Buď požehnán, paprsku první,jenž s oblohy v má prsa skanul —vždyť tebou duch můj ztrouchnivělžzas v tichý modrý plamen vzplanul!
A je mně teď, jak vzduch by neslna vlažných vlnách bájné hlasy,jak po slunce by zlatých prškáchse třepotaly dávné časy.
Jak kolem hlavy šplounaly byzas dětské písně, smavé zkázky,jak žila by zas matka mojea hladila mi černé vlásky.
Jak by se ke mně naklonila:„Jsi mi tak bledý, dobrý hochu,hleď, kolem vše se směje, volá —jdi, dítě, ven a hraj si trochu.“
XI
Hej uvidíš, přírodo, uvidíš,my ještě cos vyvedem spolu —tys od kořen do vršku změněna,já od hlavy po patu dolů!
Můj krok je tak lehký a v nohou mámteď jakousi žílečku hravou:kde mohu jít pořádně pěšinkou,já brouzdám se vedle ní travou;
kde potkám se s bublavým potůčkem,hned chvilku s ním v hovoru chodím;kde zahlídnu lučinu, na pozdravjiž klobouk svůj do výše hodím.
Když květe mi na cestě mladý strom,já pochvalně po pni jej hladím,a zpívá-li na větvi pěkný pták,já pod ním svůj baryton ladím.
Ať dělám co dělám, ať jdu kam jdu,já musím mít nějakou hračku —teď sloupnul jsem z rozvité růže lista pískám naň odrhovačku!
XII
Kdykoli ptala se babička:„Nuž – jakoupak chcete dneska,“již volal jsem: „O malém Palečku,ach, babičko, ta je hezka!“
Pánbůhví, proč jsem se mýšlel vždysám Palečka ve podobě,a proč jsem vždy sousedku Márinkusi v pohádce pojil k sobě!
Na jejím bělostném ramenijsem v myšlenkách sídlo své míval,či z ňader jí, ukryt v nich po bradu,jsem na svět se ven usmíval.
XIII
(Motiv dívčí)
Jaro se ozvalo ve prsou,srdce tak buší a tepe,že dívčice naslouchá, zdáť se jí,někdo že na dvéře klepe.
Skočila, za kliku chytila —zavanul větříček chladný —již klika zas cvakla a dívčicezavzdychla: „Ba ještě žádný!“
XIV
Zem, sotva ji sluníčko ohřeje,již do barev, do zvuků vzkvítá —a sotvaže srdce mé ožije,již touha mu lesklými nitěmia milost mu zlatými sítěmizas nanovo osidla splítá.
Jak padl mi jara květ do oka,jak do sluchu národní píseň —tak padlo mi děvčátko na prsa,s ním celá ta zakletá, šveholná,ta sladká a náhle zas úbolná,ta bývalá lásky tíseň.
XV
(Teréze)
Ty utýráš mne chladem svým,ty umučíš mne vzdorem —já chvěju se, že svatá tváje ve všem tvojím vzorem:Teréza á Gesu.
Ta byla krásna, světa div!A zbožna byla! Znáš-li,když umřela, že v srdci jípak crucifixum našli —Terézo á Gesu?
Tys krásna jak ta Španělkaa žití ach tak ctného —až umřeš, najdou v srdci tvémmne ukřížovaného —Terézo á Gesu!
Letní
I
Již lučina je zkosena,jaká to, jaká vůně!hle, klásky blednou, blednou stony,a nad tím celý oblak vonnýse vznáší jak by z bájné tůně.
Ach takhle, pěvce, zahynoutjako ta luční tráva!Ret bledni již, tvůj skon ti věště,a na něm nech ti píseň ještěv omamnou sloku povyzrává.
II
Čtu ve měkké kůře březové,na stromě v houští skrytém,dvě jmena mně osob neznámýchve srdci prostě vrytém:Maria, Josef.
A houštím si šlehá po břízesluneční záře hravá —a písmena jedna pošmúrna,druhá je zlatě smavá:Maria, Josef.
Ach kolik zde bydlí asi letlidé ti v srdci vrytém?A jak as je osud v životěpřešlehal různým kmitem?Maria, Josef.
Měl jeden z nich parný červenec,druhý snad mrazivý leden?Či dosud jsou srdcem spojeni,srostlí jak ve strom jeden —Maria, Josef?
Když navečer přijde otec zpět,smějí se květné oči?A které as z obou poupátekna krk mu dříve skočí?Maria? Josef?
III
(V březovém lese)
Co vše mi vypráví ten les,co hovorných tu stromů,co vše sem lidé napsalia nevěděli komu!
A já mám též už břízu svoua píšu, nevím komu:„Vždyť jsem chtěl také šťasten být,však pánbůh nechtěl tomu!“
IV
Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele,samou záři, samé zlato po horách a dolech stele;sotva za rána že začal, již se krajina ta celá– jak na zlaté půdě obraz – bájnou krásou rozeskvěla:
Co ten letní den nám dává! Co tu šperku, co tu lesku!Brilianty posypal mi celou tu mou lesní stezku,lesu šat dal safírový, vedle něho bujné mlázízlatými si šípy hraje, stříbrnými míči hází.
Na potoce vlnky pyšně v stříbrných korunkách plují,nad potokem drahokamy bleskně vzduchem postřelují,ode břehu po dědině modrounký se závoj třese,přese celý kraj ten šírý, po celé se hoře nese.
A na hoře u temene paprskový šlehá plamen,zakletý tam nad pokladem snad to hoří „boží kámen“nebo to tam divé ženy na těch horských bylin vůniz dumných jeskyň vynešené, drahé šperky svoje sluní.
Tělem sladké teplo běží, jak když děva v rty mne líbá,tvář se moje pousmívá, hlava chvilkou zakolíbá;na tu krásu, na to modro v blaženosti ústa špulím,ve stínu se k mladé lipce vroucně jako k milce tulím.
Je mi blaze, je mi krásně v letním teple, v slunné záři —jak bych seděl v mléčné lázni, na máslovém na polštáři.
V
Je tak teplo – je tak ticho!Vlnky jenom šepotajínad nimi se němým vzduchemlesklá šídla třepotají.
Ametystové ty jehlysem tam, sem tam polétají,oči mé mně zašívají,mysl moji oplétají.
Ba já cítím, že má dušeněkde je už v limbu branách —pán Ježíš mně postůj v hlavách,andělové po všech stranách! —
Spal jsem; pojednou však jak bybylo se mě něco tknulo,oči se mně rozevřely,celé tělo sebou hnulo.
Hledím, trnu – ach ta radost!Tedy přec to pravda jesti:koho pánbůh pomiluje,že mu dá i ve snu štěstí!
Zlaté slunko – mezitím cotak se mně to slastně spalo —skrze listí mladélipkydukáty mně posypalo!