě vlastně chlapec, ale už hotový čaroděj – první, kterého Medivh přijal jako učedníka! Při dalších setkáních zjistil, že je Khadgar bystrý, neústupný, soustředěný a přátelský. Líbil se mu a bylo to poprvé, co něco takového pocítil k čaroději, samozřejmě krom samotného Medivha. Ovšem po tom, co se stalo v Karazhanu…
Lothar se otřásl, když pomyslel na strašný, děsuplný boj, v němž bojoval společně s Khadgarem, půl-orkou Garonou a několika dalšími muži proti Medivhovi. Khadgar seslal na svého učitele konečný úder, ale byl to Lothar, kdo někdejšímu příteli, kterého předtím tolikrát bránil, uťal hlavu. Medivh a stormwindský král Llane byli dříve přátelé a spojenci.
Lothar potřásl hlavou, aby zahnal slzy. Už mnohokrát truchlil během cesty po moři, ale stále se cítil pohlcen žalem, bolestí a hněvem. Llane! Nejlepší přítel, společník a král. Llane s jasným úsměvem, rozesmátýma očima a důvtipem. Llane, který přivedl Stormwind ke zlatému věku – aby pak byl zničen orkskou Hordou, která se proháněla zemí a ničila vše, co jí stálo v cestě. A pak zjištění, že za to všechno může Medivh! Svou magií pomohl orkům přijít na tento svět, do Stormwindu. Nejenže tím uvrhl království do zkázy, ale způsobil i Llaneovu smrt! Lotharovi bylo do pláče při pomyšlení na všechno to, oč on i jeho lid přišli. Zatvrdil svou mysl, jak to už během této cesty udělal mnohokrát. Podobným citům nemohl podléhat. Lid Stormwindu ho potřeboval, stejně jako lid této země, přestože o tom ještě nevěděl.
A také ho potřeboval Khadgar. Lothar stále plně nechápal, co že se přihodilo té noci u Karazhanu. Třeba to ani pochopit neměl, jisté ale bylo, že se Khadgar během boje s Medivhem změnil. Mladost se vytratila, tělo nepřirozeně zestárlo. Vypadal teď starší, mnohem starší než sám Lothar, přestože byl mladší téměř o čtyřicet let. Co dalšího se s ním asi stalo?
Khadgar byl příliš pohroužen do svých myšlenek, než aby si všiml Lotharova zkoumavého pohledu. Mladý-starý čaroděj se v myšlenkách uzavřel do sebe. Přemýšlel o stejných věcech jako Lothar. Znovu si vybavoval bitvu v Karazhanu a prožíval ten strašlivý, skličující okamžik, kdy z něj Medivh vysál mládí. Magie se mu sice vrátila a byla vpravdě silnější než kdykoli dříve, ale mládí bylo pryč, bylo od něj předčasně odtrženo. Stal se z něj stařec, aspoň podle vzhledu. Jinak se pořád cítil svěže a mladě. Pořád byl silný, mrštný a vytrvalý, ale tvář byla pokryta vráskami, oči hluboko zapadlé, vlasy a vousy jasně bílé. I když mu bylo teprve devatenáct, jeho zjev ukazoval aspoň trojnásobek. Vypadal jako muž z vidění, jeho starší já, které spatřil během bitvy skrze magii v Medivhově věži. Stařec, který jednoho dne skoná pod paprsky podivného rudého slunce, daleko od domova.
Khadgar také zkoumal své pocity, zvláště ty stran Medivhovy smrti. Ten člověk byl ztělesněním zla, jednoznačně zodpovědný za to, že vpustil do světa Hordu. A přece to ve skutečnosti nebyl člověk. Sloužil titánovi Sargerasovi, kterého porazila jeho vlastní matka před mnoha tisíci lety. Sargeras nezemřel, pouze jeho tělo. Ukryl se v lůně Aegwynn, kde nakazil ještě nenarozeného syna. Medivh nebyl zodpovědný za své činy, a když umíral, prozradil Khadgarovi, že bojoval se zlem uvnitř sebe po celý život. Khadgar se dokonce setkal s podivnou skrytou podobou mrtvého mistra krátce poté, co pohřbil jeho tělo. Tvrdil mu, že přišel z budoucnosti a už ho netíží Sargerasova poskvrna. Díky Khadgarovi.
Jak bych se vlastně měl cítit, ptal se Khadgar sebe samotného. Měl bych být smutný, protože mistr zemřel? Měl ho velmi rád a svět touto smrtí jistě přišel o mnohé. Měl by být hrdý na to, že Medivha osvobodil a snad i nadobro vyhnal Sargerase z tohoto světa? Měl by se zlobit na Medivha za to, co způsobil jemu i všem ostatním? Nebo ho ctít, že tak dlouho dokázal odolávat Sargerasovu vlivu?
Těžko říct. Khadgarova mysl byla rozpolcená stejně jako jeho srdce. Kromě myšlenek na Medivha zde bylo ještě něco. Byl doma, zpět ve vlasti, v Lordaeronu. Naprosto nečekaně. Když odtud vyšel, aby se stal Medivhovým učedníkem na příkaz mistrů z Dalaranu, počítal s návratem, až se sám stane mistrem. Doufal, že poletí zpátky na gryfovi, jak ho to naučil Medivh, přistane na vrcholu Fialové citadely a jeho někdejší učitelé a kolegové budou zírat na tu nádheru. Namísto toho jel na tažném koni po boku stormwindského rytíře v čele zástupu zoufalých běženců, aby si promluvil s králem o tom, že svět je v ohrožení. Khadgar se hořce pousmál. Aspoň ten příjezd byl velkolepý, pomyslel si. Toho by si jeho staří učitelé a přátele velmi cenili.
„Co uděláme, až dorazíme do města?“ zeptal se Lothara, kterého tím vyrušil z rozjímání. Válečník se rychle probral a pohlédl na něj temně modrýma očima, které cele vypovídaly o jeho náladě, nikoliv však o živé mysli uvnitř.
„Promluvíme s králem,“ odvětil prostě Lothar. Ohlédl se na mladíka, který jel vedle nich tiše jako stín, a letmo se dotkl jílce meče zdobeného zlatem a drahokamy, které v odpoledním slunci zářily. „Třebaže je Stormwind ztracen, Varian je stále princ a já jeho rytíř. S králem Terenasem jsme se setkali jen krátce a před mnoha lety, ale třeba mě pozná. Jistě bude vědět o Varianovi a posel ho uvědomí o našem příjezdu. Udělí nám audienci. Řekneme mu, co se stalo a co musí být vykonáno.“