Musel se odmlčet, vyčerpal se a lapal po dechu. Brucco si zamyšleně třel bradu. „V jeskyních?” zeptal se. „Samozřejmě že nežijeme v jeskyních, ani nepoužíváme kamenné palice. Vůbec nechápu, co chceš říct.”
Nemělo význam se rozčilovat ani být podrážděný. Jason se chystal k odpovědi, ale místo ní se zasmál. A zasmál se srdečně. Byl příliš unaven, než aby se dohadoval. U všech Pyrranů vždy narazil do stejné kamenné zdi. Oni uvažovali o tom, co je právě v tomto okamžiku. Minulost a budoucnost byly pro ně neměnné, neznámé — a nezajímavé. „Jak pokračuje boj na valu?” zeptal se nakonec, aby změnil směr hovoru.
„Skončil. Nebo je přinejmenším v závěrečné fázi.” Brucco byl u vytržení, když Jasonovi ukazoval stereosnímky útočníků. Ani si nepovšiml, jak se Jason přemáhá, aby se nechvěl hrůzou.
„Už léta jsme tak vážný průlom nezažili, ale zachytili jsme ho včas. Nechce se mi ani pomyslet na to, co by se stalo, kdybychom je zjistili až za pár týdnů.”
„Co to vlastně je?” zeptal se Jason. „Nějací obrovští hadi?”
„Nebuď blázen,” odsekl pohrdavě Brucco. Poklepal nehtem palce na stereo. „Jsou to kořeny. Nic víc. Hodně pozměněné, ale jenom kořeny. Dostaly se pod ohradu valu a mnohem hlouběji než cokoli, co jsme tady měli dřív. Samy o sobě nepředstavují vážné nebezpečí, protože nejsou nijak pohyblivé. Odumírají brzy poté, co se přeruší. Nebezpečí bylo v tom, že sloužily za přístupové kanály. Jsou totiž skrz naskrz provrtány chodbičkami, v nichž žijí dva tři druhy divokých zvířat v jakési symbióze. Teď víme, co jsou zač, a můžeme si na ně dávat pozor. Další nebezpečí bylo v tom, že mohly val zcela podvrtat a připlížit se ze všech stran současně. Pak bychom toho moc nenadělali.”
Na pokraji zkázy. Život na kráteru sopky. Pyrranům přinášel uspokojení každý den, který skončil, aniž pro ně znamenal úplné vyhlazení. Jejich postoj se zřejmě nedal nijak změnit. Jason raději v konverzaci dál nepokračoval. Z Bruccova pokoje si vzal deník lodě Pollux Victory a odnesl ho k sobě. Zranění Pyrrané mu nevěnovali žádnou pozornost, když klesl na postel a otevřel deník na první stránce.
Dva dny ze svého pokoje nevyšel. Pročítal palubní deník stránku po stránce, až znal každý detail osídlování Pyrru. Poznámky a odkazy, které si dělal, se nahromadily. Načrtl si půdorys původní osady a položil ho na současnou mapu. Obrysy se vůbec neshodovaly.
Dostal se do slepé uličky. Porovnání map potvrdilo jeho dřívější podezření. V deníku byl terén včetně charakteristiky přírody zachycen dost přesně. Dnes se město nacházelo jinde než původně. Jakékoli dochované záznamy byly v knihovně — a ten zdroj vyčerpal. Cokoli jiného bylo někde zahrabáno a zničeno.
Masivní okna nad jeho hlavou opět bičoval déš a prosvětlovaly náhlé výbuchy blesku. Sopky, které nebylo vidět, se znovu probudily a svým hřmotem hluboko pod zemí třásly podlahou.
Stín porážky na Jasona těžce dolehl. Zakulatil mu ramena a ze zamračeného udělal ještě pochmurnější den.
14
Celý skličující den Jason proležel na lůžku, počítal nýty a nutil se přivyknout myšlence, že prohrál. Kerkův příkaz, aby neopouštěl izolaci, mu zcela svazoval ruce. Měl pocit, že odpověď je na dosah ruky — ale že na ni nikdy nedosáhne.
Poraženecký pocit mu však vydržel jen ten jediný den. Kerk se ve svém postoji řídil pouze emocemi, v nichž nebylo nic logického. Taková však byla skutečnost a tu musel vzít Jason na vědomí. Pro něho samotného představovalo emocionální jednání něco, čemu se už dávno odnaučil věřit. S Kerkem nesouhlasil ani v nejmenším — a to znamenalo, že k vyřešení svého problému musí využít zbývajících deset dní. Ten problém musí vyřešit, i kdyby to znamenalo Kerka neposlechnout.
Uchopil poznámkovou desku s novou vervou. První zdroje informací již využil, ale musí existovat další. Kousal do popisovače a usilovně přemýšlel, když pomalu sestavoval seznam dalších možností. Zapsal každý nápad, i ten nejbláznivější. Až desku popsal, smazal málo nadějné a nemožné nápady — jako například prostudovat historické záznamy na jiných planetách. Ten problém se týkal planety Pyrrus a musel být vyřešen na ní — nebo vůbec ne.
Seznam se tak zúžil na dvě možnosti. Buď staré záznamy, poznámky nebo deníky, které snad zůstaly u některých Pyrranů, nebo slovní svědectví o minulosti předávaná ústně z generace na generaci. První možnost mu připadala pravděpodobnější a okamžitě podle ní začal jednat. Pečlivě zkontroloval mediku a pistoli a pak se vydal navštívit Brucca.
„Co je nového a smrtelně nebezpečného ve světě od doby, kdy jsem ho opustil?” zeptal se.
Brucco mu věnoval neuctivý pohled. „Ven nesmíš, Kerk to zakázal.”
„Nařídil ti, abys dohlížel, jestli poslouchám?” Jason to řekl tiše a nevzrušeně.
Brucco se škrábal na bradě a mračil, když přemýšlel. Nakonec jen pokrčil rameny. „Ne, nehlídám tě — o něco takového bych ani nestál. Pokud vím, tohle je mezi tebou a Kerkem a může to tak zůstat. Jdi si, kam chceš. A nech se někde klidně zabít, aby už jednou a provždy skončily patálie, které působíš.”
„Já tě mám taky rád,” řekl Jason. „Teď mi stručně pověz, co je ve zdejší přírodě nového.”
Jediný nový mutovaný druh, který původní osnovy výuky nezahrnovaly, byla šedivá ještěrka plivající rychle účinkující nervový jed s neomylnou přesností. Smrt nastávala za několik sekund, pokud se jed dostal na nechráněnou kůži. Na ještěrky si člověk musel dávat velký pozor a zastřelit je dřív, než se dostaly na dosah své působnosti. Hodinu trénoval odstřelování ještěrek ve výcvikové komoře, než tuto fázi dokonale zvládl.
Z budov pro izolaci odešel ve vší tichostí a tak, že ho nikdo neviděl. Šouravým krokem šel podle mapy zaprášenými ulicemi k nejbližším kasárnám. Bylo horké, klidné odpoledne, rušené pouze vzdáleným hukotem a občasným výstřelem z pušky. Uvnitř kasáren z masivních zdí byl příjemný chládek, a Jason klesl na lavici a odpočíval, dokud na něm neuschl pot a srdce mu nepřestalo bláznivě bušit. Pak se odebral do nejbližší společenské místnosti a zahájil pátrání.
Skončil s ním však dřív, než doopravdy začal. Nikdo z Pyrranů památky na minulost neuchovával a každému připadala taková představa víc než jen směšná. Po dvacáté záporné odpovědi si Jason připustil, že v tomto směru utrpěl porážku. Setkat se s Pyrranem, který by měl staré dokumenty, bylo stejně nepravděpodobné jako najít ve vojenské plné polní svazek dopisů od dědečka.
Zbývala tedy poslední možnost — dochovaná historie z vyprávění. Znovu se dotazoval, ale se stejně neúspěšným výsledkem. Pyrrany přestalo jeho vyptávání bavit a začali být podráždění. Zanechal vyptávání, dokud měl žebra celá. Služba mu přinesla jídlo, které chutnalo jako směs pasty z plastické hmoty s buničinou. Jídlo spolykal, pak seděl zamyšleně nad prázdným táckem a jen se sebezapřením si přiznal, že dospěl do další slepé uličky. Od koho by se měl dočkat odpovědi? Všichni, s nimiž hovořil, byli moc mladí a neměli na vyprávění historek náladu ani trpělivost. Povídáním se baví staří lidé — a na Pyrru žádní staří nebyli.
Jedinou výjimkou, o níž věděl, byl knihovník Poli. Zde byla určitá šance. Člověk, který pracoval se záznamy a knihami, by snad mohl mít o některé starší písemnosti zájem. Šance skutečně nepatrná, ale taková, kterou musí využít.
Cestou do knihovny málem přišel o život. Prudký déš znesnadňoval chůzi a v pološeru nebylo dost dobře vidět, co se blíží. Proto se k němu dostal chňapač tak blízko, že mu odtrhl kus masa, dřív než ho zlikvidoval. Z antitoxinu dostal závratě a než se mu podařilo zranění ovázat, ztratil trochu krve. Do knihovny dorazil vyčerpán a rozzloben.