První planeta smrti

„To už nikdy neříkej,” zahřměl. „A to od tebe už nikdy neslyším!”

Jason seděl tak klidně, jak jen dokázal, hovořil pomalu a každé slovo pečlivě volil. Jeho život visel na vlásku.

„Nerozčiluj se, Kerku. Nemyslel jsem tím nic zlého. Jsem na tvé straně, rozumíš? S tebou mohu diskutovat, protože jsi viděl z vesmíru mnohem víc než Pyrrané, kteří vaši planetu nikdy neopustili. Ty jsi na debatování zvyklý. Ty víš, že slova jsou pouze symboly. Můžeme diskutovat a víme, že pouhá slova tě nemusí rozčilovat…”

Kerk zvolna spustil ruce a poodstoupil. Pak se otočil a z láhve na stole si nalil sklenici vody. Po dobu, kdy pil, zůstal k Jasonovi otočen zády.

Z potu, který si Jason setřel z oroseného čela, se jen velmi málo dalo připsat teplu v místnosti.

„Mrzí… mrzí mě, že jsem se neovládl,” řekl Kerk a dopadl ztěžka na židli. „Nestává se to často. V poslední době je toho na mě moc, jsem asi přetažený.” O tom, o čem před chvílí hovořil Jason, se nezmínil.

„To se stane každému,” utěšoval ho Jason. „Nebudu líčit, v jakém stavu jsem měl nervy, když jsem se dostal na tuto planetu. Nakonec jsem nucen přiznat, že všechno, co jsi o ní říkal, je pravda. Je to nejvražednější místo v soustavě. A pouze rodilí Pyrrané zde snad mohou přežít. Po svém výcviku se dokážu tak trochu potloukat kolem, ale vím, že samotný bych neměl žádnou naději. Ty pravděpodobně víš, že za svého ochránce mám osmiletého chlapce. Což dává dobrou představu o tom, jak na tom tady ve skutečnosti jsem.”

Nyní Kerk hněv již potlačil a opět se ovládal. V zamyšlení přimhouřil oči. „Překvapuje mě, že něco takového říkáš právě ty. Nikdy by mě nenapadlo, že od tebe uslyším přiznání, že někdo může být v něčem lepší než ty. Nepřijel jsi sem právě kvůli tomu? Abys dokázal, že jsi zrovna tak dobrý jako každý rodilý Pyrran?”

„Uhráls na mě bod,” uznal Jason. „Nemyslel jsem si, že je to na mně tak vidět. A jsem rád, že nemáš dobře vyvinuté jenom svaly. Ano, přiznávám, že to asi byl ten hlavní důvod, proč jsem sem přijel. To a zvědavost.”

Kerk sledoval tok svých myšlenek a zarazilo ho, kam vedou. „Tys sem přijel, abys dokázal, že jsi tak dobrý jako každý rodilý Pyrran, ale teď přiznáváš, že každý náš osmiletý kluk je s pistolí rychlejší než ty. Nějak to nejde dohromady s tím, co o tobě vím. Jestliže jednou rukou dáváš, druhou musíš něco brát. V jakém směru dosud pociuješ svou přirozenou převahu?” Otázku položil nedbale, ale za jeho slovy se skrývalo velké napětí.

Jason dlouho přemýšlel, než odpověděl.

„Řeknu ti to,” ozval se konečně. „Ale nesmíš mi za to zakroutit krkem. Spoléhám na to, že reflexy ti ovládá civilizovaný rozum. Protože musím mluvit o tom, co je na Pyrru naprosté tabu.

V očích tvých lidí jsem slaboch, protože pocházím z jiného světa. Uvědom si však, že v tom je i moje plus. Vidím to, co vy nevidíte proto, že žijete spolu dlouho. Podle známého přísloví, že pro stromy není vidět les.”

Kerk přikývl na souhlas a Jason pokračoval. „Abych se toho přísloví držel — když jsem vystoupil z lodě, ze všeho nejdřív jsem uviděl les. Pro mě jsou některé skutečnosti samozřejmé. Řekl bych, že vy o nich taky víte, jenomže je pečlivě utajujete. Právě tyto utajované skutečnosti jsou u vás naprosté tabu. Teď ti povím o té nejdůležitější a doufám, že se dokážeš natolik ovládat, abys mě nezabil.”

Kerkovy velké ruce sevřely pevně opěradla židle v jediné reakci, kterou bylo slyšet. Jason hovořil tiše, ale jeho slova pronikala do mozku rychle a lehce jako skalpel.

„Myslím, že lidé na Pyrru svůj boj prohrávají. Po stovkách let osídlení je na celé planetě jediné město — a z poloviny je v rozvalinách. Jako kdyby kdysi mělo víc obyvatel. Ten kaskadérský kousek, který jsme předvedli, abychom sehnali lodní náklad válečného materiálu, kaskadérský skutečně byl. Nemusel dopadnout dobře. A kdyby nedopadl, co by se s městem stalo? Vy tady chodíte po rozpadajícím se okraji sopky a nepřiznáte si to.”

Kerk seděl na židli strnule, všechny svaly napnuté a obličej orosený kapičkami potu. Přitlačit sebemíň přes míru a vybuchne. Jason hledal způsob, jak napětí snížit.

„Nijak mě netěší, když něco takového říkám. Říkám to proto, že podle mě o tom určitě víš. Ale nedokážeš se podívat pravdě do očí, protože pak bys musel přiznat, že celé to bojování a zabíjení je absolutně kvůli ničemu. Jestliže počet vašeho obyvatelstva neustále klesá, pak váš boj není nic než obzvl᚝ krvavá forma rasové sebevraždy. Mohli byste tuto planetu opustit, ale to by znamenalo přiznat, že jste prohráli. A jsem si jist, že Pyrrané volí raději smrt než porážku.”

Když se Kerk napolo ze židle zvedl, Jason se postavil a slova vykřikoval, aby pronikla závojem Kerkova hněvu.

„Snažím se ti pomoci — chápeš to? Vyžeň si z hlavy pokrytectví, ničí tě. Vždy dnes svádíte už ztracenou bitvu. To není opravdová bitva, jen katastrofální léčba příznaků. Jako když se jeden po druhém odřezávají prsty zasažené rakovinou. Jediným výsledkem musí být nakonec porážka. Vy ale nedopustíte, abyste si to uvědomili. Z toho důvodu bys mě raději zabil, než abys ode mě slyšel to, o čem se nemá mluvit.”

Kerk se už zcela zvedl ze židle a tyčil se nad Jasonem jako věž smrti hrozící se zřítit. Zadržovala ho pouze síla Jasonových slov.

„Musíš se podívat skutečnosti do tváře. Neuvidíš nic než věčný boj. Musíš si začít uvědomovat, že příčiny toho boje se dají léčit a boj jednou provždy ukončit!”

Význam pronikl, náraz těch slov Kerkův hněv ochladil. Kerk klesl zpátky na židli, tvářil se téměř komicky. „Co tím sakra míníš? Mluvíš jako zatracený hraboš!”

Jason se nezeptal, kdo to je hraboš, ale to slovo si vryl do paměti.

„Plácáš nesmysly,” pokračoval Kerk. „Tohle není nic jiného než cizí svět, který se musí dobývat. Příčiny jsou v samozřejmé skutečnosti existence.”

„Ne, nejsou,” odmítl Jason. „Zamysli se na chvíli. Když z této planety na nějakou dobu odletíte, musíte prodělat opakovací kurs, abyste zjistili, jak se to tu změnilo k horšímu, zatímco jste byli pryč. A jde o lineární závislost. Jestliže se situace zhoršuje, když ji extrapolujete do budoucnosti, pak se musí zlepšovat, jestliže ji extrapolujete do minulosti. Z teoretického hlediska lze rovněž říct — i když nevím, zda mi skutečnost dá za pravdu — že kdybys extrapoloval dostatečně daleko do minulosti, dostal by ses do doby, kdy lidé a Pyrrus spolu nebojovali.”

Nyní se Kerk nezmohl ani na slovo, dokázal jen sedět a naslouchat, jak Jason trumfuje nepopíratelně logickými argumenty.

„Na podporu této teorie existuje důkaz. Ty sám musíš uznat, že se v pyrranském životě vyznám, i když pro něj nejsem nijak vybaven. Jde o to, že veškerá pyrranská flóra a fauna, kterou jsem viděl, má společné jedno. Není funkční. Žádnou ze svého obrovského arzenálu zbraní nepoužívá proti sobě. Její toxiny, jak se zdá, nepůsobí na pyrranský život negativně. Hodí se pouze k rozsévání smrti u druhu homo sapiens. A to je přirozený nesmysl. Za tři sta let, co žijí lidé na této planetě, se nemohly formy života v tomto směru přirozeně přizpůsobit.”

„Ale přizpůsobily se!” zařval Kerk.

„Máš naprostou pravdu,” odpověděl mírným hlasem Jason. „A jestliže to udělaly, musí být za tím nějaká hybná síla. Jak funguje, o tom nemám žádnou představu. Ale život na Pyrru přimělo něco k tomu, aby vyhlásil válku, a já bych rád zjistil, co to něco je. Jaká forma života zde dominovala, když zde přistáli vaši předkové?”

„To samozřejmě nevím,” přiznal Kerk. „Chceš snad tvrdit, že na Pyrru existují ještě jiné rozumné bytosti než ty, které jsou lidského rodu? Tvorové, kteří organizují planetu k boji proti nám?”

„To netvrdím — to říkáš ty. Což znamená, že začínáš chápat. Nemám nejmenší tušení, co takovou změnu vyvolalo, ale hrozně rád bych na to přišel. Pak uvidíme, zda lze vývoj zvrátit. Nic samozřejmě neslibuji. Ale asi budeš souhlasit, že stojí za to pátrat.”