Pak vyrazil kupředu, když ho postrčilo rameno tvrdé jako skála. Zraněný Pyrran, který zůstal na scéně, se snažil dostat Jasona pryč. S pistolí mezi zuby táhl Jasona zdravou rukou dopředu, směrem k tomu stvoření. Všichni přestali střílet. Pochopili, co má v úmyslu, a jeho plán byl dobrý.
Smyčka tvora se klenula do výše tak, že mezi jeho tělem a zemí zůstala mezera. Zraněný Pyrran zaklesával nohy do země a napínal svaly. Jediným pohybem jedné ruky nadzvedl Jasona a prudce ho vrhl pod živý oblouk. Pohybující se úponky se Jasonovi jemně otřely o obličej, a pak už byl Jason za obloukem, převaloval se po zemi. Zraněný Pyrran skočil za ním.
Avšak příliš pozdě. Možnost dostat se odtud měl jen jeden. Pyrran ji mohl snadno využít, ale místo toho postrčil napřed Jasona. To hrůzné stvoření si uvědomilo pohyb, když Jason zavadil o jeho úponky. Pokleslo a svou vahou zachytilo zraněného Pyrrana, který zmizel z dohledu, když ho ovinuly úponky a pokryla hemžící se zvířata. Pyrran zřejmě stlačil spouš na automatickou palbu, protože jeho zbraň střílela ještě dlouho poté, kdy už musel být mrtev.
Jason se plazil. Někteří z živočichů s ostrými zuby se rozběhli k němu, ale byli zastřeleni. To Jason ani netušil. Pak ho čísi ruce nešetrně uchopily, nadzvedly a postrčily dopředu, až narazil do postranice nákladního auta. Před ním se objevila Kerkova tvář, zarudlá a plná hněvu. Jedna z Kerkových obrovských pěstí uchopila Jasona zepředu za oblek — a Jason se vznesl do vzduchu, ale neprotestoval, když s ním Kerk třásl jako s pytlem hadrů, a nedokázal by protestovat, ani kdyby ho chtěl Kerk zabít.
Když ho Kerk odhodil na zem, někdo jiný ho zvedl a vstrčil na korbu nákladního auta. Neztratil vědomí, když auto nadskakovalo, jak odjíždělo pryč, nemohl se však hýbat. Za chvíli se únava vytratí a on se posadí. Nic víc se mu přece nestalo, byl jen trochu unaven. To si myslel upřímně, ale omdlel.
13
„Zrovna jako za starých časů,” poznamenal Jason, když Brucco vstoupil do pokoje a přinesl na podnosu jídlo. Brucco beze slova obsloužil Jasona a zraněné muže na dalších lůžkách a pak odešel. „Díky,” volal za ním Jason, když odcházel.
Jako vždycky: žertík, krátký rozšklebený úsměv. Jistě. Ale i když se usmíval a jeho rty vystrouhly žertík, Jason cítil, že je to jenom na povrchu. Něco jako fasáda existující sama o sobě. Uvnitř však otupělost a ochromenost. Tělo měl strnulé stejně jako oči, které dosud viděly, jak ten oblouk vetřelecké živé hmoty klesá na jednorukého Pyrrana a pokrývá ho milióny žahavých doteků.
Měl pocit, jako by byl pod tím obloukem sám. Když se to tak vezme, nezaujal ten zraněný Pyrran jeho místo? Dojedl, aniž si uvědomil, že jedl.
Od toho rána, kdy se probral z bezvědomí, ho ten pocit neopouštěl. Věděl, že tam na té bojem rozbité ulici měl zemřít on. Jeho život měl vyprchat, protože se dopustil chyby, když si myslel, že bojujícím Pyrranům může být skutečně co platný. Místo toho se jim pletl pod nohy a překážel. Kdyby to nedělal, toho Pyrrana se zraněnou paží by převezli sem do bezpečí aklimatizačního komplexu. Uvědomil si, že leží na lůžku, na kterém měl ležet on.
Ten, který dal svůj život za Jasonův.
Ten, jehož jméno ani nezná.
Jídlo obsahovalo narkotika, která ho uvrhla do spánku. Polštáře impregnované léčivy vysály bolest a zklidnily spáleniny, které mu chapadla vyryla do obličeje. Když se znovu probudil, vrátil se mu smysl pro realitu.
Jeden člověk zemřel, aby druhý mohl žít. S tou skutečností se už smířil. Ztracený život vrátit nemůže, by by si to přál sebevíc. Mohl by se jenom vynasnažit, aby jeho smrt nebyla nadarmo. Jestli je vůbec možné říct, že nějaká smrt není nadarmo… Přiměl se takové úvahy dál nerozvíjet.
Věděl, co musí udělat. Jeho práce se teď stala ještě důležitější. Kdyby dokázal objasnit záhadu této planety smrti, mohl by alespoň částečně splatit svůj dluh.
Když se posadil, zatočila se mu hlava a musel se přidržovat postele, dokud závra neustoupila. Ostatní pacienti v místnosti mu nevěnovali žádnou pozornost, když se pomalu a s vynaložením velkého úsilí soukal do šatů. Pak vstoupil Brucco, povšiml si, co Jason dělá, ale zase odešel, aniž co řekl.
Oblékání trvalo Jasonovi dlouho, ale přece jenom to dokázal. Když pak vyšel z pokoje, zjistil, že v chodbě na něho čeká Kerk.
„Kerku, chci ti říct…”
„Nic mi nepovídej!” Burácení Kerkova hlasu se odráželo od stropu a stěn. „Já ti něco povím a povím ti to s definitivní platností. Nejsi na Pyrru žádoucí, Jasone dinAlte, ani ty, ani tvoje báječné zkoumání tady není žádoucí. Jen jednou jsem se nechal od tebe ukecat. Pomohl jsem ti na úkor důležitější práce. Měl jsem vědět, jak tvoje takzvaná logika dopadne. Teď jsem se přesvědčil. Welf zemřel, abys mohl žít. Ten jako chlap měl dvojnásobnou cenu, než jakou budeš kdy mít ty!”
„Welf? Tak se jmenoval?” zeptal se zajíkavě Jason. „Nevěděl jsem…”
„Tak tys nevěděl.” Kerk obnažil zuby a zatvářil se opovržlivě. „Tys ani nevěděl, jak se jmenuje — ale on zemřel, abys ty mohl ve své ubohé existenci pokračovat!” Odplivl si, jako by měl v ústech něco odporného, a rázně vykročil k dveřnímu uzávěru. Snad až tehdy ho to napadlo, protože se náhle znovu obrátil k Jasonovi.
„Ty zůstaneš zavřený tady v budově, dokud se během dvou týdnů nevrátí loď. Pak z této planety vypadneš a už se nikdy nevrátíš. Jestli se vrátíš, na místě tě zabiju. A s radostí.” Protáhl se uzávěrem ven.
„Počkej!” zvolal Jason. „Rozhoduješ ukvapeně. Ještě jsi neviděl důkaz, který jsem objevil. Zeptej se Mety…” Uzávěr se dunivě zavřel a Kerk zmizel.
Situace se stala až příliš absurdní. Hněv začal vytlačovat zoufalství, které před chvílí Jasona zkrušovalo. Jednali s ním jako s neodpovědným děckem, význam nálezu palubního deníku zcela ignorovali.
Otočil se a teprve až nyní si povšiml, že nedaleko stojí Brucco. „Slyšels to?” zeptal se ho.
„Slyšel. A mám naprosto stejný názor. Můžeš si říct, žes měl štěstí.”
„Štěstí!” Tím rozezleným byl teď Jason. „Štěstí, že se se mnou zachází jako s debilním nedochůdčetem, že se opovrhuje vším, co dělám…”
„Řekl jsem, žes měl štěstí,” odfrkl Brucco. „Welf byl posledním Kerkovým synem, který zůstal naživu. Kerk do něho vkládal velké naděje, vedl ho k tomu, aby po něm nakonec převzal místo.” Otočil se k odchodu, ale Jason na něho zavolal.
„Počkej! Welfa je mi líto. Nemohlo by mi ho být víc líto, ani kdybych věděl, že je to Kerkův syn. Ale to alespoň vysvětluje, proč mě Kerk tak rychle vyhazuje — a proč se tak rychle zbavuje důkazu, který jsem objevil. Ten palubní deník…”
„Vím. Viděl jsem ho,” vpadl mu do řeči Brucco. „Přišla s ním Meta. Velice zajímavý historický dokument.”
„To je všechno, co v něm vidí? Jen historický dokument? Jeho význam pro změny na planetě ti nic neříká?”
„Ale říká,” odpověděl krátce Brucco. „Jen nechápu, že může mít nějaký vztah k dnešku. Minulost je neměnná a my musíme bojovat v současnosti. To nám stačí odčerpávat veškerou energii.”
V Jasonovi narostl pocit marnosti do takových rozměrů, že si hledal cestu ven. Kamkoli se Jason obrátil, všude narazil na nezájem.
„Ty jsi inteligentní člověk, Brucco — ale přesto nedohlédneš dál než na špičku nosu. Asi to jinak ani není možné. Ty a ostatní Pyrrané jste podle pozemských měřítek supermani. Tvrdí, bezohlední, nepřekonatelní, rychlí se zbraněmi. Ideálně byste se hodili pro texaskou či kanadskou jízdní policii nebo venušanské nížinné hlídky — pro kterýkoli z těch mytických sborů pohraničních bojovníků minulosti. A myslím, že tam ve skutečnosti patříte. Do minulosti. Pyrrus donutil člověka vypěstovat si svalstvo a reflexy až k hranici svých možností. Ale v tom budoucnost není. Byl to mozek, který vytáhl člověka z jeskyní a vyslal ho na cestu ke hvězdám. Když začneme zase myslet našimi svaly, jsme rovnou na cestě zpátky do jeskyní. Nenacházíte se vy Pyrrané právě tam? A čím jste se stali? Tlupou jeskynních lidí, kteří mlátí kamennými sekerami zvířata po hlavě? Nikdy ses nepozastavil nad tím, proč jsi zde? Co tady děláš? Kam směřuješ?”