„Anduin Lothar, velitel Aliance,“ představil se rytíř a podal trpaslíkovi ruku. Muradinův stisk byl tak pevný, jak čekal. „Rádi jsme vám pomohli. Naším cílem je zbavit naše země Hordy a jejího vlivu.“
„Jo, tak to má být,“ souhlasil Muradin. Zamračil se. „Aliance? Tak to vy jste nám před pár měsícema poslali ty zprávy z Lordaeronu?“
„Ano.“ Lotharovi došlo, že král Terenas patrně vypravil posly jak do Quel’Thalasu, tak sem. Zřejmě chtěl oslovit všechny možné spojence. „Spojili jsme se pro tuhle společnou věc.“
„A kam máte namíříno teď?“ zeptal se jiný trpaslík, který k nim přistoupil. Jeho tvář nebyla tak ostře řezaná jako Muradinova, ale měla podobné rysy.
„Tohle je můj bratr Brann,“ vysvětlil Muradin.
„Pronásledujeme zbytek Hordy,“ odvětil Lothar. „Mnoho jich už padlo našimi zbraněmi, jak na zemi, tak na moři. Nyní chceme porazit ostatní a ukončit válku.“
Bratři se po sobě podívali a souhlasně přikývli. „Přidáme se k vám,“ prohlásil Muradin. „Mnoho našich bude chtít získat zpět tyto hory, dobýt pevnosti našich předků a zajistit, aby v Khaz Modanu nezůstal jediný ork.“ Zasmál se. „Ale my vezmeme nějaký chlapy a přidáme se k vaší Alianci, aby žádný orkové neobtěžovali ani vás.“
„Jste mezi námi vítáni,“ řekl Lothar upřímně. S trpaslíky se už jednou nebo dvakrát setkal ve Stormwindu a byl ohromen jejich silou a vytrvalostí. Pokud Bronzebeardští byli tak dobří v boji jako jejich wildhammerští příbuzní, pak budou cennou posilou.
„Dobrý. Pošlem někoho, aby o tom řekl bratrovi a vzal nám nějaký zásoby.“ Muradin si nahodil sekeru na rameno a rozhlédl se kolem. „Kterým směrem ta Horda šla?“
Lothar se bezradně podíval na Khadgara, ten se usmál. Pokrčil rameny a ukázal na jih.
„Jdou k Blackrockské věži,“ oznámil Kurdran, když seskočil ze sedla a přistoupil k ohništi, kde seděl Lothar a ostatní velitelé. Wildhammerští trpaslíci se právě vrátili z průzkumu, aby podali zprávy.
„Blackrockská věž? Je to jistý?“ zeptal se Muradin. Turalyon si všiml, že Wildhammerští a Bronzebeardi spolu nevycházejí moc dobře. Ne, to nebylo přesné. Byli jako hádaví sourozenci, měli se rádi, ale neodolali pokušení hádat se a navzájem předvádět.
„No jasně, že to je jistý,“ řekl Kurdran a Sky’ree za ním varovně zakrákala. „Vždyť jsem je sledoval.“ Pak mu po tváři přejel jízlivý pohled. „Nebo se o tom chceš přesvědčit na vlastní oči?“ Muradin s Branném ucouvli a zle se na Kurdrana ušklíbli. Bronzebeardi měli rádi létání asi tak, jako se Wildhammerským zamlouval život v podzemí, tedy vůbec.
„Blackrockská věž,“ řekl Lothar. „To je ta pevnost na vrcholku hory?“ Ostatní přikývli. „Silná pozice,“ připustil, „příhodné okolí, solidní opevnění, snadno hájitelná i z okolních vrcholků, zřejmě dobře chráněné přístupové cesty,“ zavrtěl hlavou. „Ať už je vede kdokokoliv, ví, co dělá. To nebude snadné.“
„A taky ta kletba,“ dodal Muradin. „No, je to prokletý,“ pokračoval trpaslík, když se na něj ostatní podívali. Turalyon si všiml že Brann i Kurdran přikyvují. „Naši bratranci. Dark Ironi,“ odmlčel se a odplivnul si, jako by i samo jméno bylo nakažlivé, „postavili tu pevnost. Ale uvnitř, v podzemí, je něco mnohem temnějšího.“ On i ostatní trpaslíci se přitom otřásli.
„Jestli to tam je, orkům to zřejmě nevadí,“ poznamenal Lothar. „Opevní se a bude těžké se tam dostat.“
„Ale my to zvládneme,“ Turalyona překvapilo, že něco takového vůbec řekl. „Je nás dost a máme všechno potřebné.“
Lothar se na něj usmál. „Ano, máme na to,“ souhlasil. „Nebude to snadné, ale každý boj, který má nějakou cenu, je těžký.“ Chtěl říct ještě něco, ale vtom zaslechl nezaměnitelný zvuk chrastícího brnění. Otočil se a uviděl, že k nim kráčí válečník. Zbroj měl značně obitou, ale stále lesklou, a na hrudi mu zářil stejný symbol jako Turalyonovi, Stříbrná ruka. Jakmile přistoupil blíže k ohni, všichni spatřili jeho ohnivě rudé vlasy a vousy.
„Uthere!“ Lothar vstal a podal ruku paladinovi. Ten ji pevně stiskl.
„Můj pane,“ řekl Uther a stiskl ruku i Turalyonovi. „Přijeli jsme tak rychle, jak jen to šlo.“
„Je Lordaeron čistý?“ zeptal se Khadgar, zatímco se Uther posadil na kámen.
„Je,“ odpověděl a z modrých očí vyzařovala tichá hrdost. „Mí bratři a já jsme se o to postarali.
V zemi ani v horách kolem nezůstal jediný ork.“ Turalyon na okamžik pocítil ostré bodnutí, jako by mu něco říkalo, že by měl být pohromadě se svým řádem. Byl však pověřen jinými úkoly od samotného Faola a vykonával povinnosti stejně jako Uther a ostatní.
„Výborně,“ zasmál se Lothar, „přijel jsi v pravý čas, sire Uthere. Právě jsme se dozvěděli o posledním útočišti orků, ke kterému dorazíme za…?“ obrátil se k trpaslíkům. Znali kraj nejlépe, stejně jako vzdálenosti v něm.
„Pět dnů,“ řekl Brann po chvilce uvažování. „Jestli teda nenechali po cestě nějaký překvápko.“ Podíval se na bratra a přikývl. „A jestli jdete k Blackrocku, půjdem s váma. Nenecháme vás v tom samotný.“
„Žádné pasti jsem neviděl,“ řekl Kurdran a zakabonil se, jako by někdo pochyboval o jeho průzkumnických schopnostech. „Celá Horda, tak jak je, se sunula jako jeden zástup rovnou k věži.“ Podíval se na Lothara, jako by cítil, že se chce na něco zeptat. „Jo, wildhammerští trpaslíci do toho jdou taky. Dohromady nás bude přesila, i když ne o moc.“
„Nemusí nás být zas tolik,“ odpověděl Lothar. „Bude to rovný boj.“ Pak zvážněl. „Tak tedy za pět dní,“ řekl jim. „Za pět dní to skončíme.“ Turalyonovi ta slova zněla jako podivná věštba. Jenom doufal, že to nebude Aliance, kdo skončí.
21
„Lidi jsou tady!“
Doomhammer se vytrhl z myšlenek, rozrušený strachem, který cítil z Tharbekova hlasu. Kdy se z tohohle ostrého a bojovného nižšího náčelníka stal takový slaboch?
„Já vím, že jsou tady,“ zabručel, vstal a podíval se za něj. Stáli na nerovné římse vytesané na vrcholku hory před vchodem do pevnosti, vysoko nad skalnatou rovinou, a viděli bojovníky Hordy rozmístěné dole pod horou. Když zde stál naposledy, rovina byla tak zaplněná válečníky, že nebylo vidět zemi pod jejich nohama. Nyní zely v řadách velké trhliny a prázdná místa, takže rozeznával jednotlivé rody orků, které se k sobě více shlukovaly. Kdy Horda tak prořídla? K čemu je to vlastně vedl? Proč nenaslouchal Durotanovi a nevěnoval pozornost jeho slovům? Všechno, před čím byl varován, se začínalo naplňovat!
„Co budeme dělat?“ zeptal se Tharbek, který k němu přistoupil. „Není nás dost, abychom je porazili. Teď už ne.“
Doomhammer pohlédl na pobočníka tak zlostně, že ten od něj raději ustoupil. Byla pravda, že jich bylo méně a nyní by jistě celý svět nedobyli. Ale u všech předků, byli to přece orkové! „Co budeme dělat?“ zavrčel na Tharbeka a pozdvihl kladivo. „Budeme bojovati“
Odvrátil se od něj a přistoupil k okraji římsy. „Mí orkové, slyšte mě!“ zvolal a pozdvihl kladivo vysoko nad hlavu. Někteří k němu obrátili zrak, jiní ne, a to ho rozzuřilo. Vší silou udeřil zbraní do útesu a hlasitá rána přiměla všechny orky z Hordy, aby mu věnovali pozornost.
„Slyšte!“ zavolal znovu. „Vím, že jsme utrpěli porážky a museli jsme ustupovat. Vím, že naše řady prořídly. Vím, že Gul’danova zrada nás přišla draho. Ale pořád jsme orkové! My jsme Horda! Stále můžeme zatřást tímhle světem!“ Bojovníci dole zajásali, i když tlumeně.