V této chvíli stál nad Gul’danem s napřaženým kladivem, aby ho zabil také.
„Zadrž!“ vykřikl Gul’dan schoulený a s tváří zakrytou oběma rukama před úderem.
„Prosím!“
Doomhammer se zarazil. „Cože? Mocný Gul’dan prosí? Tak dobře, ty pse, pros! Pros o milost!“ Kladivo sice nekleslo, ale aspoň ho neudeřilo. Zatím.
„Já…“ Gul’dan pochopil, co musí udělat. Doomhammer ho nenáviděl za to, že zosnoval vraždu jeho přítele Durotana a orky jakožto národ pokojných lovců přeměnil v Hordu válečnických bestií. Stačila jakákoliv sebemenší záminka a strašlivé kladivo by mu jediným máchnutím rozdrtilo hlavu a pokrylo se krví, chomáči vlasů a kusy mozku. To nemohl připustit.
„Skláním se před tvou mocí, Orgrime Doomhammere,“ odhodlal se nakonec Gul’dan a snažil se vyslovit každé slovo jasně a nahlas tak, aby ho slyšeli všichni okolo. „Uznávám tě jako náčelníka Hordy a jsem ti oddán. Budu ti sloužit, v čemkoliv budeš chtít.“
Doomhammer se uchechtl. „Ještě nikdy jsi nedal najevo oddanost. Až teď,“ poznamenal pichlavě. „Proč bych zrovna teď měl uvěřit, že jsi něčeho takového schopný?“
„Protože mě potřebuješ,“ odvětil Gul’dan s hlavou pozdviženou vstříc náčelníkovu zraku. „Pobil jsi Stínovou radu a upevnil svou moc nad Hordou. Tak se to mělo stát. Blackhand nebyl dost silný na to, aby nás vedl. Ale ty jsi, a proto žádnou radu nepotřebuješ.“ Olízl si rty. „Ale potřebuješ čemokněžníky. Potřebuješ naši magii, protože lidé ji mají také. Bez magie podlehneš jejich moci.“ Zakroutil hlavou. „A černokněžníků zbylo jen velmi málo. Já, Cho’gall a hrstka nováčků. Jsem příliš užitečný na to, abych byl zabit z pouhé pomsty.“
Doomhammer ohrnul rty, zavrčel, ale kladivo odložil. Chvíli mlčel a jen hleděl na Gul’dana. Šedé oči byly plné nenávisti. Nakonec přikývl.
„To, co říkáš, je pravda,“ připustil. Musel se hodně ovládat, aby slova vyřkl. „A já stavím zájmy Hordy nad vlastní,“ vycenil kly. „Gul’dane, nezabiju tebe ani zbylé čemokněžníky, ale pouze pokud budete užiteční.“
„Ach ano, budeme velmi užiteční,“ ujistil ho Gul’dan a sklonil se v pokoře až k zemi. Jeho mysl už byla v pohybu. „Vytvořím pro tebe bytosti, jaké jsi ještě neviděl, mocný Doomhammere. Válečníky, kteří budou sloužit jen tobě. S jejich silou a naší magií rozprášíme mágy tohoto světa, zatímco Horda pobije jejich armády.“
Doomhammer přikývl a zamyslel se. „Dobře,“ řekl nakonec. „Právě jsi mi slíbil bojovníky, kteří budou schopni bojovat s lidskými mágy. Pusť se do toho.“ Na ta slova se otočil a odebral k odchodu. Orkští válečníci se k němu přidali a nechali Gul’dana, stále klečícího s Cho’gallem, který stál opodál. Bojovníci se smáli, když odcházeli.
K čertu s ním! pomyslel si Gul’dan, když se díval na náčelníka, který právě vcházel do svého stanu. A k čertu s tím lidským čarodějem! Zavrtěl hlavou. Možná by spíš měl proklínat vlastní netrpělivost. Ta ho totiž hnala k tomu, aby vstoupil do Medivhovy mysli, kde hledal vědění, jež mu mág slíbil, ale pořád ho před ním skrýval. Byla pouhá nešťastná náhoda, že se ocitl uvnitř mágovy mysli v okamžiku, kdy umíral a jeho duch byl oslaben. Chytil se do pasti, ze které se celou dobu nemohl vrátit do svého těla, takže nevěděl, co se děje kolem. To dalo Doomhammerovi příležitost, aby se chopil moci.
Teď však byl aspoň při smyslech a naživu. Dostal další šanci k uskutečnění svých plánů, protože zoufalý a nebezpečný čin, který vykonal, nebyl marný. Gul’dan získal od mága vědomosti, jež potřeboval. Brzy už nebude potřebovat Doomhammera ani Hordu. Bude všemocný i bez nich.
„Shromáždi všechny ostatní,“ řekl Cho’gallovi a vstal. Byl sice zesláblý, ale na nohou se udržel. Neměl mnoho času. „Udělám z nich klan, který bude sloužit mým cílům a ochrání mě před Doomhammerovým hněvem. Bude se jmenovat Stormreavers a ukáže celé Hordě, čeho jsou černokněžníci schopní. Ani sám Doomhammer to nebude moci popřít. Shromáždi také svůj klan.“ Cho’gall byl náčelníkem klanu Twilight’s Hammer, který vzýval konec světa, a tvořili jej obávaní bojovníci. „Budeme mít spoustu práce.“
1
Přes všechno, co zatím prožil, byl Lothar ohromen. Stormwind sice býval skvostným městem plným teras, věží a věžiček postavených z pevného kamene, aby odolaly větru, vyleštěných do zrcadlového lesku, ale hlavní město bylo skvostné zrovna tak.
Ne že by bylo stejné jako Stormwind, stavby zde rozhodně nebyly tak vysoké. Co však scházelo na výšce, bylo vyrovnáno elegancí. Město bylo usazeno na výšině nad severním břehem jezera Lordamere, kde bíle a stříbrně zářilo do dálky. Netřpytilo se však jako Stormwind, spíš to vypadalo, jako kdyby samo město cosi vyzařovalo místo toho, aby jen odráželo sluneční svit. Působilo tiše, mírně, téměř posvátně.
„Je to slavné město,“ pravil souhlasně Khadgar.
„I když bych ocenil trochu více vřelosti.“ Ohlédl se za sebe k jižnímu břehu jezera, kde stálo jiné město. Stavby se podobaly těm v hlavním městě, působily však trochu exotičtěji. Hradby a věže byly zality odstíny tmavě rudé a dalších teplých barev. „To je Dalaran,“ vysvětlil. „Sídlo čarodějů z Kirin Tor. Býval to i můj domov, než mě vyslali k Medivhovi.“
„Možná zbude čas na to, aby ses tam aspoň nakrátko vrátil,“ podotkl Lothar. „Teď ale musíme do hlavního města.“ Znovu se zahleděl do záře jeho staveb. „Doufejme, že mysl obyvatel je stejně ušlechtilá jako jejich příbytky.“ Pobídl koně do klusu a vyrazil z kopce dolů k majestátně se tyčícímu lesu Silverpine, Varian a čaroděj v závěsu za ním stejně jako muži na vozech.
O dvě hodiny později dorazili k hlavní bráně, u které byly postavené stráže. Avšak vnější i vnitřní brána byly dokořán, takže jimi mohly projet dva nebo i tři vozy současně. Strážci je jistě viděli už z velké dálky, dlouho předtím, než dorazili. Ten, který vyšel, aby si s nimi promluvil, nosil karmínový plášť, naleštěná zbroj pod ním i přilba byly vykládány zlatými ozdobami. Jeho gesta byla zdvořilá a uctivá, ale Lothar si nemohl nevšimnout, že se muž zastavil o několik stop dál, přesně na dosah meče. Zkusil se uvolnit a nevšímat si toho. Nebyl ve Stormwindu. Tito lidé nebyli vojáky zocelenými neustálým bojem. Nikdy nebyli přinuceni bojovat o holé životy. Zatím.
„Vítejte, Marcus Redpath nás zpravil o vašem příjezdu a také o vašich nesnázích. Můžete svobodně vejít,“ řekl kapitán stráží a uklonil se.
„Díky,“ odpověděl Khadgar. „Pojďme, Lothare,“ dodal a pobídl koně. „Já to tady znám.“
Vjeli do širokých ulic. Khadgar zřejmě velmi dobře věděl, kudy jet, protože se ani jednou nezastavil, aby se zeptal na cestu nebo proto, že by váhal. Zanedlouho dorazili k paláci. Sesedli z koní a předali je mužům z družiny, aby je ustájili. Lothar a princ Varian začali stoupat po širokých schodech do paláce a Khadgar se k nim spěšně přidal.
Prošli vnější branou na široké nádvoří. Podél postranních zdí stály tribuny, o kterých Lothar usoudil, že se na nich zřejmě scházejí lidé při různých oslavách. Na konci nádvoří bylo další, kratší schodiště vedoucí k branám, za nimiž už byl trůnní sál.
Byla to impozantní místnost, jejíž stropní klenba byla tak vysoko, že se její žebrování ztrácelo ve tmě. Sál byl kruhového půdorysu a střechu nad ním podpíraly řady sloupů, mezi kterými se klenuly oblouky. Světlo sem přicházelo přes vitrážové okno uprostřed stropu. Obraz vitráže se promítal na podlahu. Tvořilo jej několik soustředných kruhů, v jejichž středu byl trojúhelník přesahující vnitřní prstenec, ve kterém byla zobrazena zlatá lordaeronská pečeť. Bylo zde několik balkónů, o kterých se Lothar dovtípil, že jsou určeny pro šlechtu, ale ocenil i jejich strategický význam. Několik stráží s luky odtud mohlo střílet na kterékoliv místo v sále.