Dnes zemřel kapitán Kurkowski na otravu z pokousání hmyzem. Jeho smrti velice želíme.
Avšak to, proč došlo na planetě k tak prudkému zvratu, zůstalo zahaleno tajemstvím.
„Kerk musí ten deník vidět,” řekl Jason. „Mohlo by ho něco napadnout ohledně vývoje, který se odehrává. Můžeme sehnat nějaký dopravní prostředek — nebo budeme muset na radnici pěšky?”
„Samozřejmě pěšky,” potvrdila jeho obavy Meta.
„V tom případě vezmeš deník ty. Při dvojnásobné gravitaci se mi zdá těžké dělat ze sebe gentlemana a tahat kufry.”
Právě vstoupili do Kerkovy kanceláře, když se z komunikační obrazovky náhle ozvalo pronikavé zaječení. Jasonovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že to není lidský hlas, ale mechanický signál.
„Co to je?” chtěl vědět.
Kerk proběhl dveřmi a zamířil ke vchodu na ulici. Všichni ostatní z kanceláře spěchali stejným směrem. Meta se zatvářila nerozhodně, natočila se směrem ke dveřím, ale pak se ohlédla na Jasona.
„Co to znamená? Nemůžeš mi to prozradit?” Zatřásl jí paží.
„Sektorový poplach. Nějaký zásadní průlom v ochranném valu. Všichni kromě strážců na valu musí nastoupit.”
„No tak nastup,” řekl. „O mě se nestarej. Mně se nic nestane.”
Jeho slova měla na ni účinek jako stisk spouště na zbraň. Ještě než dozněla, Meta vyčarovala v ruce pistoli a zmizela. V liduprázdné kanceláři se Jason unaveně posadil.
Po chvíli ho nepřirozené ticho v budově začalo znervózňovat. Přisunul si židli ke komunikační obrazovce a otočil spínačem na PŘÍJEM. Obrazovka rázem ožila barvami a zvuky, v nichž se Jason zpočátku nedokázal v nejmenším vyznat. Přijímač byl vícekanálový a určený pro vojenské použití. Na obrazovce se prolínalo více záběrů současně — nějaké hlavy a neurčité pozadí — které dřívější uživatel ponechal v zorném poli pozorování. Hlavy hovořily současně a směsice jejich hlasů nedávala vůbec žádný smysl.
Jason začínal chápat, jak se se zařízením manipuluje, až když odzkoušel ovládací prvky a provedl pár pokusů. Na obrazovce byly sice stále všechny stanice, ale jejich zvuk se dal regulovat. Tímto způsobem mohly být spolu propojeny dvě, tři nebo více stanic a mohly vzájemně komunikovat, aniž by ztratily kontakt s ostatními.
Hlasy a zvuky se rozlišovaly automaticky. Kdykoli někdo ze zobrazovaných promluvil, zbarvil se na obrazovce červeně. Zkusmým postupem se Jason spojil se stanicemi, které chtěl, a snažil se sledovat průběh operace.
Velmi rychle si uvědomil, že tentokrát jde o něco mimořádného, i když se v tom smyslu nikdo nevyjadřoval. Na jednom úseku ochranného valu prostě došlo k průlomu a musely se nasadit všechny obranné síly, aby ho zablokovaly. Operaci řídil zřejmě Kerk, alespoň to byl on, kdo měl hlavní vysílačku a používal ji k vydávání všeobecných rozkazů. Ostatní drobné tváře vybledly a jejich místo zaujala jeho tvář, která vyplnila celou obrazovku.
„Všechny stanice na ochranném valu vyšlou pětadvacet procent svého počtu do prostoru 12!”
Drobné obličeje se objevily znovu a směsice hlasů zesílila, červená světla přeskakovala z jedné tváře na druhou.
„…vykliďte první poschodí, kyselinové bomby nemohou zasahovat!”
„Jestliže vydržíme, budeme odříznuti, ale na západním křídle je za námi klín. Žádáme podporu.”
„NEBLBNI — JE TO ZBYTEČNÉ!”
„…a napalmové zásobníky jsou skoro prázdné. Co máme dělat?”
„Náklaďák tam ještě je, dostaňte se s ním ke skladišti, tam najdete nové…”
Ze změti rozhovorů pouze dva poslední útržky dávaly nějaký smysl. Už když vcházel do této budovy, si Jason povšiml informačních tabulí — první dvě patra pod ním byla vyplněna vojenskými zásobami. Zde se pro něho naskytla šance, jak se zapojit do akce.
Jen sedět a dívat se mu bylo proti srsti, zejména když šlo o zoufalý tísňový stav. Nepřeceňoval se, ale byl přesvědčen, že se vždy najde uplatnění pro další pistoli.
Ve chvíli, kdy se dovlekl do přízemí, před nakládací rampou prudce zabrzdilo nákladní turboauto. Dva Pyrrané vyvalovali sudy s napalmem, lehkomyslně přitom pohrdali nebezpečím, které jim hrozilo. Jason se neodvážil vmísit do toho víru kutálejícího se kovu, ale zjistil, že může být užitečný, když bude přivalované sudy dostrkávat na jejich místo na korbě. Pyrrané přijali jeho pomoc beze slova.
Manipulovat s olověnými sudy v prostředí silné gravitace bylo namáhavé a vyčerpávající. Zanedlouho pracoval Jason jen podle hmatu, tepající krev mu vháněla do očí rudou mlhu. To, že nakládání skončilo, si uvědomil, až když auto náhle poskočilo vpřed a trhnutí ho srazilo na podlahu. Ležel na ní a ztěžka oddychoval. Řidič hnal těžký náklaďák v nejvyšších obrátkách vpřed a Jason bezmocně nadskakoval na podlaze sem a tam. Viděl už docela dobře, ale dosud lapal po dechu, když auto zastavilo u bitevní čáry.
To, co Jason spatřil, mu připadalo jako výjev neuvěřitelného zmatku. Palba z pušek a pistolí, plameny, na všech stranách pobíhající muži a ženy. Sudy s napalmem vyložili bez jeho přispění, pak náklaďák zmizel, aby dovezl další. Jason se opřel o stěnu zpola zbořené budovy, chtěl se zorientovat, ale marně. Zdálo se, že je zde značné množství menších zvířat — zabil dvě, která na něho zaútočila. Ale jinak nedokázal zjistit, proč se bojuje.
Nedaleko něho se potácivě zvedl nějaký Pyrran. Opálenou tvář měl pobledlou vyčerpáním a bolestí, pravá ruka, zvlhlá krvácením z obnaženého masa, mu ochable visela po boku. Jeho ránu pokrývala čerstvě nanesená vrstva hojivé pěny. Pistoli, na níž se houpal zbytek ovládacího lanka, držel v levé ruce. Jason si myslel, že ten člověk hledá lékařské ošetření. V tom se však velmi mýlil.
Pyrran sevřel pistoli mezi zuby, zdravou rukou uchopil sud s napalmem a překulil jej na bok. Pak opět vzal pistoli do ruky a začal koulet sud nohama. Šlo mu to pomalu a těžkopádně, ale dosud bojoval.
Jason se prodral spěchajícím houfem lidí a sklonil se k sudu. „Počkej, já ho odkutálím,” nabídl se. „Ty nás oba můžeš krýt.”
Pyrran si hřbetem ruky vytřel z očí pot a zamžikal na Jasona. Zřejmě Jasona poznal. Když se usmál, nebyla v té grimase z bolesti ani stopa veselí. „Tak zaber. Střílet ještě můžu. Dva poloviční chlapi — snad vydáme za jednoho celého.” Jason zabral s takovým úsilím, že urážku ani nepostřehl.
Exploze vyrvala před nimi vozovku a vyhloubila v ní kráter s nerovnými okraji. Do kráteru skočili dva Pyrrané a lopatami ho dále hloubili, zdánlivě nesmyslně. Právě když tam Jason a jeho zraněný společník sud dokouleli, oba kopáči z kráteru vyskočili a začali do něho střílet. Jeden z kopáčů se otočil — byla to dívka, sotva třináctiletá.
„Bohudík!” vydechla. „Dotáhli napalm! Jedna z těch novejch strašností proniká do prostoru 13, právě jsme ji odhalili.” Ještě když hovořila, otočila sud, odkopla pohotovostní uzávěr a začala vylévat gelovitý obsah sudu do kráteru. Když polovina napalmu vytekla, kopnutím poslala do kráteru i sud. Její společník vytáhl z opasku světlici, zapálil ji a hodil za sudem.
„Rychle zpátky! Horko nemají rádi!” zvolal.
To bylo řečeno velice střízlivě. Napalm vzplanul, k obloze vyšlehly jazyky plamenů a s nimi vířící mastný dým. Země se Jasonovi pod nohama zachvěla a posunula. Uprostřed plamenů se začalo svíjet něco černého a dlouhého, co se pak vyklenulo k obloze nad jejich hlavy — i v zajetí sžíravých plamenů se nepřirozeně, trhavě pohybovalo. Ta věc byla obrovská, průměr měla nejméně dva metry — délka se nedala odhadnout. Plameny ji nezadržely, jen popudily.