Kilrogg přikývl. Chvíli si prohlížel Velkého náčelníka, a když promluvil, měl mnohem slabší hlas, než kdy Doomhammer slyšel. „To je správné rozhodnutí,“ ujistil ho Kilrogg. „Já si také uvědomuji důsledky Gul’danovy zrady. S ním bychom zase žili jako v době před otevřením Portálu, když jsme byli šílení hněvem, zoufalstvím a hladověli jsme,“ pokýval hlavou. „Ať se stane cokoliv, vrátil jsi nám čest.“
Doomhammer přikývl a náhle pocítil náklonnost k náčelníkovi, kterého se dříve bál a neměl ho rád. Považoval ho za drsného a divokého bojovníka, jemuž šlo víc o moc než o čest. Zřejmě se celá léta mýlil.
„Díky,“ řekl nakonec. Víc toho říkat nemusel. Obrátil se a zamířil zpátky ke svému klanu. Bylo třeba vydat rozkazy a vyrazit na další cestu. Nejspíš na poslední.
20
„Turalyone!“
Paladin se podíval směrem, odkud slyšel hlas, a uviděl vysokého muže na koni a v plné zbroji. Symbol stormwindského lva se třpytil na masivním štítu a nad ramenem se tyčila rukojeť dlouhého meče.
„Lorde Lothare!“ Užaslý Turalyon vstal ve třmenech a zíral na rytíře ze Stormwindu a velitele Aliance v jedné osobě. Bojovník sesedl z koně a poplácal mladíka po rameni.
„Rád tě zase vidím.“ V jeho hlase se zračila skutečná náklonnost. „Říkali mi, že tě tady najdu.“
„Kdo?“ Turalyon se rozhlédl kolem, zaražen nečekaným příchodem velitele.
„Elfové,“ řekl Lothar a podrbal se na hlavě.
Vypadal unaveně, ale spokojeně. „Když jsem vyjel na sever, potkal jsem cestou Allerii, Terona a ostatní. Vyprávěli mi, co se stalo u hlavního města, že jsi tam přitáhl s vojskem a zahnal Hordu na útěk,“ poplácal ho po rameni. „Dobrá práce, člověče!“
„Hodně mi pomohli,“ odvětil Turalyon, potěšený, ale trochu znepokojený chválou hrdiny, „a abych pravdu řekl, nejsem si jistý, co se tam vlastně stalo.“ Posadili se ke stolu a Lothar vděčně přijal něco k jídlu a vak s vínem od Khadgara. Turalyon začal vyprávět. Byl překvapený stejně jako všichni ostatní, když se dozvěděl, že část Hordy znenadání odtáhla od města k jihu. Potom přišla zpráva od Proudmoora o námořní bitvě a jejím výsledku. „Zbytek Hordy neměl dost sil s námi bojovat, zvlášť král Terenas jim dával pořádně zabrat, kdykoliv se přiblížili k městským hradbám,“ uzavíral Turalyon. „Jejich vůdce o tom zřejmě moc dobře věděl, takže nařídil ústup. Od té chvíle je pronásledujeme.“
„Asi čekal na orky, kteří vypluli na moře,“ poznamenal Lothar a zakousl se do kusu sýra. „A když nepřicházeli, pochopil, že se dostal do úzkých,“ usmál se. „Kromě toho mu asi došlo, že když přestaly přicházet posily z hor, nebude možné tím směrem ani ustoupit.“
Turalyon pokýval hlavou. „Takže jsi už slyšel o Perenoldovi?“
„Jasně,“ Lothar se zamračil. „Nikdy nepochopím, jak se ten člověk mohl obrátit proti vlastní rase. Ale díky Trollbaneovi si už s Alteracem nemusíme dělat hlavu.“
„A Hinterlands?“ zeptal se Khadgar.
„Vyčištěn,“ odpověděl Lothar. „Trochu nám to trvalo, než jsme je všechny našli. Někteří si vyhrabali podzemní nory a schovávali se v nich, když jsme je pronásledovali. Ale nakonec jsme je všechny dostali. Wildhammerští trpaslíci tam pořád hlídají, pro jistotu.“
„A elfové táhnou zpátky do Quel’Thalasu, aby ho taky vyčistili,“ dodal Turalyon. „Orkové tam už nejspíš nejsou, ale lesní trolové se tam ještě dost možná skrývají.“ Usmál se při pomyšlení na Allerii a její smýšlení o lesních trolech. „Nechtěl bych být v jejich kůži, až je hraničáři najdou.“ Rozhlédl se kolem. „Kde je Uther a ostatní paladinové?“
„Poslal jsem je nahoru do Lordaeronu,“ odvětil Lothar, obrátil do sebe vak vína a odhodil ho stranou. „Postarají se o to, aby tam zas bylo bezpečno, a pak se k nám připojí,“ usmál se. „Uthera by jistě mrzelo, kdybychom to vybojovali za něj.“
Turalyon pokýval hlavou a představoval si, jak nazlobený by Uther asi byl, kdyby zjistil, že přišel o konec války. I když byla Horda stále silná, všichni tušili, že je už moc bojů nečeká. U hlavního města si chvílemi myslel, že už je s lidmi konec, ale nenadálý odchod části Hordy všechno změnil. Od té chvíle začala její moc slábnout, a naopak vzrůstalo zoufalství.
„Je možné, že se zkusí opevnit nahoře v Khaz Modanu,“ řekl Khadgar, ale Turalyon zavrtěl hlavou. Byl rád, že Lothar také nesouhlasí. „To by se museli vypořádat s trpaslíky,“ vysvětloval rytíř. „Ironforge stále stojí a trpaslíci se jen třesou, aby na ně mohli udeřit a dobýt hory zpět.“
„Mohli bychom jim pomoct,“ poznamenal Turalyon a na chvilku zmlkl, aby mu Lothar s Khadgarem věnovali pozornost. „Pokud tam orkové nepůjdou sami, mohli bychom je obejít, zamířit do Ironforge a Hordu tam nalákat jezdci na gryfech. Když trpaslíky osvobodíme, postarají se, aby se tam orkové už nevrátili.“
Lothar přikývl. „To je dobrý plán,“ řekl s úsměvem. „Dej vědět našim jednotkám a za úsvitu vyrazíme,“ ztěžka vstal. „Co mě se týče, jdu spát,“ řekl trochu nazlobeně. „Byla to dlouhá cesta a já už nejsem nejmladší.“ Na ta slova věnoval Turalyonovi vážný pohled. „Vedl sis dobře, zatímco jsem byl pryč,“ řekl. „Věděl jsem, že mě nezklameš.“ Ve válečníkově tváři se zračil stesk a úcta. „Připomínáš mi Llanea,“ řekl měkce. „Máš jeho odvahu.“ Turalyon nevěděl, co na to říct.
Khadgar k němu přistoupil, zatímco rytíř odcházel. „Vypadá to, že sis nakonec získal jeho uznání,“ řekl mu rozpustile. Věděl, jak moc mu záleží na Lotharově názoru a jak měl plno obav, aby ho nezklamal.
„Jdi do háje,“ řekl Turalyon nepřítomně a strčil do mága. Když si ale ustlal lůžko a ulehl na ně, usmíval se. Zavřel oči, aby si aspoň trochu odpočinul, než se vydají na další cestu.
„Do útoku!“ zařval Lothar. Runy na čepeli jeho meče opět zářily a vojsko se dalo do pohybu po široké cestě, která se obtáčela kolem zasněžené hory. U samého vrcholku byly skalní stěny zarovnané, vyleštěné a byla v nich proražena okna. Cesta se zanořovala přímo do skály, kde byly obrovské dvoukřídlé kamenné dveře vysoké asi padesát stop, na kterých byl vytesán obraz trpasličího válečníka. Nade dveřmi se vypínal obrovský oblouk, ve kterém byla stejným způsobem vyobrazená kovadlina. Stáli před majestátní branou do Ironforge.
Dveře byly pevně zavřené, ale to orky neodradilo. Bez přestání do nich bušili stejně jako do portálu kolem ve snaze dostat se přes prastarou obranu trpaslíků. Teď se k nim však přiřítil Lothar se svými vojáky, jakmile dosáhli vrcholu hory a ocitli se na široké římse, jež vedla k těmto dveřím. Orkové se překvapeně otočili. Byli tak zabráni do vlastního útoku, že přes jeho rachot a svištění větru mezi horskými vrcholky vůbec neslyšeli, že se k nim blíží Aliance. Nyní se zoufale snažili otočit zbraně proti novému nepříteli, ale první řada orkských bojovníků byla skosena dřív, než se vůbec stihla otočit.
„Nezastavovat!“ volal Lothar, když usekl paži jednomu orkovi a jiného probodl. „Natlačte je na skálu!“ Vojáci pozdvihli štíty a začali postupovat kupředu. Meči a kopími se oháněli po každém orkovi, který se pokusil prorazit jejich linii, a vlastními těly je natlačili přímo do budovy, již se před chvílí pokoušeli dobýt.
Avšak, jak Lothar doufal, trpaslíci byli dobře připraveni. Obrovské dveře se v okamžiku otevřely a za nimi se vyrojilo mračno seker, kladiv a kopí. Vrhli se na orky zezadu a všechny je během několika vteřin pobili.
„Děkujeme vám,“ prohlásil jeden z trpaslíků, který přistoupil k Lotharovi. „Jmenuji se Muradin Bronzebeard, jsem bratr krále Magni a trpaslíci z Ironforge jsou vašimi dlužníky.“ Jeho vousy měly skutečně bronzovou barvu a sekera, již třímal, podle vzhledu zažila mnoho bitev.