Prvni planeta smrti

Trvalo ještě pět pokusů, než udělal šest.

Hlasitě vydechl a po něm všichni, kteří se tísnili kolem, a hned se začal ozývat hovor. Chtěl skončit, pořádně si vydechnout, ale věděl, že nemůže. Tím, že vyhráli peníze, celá záležitost ještě neskončila — teď se s nimi museli dostat odtud. A dostat se tak, aby to vypadalo normálně.

Právě kolem procházel číšník, nesl podnos s nápoji. Jason ho zastavil a vsunul mu do kapsy stokreditovou bankovku.

„Pití je na můj účet,” oznámil hlasitě, když bral podnos číšníkovi z rukou. Gratulanti si rychle rozebrali naplněné sklenice a Jason naskládal na podnos žetony. Těch bylo víc, než se na podnos vešlo, ale v té chvíli se objevil Kerk s druhým podnosem.

„Když dovolíte, pane, rád vám pomohu.”

Jason na něho pohlédl a se smíchem vyslovil dovolení. Až nyní si mohl Kerka v kasinu pořádně prohlédnout. Kerk měl na sobě volné, purpurové večerní pyžamo, které zakrývalo něco, co muselo být falešné břicho. Rukávy měl dlouhé a vyboulené, a proto vzbuzoval dojem spíše zavalitého než svalnatého člověka. Přestrojení to bylo jednoduché, ale účinné.

Obklopeni hloučkem vzrušených návštěvníků kasina, nesli opatrně plné podnosy a razili si cestu k pokladní přepážce. Tam už čekal samotný ředitel a strojeně, nevesele se usmíval. Ale i ten úsměv ztratil, když si přepočítal žetony.

„Budete muset přijít zítra,” řekl. „Takovou hotovost nemáme bohužel k dispozici.”

„Co je to za blbost,” vykřikl Kerk, „že se snažíte vykroutit a nezaplatit mu? Moje peníze jste si docela klidně vzali, když jsem prohrál — to platí i obráceně!”

Přihlížející zvědavci, které vždy těší, když jsou svědky toho, že herna je na lopatkách, přizvukovali nezřetelnými hlasy.

Jason pronesl hlasitě, aby celou záležitost ukončil.

„Mějte rozum. Dejte mi v hotovosti tolik, kolik máte, a na zbytek se spokojím s šekem.”

Nebylo vyhnutí. Za pozorné asistence shromážděného zástupu naplnil ředitel obálku bankovkami a vypsal šek. Jason šek letmo zkontroloval a dal si jej do náprsní tašky. Obálku zasunul pod rameno a vydal se s Kerkem před sebou směrem k východu.

V hlavní hale se to obešlo bez problémů, protože zde bylo hodně lidí, ale když dorazili k bočními vchodu, objevili se dva muži a zatarasili jim cestu.

„Jen na okamžik,” začal jeden z nich, ale větu nedokončil. Kerk do nich vrazil, aniž zpomalil, a oni odlétli jako kuželky. Když se Kerk a Jason dostali z budovy, téměř běželi.

„Na parkoviště!” nařídil Kerk. „Mám tam auto.”

Když odbočili za roh, vyřítilo se na ně auto. Dříve, než mohl Jason vytáhnout pistoli z pouzdra, Kerk ho předběhl, pozvedl ruku a velká, šeredná pistole mu protrhla rukáv převleku a skočila do dlaně. Jediným výstřelem zabil řidiče, auto prudce změnilo směr a narazilo do zdi. Další dva muži z auta přišli o život, když se soukali ze dveří — pistole jim vypadly z rukou.

Pak už žádné komplikace neměli. Kerk jel od kasina jako blázen, roztržený rukáv jeho pyžama se v proudu vzduchu třepetal a chvílemi nabízel pohled na velkou pistoli spočívající opět v pouzdře.

„Až bude příležitost,” poznamenal Jason, „musíš mi ukázat, jak to eskamotérské pouzdro funguje.”

„Jestli ta příležitost bude,” odpověděl Kerk, když se autem vřítil do přivaděčového tunelu k městu.

3

Budova, u které zastavili, patřila k nejnádhernějším rezidencím na Cassylii. Ještě během jízdy přepočítal Jason peníze a oddělil svůj podí1. Téměř šestnáct miliónů kreditů. Dosud mu všechno připadalo jako neskutečné. Když před budovou vystoupili z auta, předal Kerkovi zbytek.

„Tady jsou vaše tři miliardy. Nemysli si, že to bylo jednoduché,” řekl.

„Mohlo to být horší,” odpověděl úsečně Kerk.

V reproduktoru nad dveřmi zaskřípal nahraný hlas.

„Sir Ellus se již odebral k odpočinku, zavolejte prosím zítra. Všechny schůzky se domlouvají předem…”

Hlas umlkl, když Kerk zatlačil do dveří a otevřel je. Udělal to téměř bez námahy, jen tlakem dlaně. Když vcházeli dovnitř, Jason utkvěl pohledem na zbytcích potrhaného a pokrouceného kovu, které visely ze zámku, a znovu se nad svým společníkem zamyslel.

Síla — více než fyzická síla — on je jako základní živel. Mám dojem, že ho nic nemůže zadržet.

Pobuřovalo ho to — a současně fascinovalo. Umínil si, že se nerozloučí dřív, dokud se o Kerkovi a jeho planetě nedozví víc. A o těch, kteří zahynuli pro peníze, s nimiž hrál.

Sir Ellus byl starý, plešatěl, a teď se čertil, protože nebyl zvyklý na vyrušování, když odpočíval. Ale přestal okamžitě protestovat, když Kerk hodil na stůl peníze.

„Loď se už nakládá, Ellusi? Tady je příslušný doplatek.” Ellus chvíli jen nervózně prohrabával bankovky, než se zmohl na odpověď na Kerkovu otázku.

„Ta loď… no samozřejmě. Začali jsme ji nakládat, jen jak jste nám složil zálohu. Musíte omluvit, že jsem vyveden z míry — tato situace je poněkud neobvyklá. Transakce takového rozsahu nikdy neprovádíme v hotovosti.”

„Toto je styl, jakým obchoduji já,” odpověděl mu Kerk. „Zrušil jsem vklad, toto je celková částka. A co takhle nyní potvrzení příjmu?”

Ellus napsal potvrzení dřív, než se stačil vzpamatovat. Nyní je svíral v ruce a zneklidněně se díval na tři miliardy před sebou.

„Počkejte… nemohu si ty peníze teď vzít, budete muset přijít ještě jednou ráno, a do banky. Uděláme to tak, jak se obchody normálně dělají,” rozhodl se Ellus.

Kerk natáhl ruku a nenásilným pohybem vytáhl potvrzení Ellusovi z prstů. „Díky za stvrzenku,” řekl. „Ráno tady už nebudu, takže to bude muset stačit takhle. A pokud se o ty peníze bojíte, doporučuji vám, abyste si zavolal hodně hlídačů z vašeho podniku nebo soukromou policii. Budete si připadat mnohem bezpečnější.”

Když procházeli vylomenými dveřmi, Ellus zuřivě volil čísla na své obrazovce. Dřív, než se stačil Jason zeptat, co bude dál, Kerk mu odpověděl.

„Chápu, že bys rád žil, aby sis mohl užít peníze, co máš v kapse, a proto jsem pro nás objednal dvě místa na meziplanetární lodi.” Pohlédl krátce na hodiny na palubní desce auta. „Loď startuje asi za dvě hodiny, máme tedy spoustu času. Mám hlad, podívejme se po nějaké restauraci. Doufám, že sis nenechal v hotelu nic, pro co by stálo za to se vracet. Nebylo by to nijak jednoduché.”

„Nic takového, za co by se člověk měl nechat zabít,” odpověděl Jason. „Kde si dáme něco k jídlu? Mám pár otázek, které bych ti rád položil.”

Opatrně jezdili oklikami k transportní úrovni, dokud se neujistili, že je nikdo nesleduje. Kerk zamířil autem do jednoho neosvětleného nákladního doku, a tam auto nechali.

„Nový auák seženeme vždycky,” usoudil, „a tenhle si pravděpodobně nechali zjistit. Půjdeme po svých zpátky k nákladní silnici, zahlédl jsem tam restauraci, když jsme jeli kolem.”

Parkoviště vyplňovaly tmavé, do výšky čnějící tvary pozemních nosičů nákladu. Opatrně se protáhli mezi koly vysokými jako člověk a vklouzli do příliš vytopené a hlučné restaurace. Řidiči a dělníci ranní směny jim nevěnovali nejmenší pozornost. Vzadu našli prázdný box a vytočili si jídlo.

Z plátu masa, který se objevil před ním, si Kerk odkrojil pořádný kus a radostně jej vstrčil do úst. „Ptej se,” vybídl. „Teď už je mi mnohem líp.”