První planeta smrti

Poli se šoural ve vnitřnostech jednoho z katalogových strojů. Nepřestal, dokud mu Jason nepoklepal na rameno. Pak si zapnul sluchadlo a nehnutě stál, zmrzačený a ohnutý, a čekal, co Jason řekne.

„Nemáte nějaké staré články nebo dopisy, které jste si schoval pro sebe?”

Zavrtění hlavou, ne.

„A co takhle nějaké vyprávění — víte, o velkých událostech, které se odehrály v minulosti, které jste třeba od někoho slyšel, když jste byl mladý?” Ne.

Žádný výsledek. Na všechny otázky odpovídal Poli záporným zakroucením hlavy, ale zanedlouho začal projevovat podráždění a ukázal na nedokončenou práci.

„Ano, vím, že máte práci,” řekl Jason. „Ale to, nač se ptám, je důležité.” Poli potřásl hlavou v hněvivém ne a pohnul rukou, aby vypnul sluchadlo. Jason se usilovně snažil přijít na otázku, která by snad přinesla nadějnější odpověď. Hlavou mu vířilo něco neurčitého, nějaké slovo, které slyšel a zapamatoval, aby se na ně zeptal později. Nějaké slovo, které vyslovil Kerk…

„To je to!” Už ho měl — přímo na jazyku. „Jen vteřinku, Poli, jen ještě jednu otázku. Co je to hraboš? Viděl jste někdy nějakého nebo víte, co dělá, nebo kde je ho možné najít?”

Další slova mu ual Poli, který se prudce otočil a švihl hřbetem své zdravé paže Jasonovi do obličeje. Byl sice starý a zmrzačený, ale jeho úder poslal Jasona skluzem přes celou místnost a málem mu přerazil čelist. Jako přes závoj Jason viděl, jak k němu Poli přiskakuje a vydává svým rozbitým hrdlem silné bublavé zvuky a to, co mu zůstalo z obličeje, jak stahuje vztek.

Na diplomacii nebyl čas. Pohybem tak rychlým, jakého jen byl schopen, což při silné gravitaci představovalo šourání a pleskání nohama, zamířil Jason k utěsněným dveřím. V pěstním zápase se nemohl žádnému Pyrranovi rovnat, mladému a malému či starému a zmrzačenému. Dveře se hlučně rozletěly, když jimi prošel, a zavřely se Polimu před nosem.

Venku se zatím z deště stal sníh a Jason se unaveně brodil blátem z rozbředlého sněhu, třel si bolavou čelist a přemítal o jediném faktu, který měl k dispozici. Hraboš, to byl klíč — ale k čemu? A na koho by se měl obrátit, aby získal další informace? Tím pravým člověkem byl Kerk, ale to bývávalo. Takže jako možný zdroj informací zbývala jedině Meta. Chtěl se za ní okamžitě vypravit, ale náhle si uvědomil, jak je vyčerpán. Musel vyvinout veškerou sílu, aby se dopotácel zpět do výcvikových budov.

Ráno se najedl a časně odešel. Spěchat bylo nad jeho síly, a nadával, když vlekl dvojnásobek své váhy do přidělovacího střediska. Meta měla noční službu na valu a co nevidět by se měla do svého pokoje vrátit. Došoural se tam, a když přišla, povaloval se v jejím pelechu.

„Vypadni!” přivítala ho úsečně. „Nebo tě mám vyhodit?”

„Jen klid,” řekl prosebně a posadil se. „Jen si tady hovím, než přijdeš. Chci se tě zeptat jen na jednu věc, a když mi odpovíš, vypadnu a přestanu tě obtěžovat.”

„Na jakou?” zeptala se a netrpělivě podupávala nohou. V jejím hlase však zazněla i zvědavost. Jason pečlivě zvažoval slova, než promluvil.

„Teď se vynasnaž na mě nestřílet. Vím, že jsem ukecaný cizák a že jsi ode mne slyšela už hodně strašností, aniž jsi na mě vystřelila. Teď se zeptám na další strašnost. Buď tak hodná a dokaž ostatním lidem v galaxii svou nadřazenost tím, že zkrotíš svůj temperament a nenaděláš ze mě hromádku atomů.”

Odpověděla pouze poklepáním nohy, proto se zhluboka nadechl a odvážil se: „Co je to hraboš?”

Dlouho mlčela, nepohnula se. Pak se na něho zahleděla s odporem. „Ty si ke konverzaci vybíráš skutečně ty nejodpornější náměty.”

„To je možné,” připustil, „ale není to odpověď na to, na co jsem se ptal.”

„To je… no, taková věc, o které lidi prostě nemluví.”

„Já jo,” ujistil ji.

„Ale já ne! Je to to nejodpornější na světě a víc o tom nebudu mluvit. Promluv si s Krannonem, ne se mnou.” Držela ho za paži, když to říkala, a zpola ho táhla do haly. Dveře se za ním zabouchly a on si jen polohlasně zabručeclass="underline" „Zápasnice.” Hněv z něho vyprchal, když si uvědomil, že mu proti své vůli poskytla vodítko. Příští krok: zjistit, kdo nebo co je Krannon.

V přidělovacím středisku měli v záznamech člověka jménem Krannon a sdělili mu číslo jeho směny a pracovní místo. To nebylo nijak daleko, a proto se tam ihned vypravil. Velká krychlová bezokenní budova s jednoduchým nápisem POTRAVINY vedle každého z neprodyšně utěsněných vchodů. Za malým vchodem, kterým vstoupil dovnitř, se táhla řada automatických komor, v nichž na něho působil ultrazvuk, ultrafialové záření, antibiotické spreje, rotující kartáče a tři závěrečné oplachy. Provlhlého, ale mnohem čistšího ho nakonec pustily do vlastního skladu. Muži a roboti tam skládali bedny. Zeptal se jednoho z mužů na Krannona. Ten si ho přeměřil chladným pohledem od hlavy k patě, a než odpověděl, plivl mu na boty.

Krannon pracoval v rozsáhlém oddělení skladu zcela sám. Byl to podsaditý člověk v záplatované kombinéze a v jeho výrazu nebylo nic jiného než hluboká zasmušilost. Když Jason vstoupil, Krannon přestal překládat žoky a na nejbližší z nich se posadil. Do obličeje se mu zařezávaly smutné vrásky, které se snad ještě prohloubily, když Jason vysvětloval, oč mu jde. Celé to povídání o dávných dějinách Pyrru ho rovněž nudilo — zívl, aniž si zakryl ústa. Když Jason skončil, Krannon zívl znova a ani se nenamáhal mu odpovědět.

Jason chvíli čekal, pak opět promluvil, „Ptal jsem se, jestli nemáte nějaké staré knihy, články, záznamy a takové věci.”

„To jste si vybral na otravování toho pravého, mimopyrrane!” byla celá jeho odpověď. „Ale to, že se mnou mluvíte, vám nepřinese nic než nepříjemnosti.”

„Pročpak?” chtěl vědět Jason.

„Proč?” Poprvé mu zasmušilý výraz oživilo něco jiného. „Já vám povím proč! Kdysi jsem udělal chybu, jedinou chybu, a dostal jsem doživotí. Na celý život — jak by se vám to líbilo? Jen sám, být celou dobu sám a sám? Mně dávají rozkazy i hraboši!”

Jason se ovládl, snažil se, aby mu do hlasu neproniklo radostné vzrušení. „Hraboši? Co jsou to hraboši?”

Ta otázka zněla tak odporně, že Krannona zarazila, bylo neuvěřitelné, že by mohl existovat někdo, kdo o hraboších nikdy neslyšel. Něco z chmur v jeho výrazu ustoupilo náznaku radosti, když si uvědomil, že má před sebou nedobrovolného posluchače, který si vyslechne povídání o jeho trápení.

„Hraboši jsou zrádci — to leda jsou. Zrádci lidské rasy a měli by být vyhlazeni. Žijí v džungli. A to, co dělají se zvířaty…”

„Chcete říct, že jsou to lidé… Pyrrané jako vy?” přerušil ho Jason.

„Nikoli jako já, mistře. Takové chyby se už víckrát nedopuste, jestli chcete zůstat naživu. Možná že jsem jednou na hlídce zachrápal, a proto zatvrdl u této práce. Ale to neznamená, že se mi ta práce líbí, nebo že mám rád hraboše. Ti smrdí, doopravdy smrdí, a nebýt potravin, které od nich bereme, všechny bychom je ihned zlikvidovali. Zabíjet je, to by byla práce, do které bych se pustil skutečně celým srdcem.”

„Když vám dodávají potraviny, musíte jim dávat něco na oplátku?”

„Komerční zboží, korále, nože, běžné věci. Dodávky se jim předávají v kartónech a to obstarávám já.”

„Jak?” zeptal se Jason.

„Jezdím obrněným náklaďákem na dohodnuté místo. Zásilku vyložím a později se tam vrátím a naložím potraviny, které nám za naše zboží dají.”

„Mohu jet s přišlí dodávkou s vámi?”

Krannon se nad tím nápadem chvíli mračil. „Jo, řekl bych, že by to šlo, když už jste tak hloupý, že jste se sem vypravil. Můžete mi pomoct nakládat. Ale teď mají mezi žněmi, takže příští cesta nebude dřív než za osm dní…”

„Ale loď mi odlétá dřív — to už bude příliš pozdě. Nemůžete se vypravit dřív?”

„O svých problémech mi nemusíte vyprávět, mistře,” zabručel Krannon a postavil se na nohy. „Pojedu, jak jsem řekl, a kvůli vám nebudu termín měnit.”