„Welf? Tak se jmenoval?” zeptal se zajíkavě Jason. „Nevěděl jsem…”
„Tak tys nevěděl.” Kerk obnažil zuby a zatvářil se opovržlivě. „Tys ani nevěděl, jak se jmenuje — ale on zemřel, abys ty mohl ve své ubohé existenci pokračovat!” Odplivl si, jako by měl v ústech něco odporného, a rázně vykročil k dveřnímu uzávěru. Snad až tehdy ho to napadlo, protože se náhle znovu obrátil k Jasonovi.
„Ty zůstaneš zavřený tady v budově, dokud se během dvou týdnů nevrátí loď. Pak z této planety vypadneš a už se nikdy nevrátíš. Jestli se vrátíš, na místě tě zabiju. A s radostí.” Protáhl se uzávěrem ven.
„Počkej!” zvolal Jason. „Rozhoduješ ukvapeně. Ještě jsi neviděl důkaz, který jsem objevil. Zeptej se Mety…” Uzávěr se dunivě zavřel a Kerk zmizel.
Situace se stala až příliš absurdní. Hněv začal vytlačovat zoufalství, které před chvílí Jasona zkrušovalo. Jednali s ním jako s neodpovědným děckem, význam nálezu palubního deníku zcela ignorovali.
Otočil se a teprve až nyní si povšiml, že nedaleko stojí Brucco. „Slyšels to?” zeptal se ho.
„Slyšel. A mám naprosto stejný názor. Můžeš si říct, žes měl štěstí.”
„Štěstí!” Tím rozezleným byl teď Jason. „Štěstí, že se se mnou zachází jako s debilním nedochůdčetem, že se opovrhuje vším, co dělám…”
„Řekl jsem, žes měl štěstí,” odfrkl Brucco. „Welf byl posledním Kerkovým synem, který zůstal naživu. Kerk do něho vkládal velké naděje, vedl ho k tomu, aby po něm nakonec převzal místo.” Otočil se k odchodu, ale Jason na něho zavolal.
„Počkej! Welfa je mi líto. Nemohlo by mi ho být víc líto, ani kdybych věděl, že je to Kerkův syn. Ale to alespoň vysvětluje, proč mě Kerk tak rychle vyhazuje — a proč se tak rychle zbavuje důkazu, který jsem objevil. Ten palubní deník…”
„Vím. Viděl jsem ho,” vpadl mu do řeči Brucco. „Přišla s ním Meta. Velice zajímavý historický dokument.”
„To je všechno, co v něm vidí? Jen historický dokument? Jeho význam pro změny na planetě ti nic neříká?”
„Ale říká,” odpověděl krátce Brucco. „Jen nechápu, že může mít nějaký vztah k dnešku. Minulost je neměnná a my musíme bojovat v současnosti. To nám stačí odčerpávat veškerou energii.”
V Jasonovi narostl pocit marnosti do takových rozměrů, že si hledal cestu ven. Kamkoli se Jason obrátil, všude narazil na nezájem.
„Ty jsi inteligentní člověk, Brucco — ale přesto nedohlédneš dál než na špičku nosu. Asi to jinak ani není možné. Ty a ostatní Pyrrané jste podle pozemských měřítek supermani. Tvrdí, bezohlední, nepřekonatelní, rychlí se zbraněmi. Ideálně byste se hodili pro texaskou či kanadskou jízdní policii nebo venušanské nížinné hlídky — pro kterýkoli z těch mytických sborů pohraničních bojovníků minulosti. A myslím, že tam ve skutečnosti patříte. Do minulosti. Pyrrus donutil člověka vypěstovat si svalstvo a reflexy až k hranici svých možností. Ale v tom budoucnost není. Byl to mozek, který vytáhl člověka z jeskyní a vyslal ho na cestu ke hvězdám. Když začneme zase myslet našimi svaly, jsme rovnou na cestě zpátky do jeskyní. Nenacházíte se vy Pyrrané právě tam? A čím jste se stali? Tlupou jeskynních lidí, kteří mlátí kamennými sekerami zvířata po hlavě? Nikdy ses nepozastavil nad tím, proč jsi zde? Co tady děláš? Kam směřuješ?”
Musel se odmlčet, vyčerpal se a lapal po dechu. Brucco si zamyšleně třel bradu. „V jeskyních?” zeptal se. „Samozřejmě že nežijeme v jeskyních, ani nepoužíváme kamenné palice. Vůbec nechápu, co chceš říct.”
Nemělo význam se rozčilovat ani být podrážděný. Jason se chystal k odpovědi, ale místo ní se zasmál. A zasmál se srdečně. Byl příliš unaven, než aby se dohadoval. U všech Pyrranů vždy narazil do stejné kamenné zdi. Oni uvažovali o tom, co je právě v tomto okamžiku. Minulost a budoucnost byly pro ně neměnné, neznámé — a nezajímavé. „Jak pokračuje boj na valu?” zeptal se nakonec, aby změnil směr hovoru.
„Skončil. Nebo je přinejmenším v závěrečné fázi.” Brucco byl u vytržení, když Jasonovi ukazoval stereosnímky útočníků. Ani si nepovšiml, jak se Jason přemáhá, aby se nechvěl hrůzou.
„Už léta jsme tak vážný průlom nezažili, ale zachytili jsme ho včas. Nechce se mi ani pomyslet na to, co by se stalo, kdybychom je zjistili až za pár týdnů.”
„Co to vlastně je?” zeptal se Jason. „Nějací obrovští hadi?”
„Nebuď blázen,” odsekl pohrdavě Brucco. Poklepal nehtem palce na stereo. „Jsou to kořeny. Nic víc. Hodně pozměněné, ale jenom kořeny. Dostaly se pod ohradu valu a mnohem hlouběji než cokoli, co jsme tady měli dřív. Samy o sobě nepředstavují vážné nebezpečí, protože nejsou nijak pohyblivé. Odumírají brzy poté, co se přeruší. Nebezpečí bylo v tom, že sloužily za přístupové kanály. Jsou totiž skrz naskrz provrtány chodbičkami, v nichž žijí dva tři druhy divokých zvířat v jakési symbióze. Teď víme, co jsou zač, a můžeme si na ně dávat pozor. Další nebezpečí bylo v tom, že mohly val zcela podvrtat a připlížit se ze všech stran současně. Pak bychom toho moc nenadělali.”
Na pokraji zkázy. Život na kráteru sopky. Pyrranům přinášel uspokojení každý den, který skončil, aniž pro ně znamenal úplné vyhlazení. Jejich postoj se zřejmě nedal nijak změnit. Jason raději v konverzaci dál nepokračoval. Z Bruccova pokoje si vzal deník lodě Pollux Victory a odnesl ho k sobě. Zranění Pyrrané mu nevěnovali žádnou pozornost, když klesl na postel a otevřel deník na první stránce.
Dva dny ze svého pokoje nevyšel. Pročítal palubní deník stránku po stránce, až znal každý detail osídlování Pyrru. Poznámky a odkazy, které si dělal, se nahromadily. Načrtl si půdorys původní osady a položil ho na současnou mapu. Obrysy se vůbec neshodovaly.
Dostal se do slepé uličky. Porovnání map potvrdilo jeho dřívější podezření. V deníku byl terén včetně charakteristiky přírody zachycen dost přesně. Dnes se město nacházelo jinde než původně. Jakékoli dochované záznamy byly v knihovně — a ten zdroj vyčerpal. Cokoli jiného bylo někde zahrabáno a zničeno.
Masivní okna nad jeho hlavou opět bičoval déš a prosvětlovaly náhlé výbuchy blesku. Sopky, které nebylo vidět, se znovu probudily a svým hřmotem hluboko pod zemí třásly podlahou.
Stín porážky na Jasona těžce dolehl. Zakulatil mu ramena a ze zamračeného udělal ještě pochmurnější den.
14
Celý skličující den Jason proležel na lůžku, počítal nýty a nutil se přivyknout myšlence, že prohrál. Kerkův příkaz, aby neopouštěl izolaci, mu zcela svazoval ruce. Měl pocit, že odpověď je na dosah ruky — ale že na ni nikdy nedosáhne.
Poraženecký pocit mu však vydržel jen ten jediný den. Kerk se ve svém postoji řídil pouze emocemi, v nichž nebylo nic logického. Taková však byla skutečnost a tu musel vzít Jason na vědomí. Pro něho samotného představovalo emocionální jednání něco, čemu se už dávno odnaučil věřit. S Kerkem nesouhlasil ani v nejmenším — a to znamenalo, že k vyřešení svého problému musí využít zbývajících deset dní. Ten problém musí vyřešit, i kdyby to znamenalo Kerka neposlechnout.