Jason si uvědomil, že z toho člověka dostal všechno, co za jedno setkání dostat mohl. Vykročil ke dveřím, pak se obrátil. „Ještě něco,” řekl. „Jak vlastně ti divoši… hraboši… vypadají?”
„Copak já vím?” utrhl se Krannon. „Obchoduju s nimi, ale neobjímám je. Kdybych někdy některého zahlédl, na místě bych ho zastřelil.” Během řeči prohnul prsty a do ruky mu vskočila pistole a zase z ní zmizela. Jason se tiše vytratil.
Ležel na kavalci, dopřával svému tělu, zmučenému gravitací, odpočinku a hledal způsob, jak přimět Krannona, aby změnil termín dodávky. Na tomto světě, kde neexistovala měna, neměly jeho milióny kreditů žádnou cenu. Jestliže se někdo nedá přesvědčit, musí se podplatit. Ale čím? Sklouzl pohledem na skříňku, v níž dosud visely šaty, v nichž přijel, a dostal nápad.
Bylo to až ráno, kdy se mohl znovu vydat do skladiště potravin — a o den blíž jeho konečnému termínu. Krannon se neobtěžoval vzhlédnout od práce, když Jason vstoupil.
„Chcete tohle?” zeptal se Jason a napřáhl ruku s plochým zlatým pouzdrem, do něhož byl vsazen velký diamant. Krannon něco zabručel a otáčel pouzdrem v ruce.
„Nějaká hračka,” usoudil. „Na co je?”
„No když stisknete tento knoflík, máte k dispozici oheň.” V otvoru v horní části se objevil plamínek. Krannon se chystal zapalovač vrátit.
„Nač mi ten plamínek bude? Hele, nechte si to.”
„Počkejte,” zarazil ho Jason. „Ono to umí víc. Když stisknete ten drahokam uprostřed, vypadne něco takového.” Do dlaně mu vklouzla černá kulička velikostí nehtu. „Granát vyrobený z tuhého ultranitu. Silně ho stisknete a hodíte. O tři sekundy později exploduje tak silně, že by tuto budovu vyhodil do povětří.”
Tentokrát se Krannon téměř usmíval, když sahal po pouzdru. Ničící a smrtící zbraně jsou pro Pyrrany jako cukrátka. Zatímco si Krannon pouzdro prohlížel, Jason mu přednášel svou nabídku.
„Pouzdro a bomby si můžete ponechat, když posunete termín dodávky na zítřek… a necháte mě jet s vámi.”
„Přijďte sem v pět ráno,” rozhodl se Krannon. „Vyrazíme časně.”
15
Nákladní auto vyjelo s rachotem k bráně ochranného valu a zastavilo se.
Krannon zamával na stráže přes přední sklo, pak přes ně spustil kovový kryt. Když se brána rozlétla, auto — ve skutečnosti obrovský opancéřovaný tank — se pomalu sunulo vpřed. Za první bránou byla druhá, která se neotevřela, dokud se první zase nezavřela. Jason vyhlédl periskopem pro druhého řidiče, když se druhá brána zvedla. Do vzniklého otvoru šlehaly automatické plamenomety, které ustaly v činnosti, až když se jim auto přiblížilo. Půda kolem brány byla vypálená do kruhu, za ní začínala džungle. Jason se na svém sedadle mimovolně opět skrčil.
Všechny stromy a rostliny a veškerá zvířata, z nichž dosud viděl jen ukázky, se zde vyskytovaly v hojné míře. Větve opatřené trny a popínavé rostliny provázané na pevnou rohož. A za nimi kypící život volné přírody. Najednou k nim dolehl poryv zuřivého zvuku, pak se na pancíři ozvaly rány a škrábání. Krannon se zasmál a sepnul spínač, aby vnější mříží mohl protékat proud. Škrábání ustalo, když šelma zkratovala okruh s uzemněnou korbou.
Jen pomalu a na nízký převod se prodírali džunglí. Krannon s obličejem zabořeným do lícnice periskopu mlčky zápolil s řízením. Zdálo se, že s ubíhajícími kilometry je jízda snadnější, až nakonec Krannon zasunul periskop a stáhl okenní pancíř. Džungle byla stále hustá a životu nebezpečná, ale zdaleka ne tolik jako bezprostředně u ochranného valu. Vypadalo to, jako by se smrtící síly Pyrru z největší části soustředily do jediné oblasti kolem osady. Proč? ptal se Jason v duchu. Proč tato intenzívní a cílevědomá nenávist celé planety?
Motory zmlkly a Krannon se postavil a protáhl. „Jsme na místě,” oznámil. „Jdem vykládat.”
Před nákladním autem čněla holá skála, jakási kruhová vyvýšenina vypínající se nad džungli, která byla příliš hladká a příkrá, než aby se zde zachytila vegetace.
Krannon otevřel postranici nákladního prostoru, a oba pak vykládali krabice a bedny. Když skončili, vyčerpaný Jason klesl k zemi.
„Vlezte dovnitř, odjíždíme,” řekl Krannon.
„Vy jo, ale já tady zůstanu.”
Krannon ho přeměřil mrazivým pohledem. „Vlez do auáku, nebo tě zabiju! Tady nesmí nikdo zůstat. Už proto ne, že je to životu nebezpečné, a ty bys tady sám nepřežil ani hodinu. Ale co horšího, mohli by tě dostat hraboši. Samozřejmě že by tě na místě zabili — to však není důležité. Důležité je, že máš u sebe věci, které se jim nesmějí dostat do rukou. Chceš vidět hraboše s pistolí?”
Zatímco Pyrran hovořil, Jason usilovně přemýšlel, co dál. Doufal, že Krannon je tak pomalý v myšlení, jak má rychlé reflexy. Vzhlédl ke stromům a upřel pohled mezi tlusté větve nad nimi. I když Krannon dosud hovořil, okamžitě si uvědomil, že Jasona něco upoutalo. A když se Jasonovy oči rozšířily a v jeho ruce se objevila pistole, Krannon, s pistolí již v pohotovostní poloze, se otočil ve stejném směru.
„Tam… na vrcholku!” vykřikl Jason a vystřelil do spleti stromů. Krannon začal střílet také — avšak jakmile začal, Jason se vrhl dozadu, svinul do klubíčka a kutálel po skalnatém svahu. Hluk z jeho pohybu zanikl ve štěkotu výstřelů, a než se Krannon stačil otočit, gravitace vtáhla Jasona do hustého listí. Lámající se větve ho bičovaly, ale zmírnily jeho pád. Zastavil se, když uvízl ve spleti rostlin. Krannon začal střílet příliš pozdě, než aby ho mohl zasáhnout.
Jason ležel, unaven a se škrábanci, a slyšel, jak ho Pyrran proklíná a jak obchází skálu. Pak Pyrran několikrát vystřelil, ale do lesa se neodvážil vstoupit. Posléze se přestal snažit něco vymyslet a vrátil se k autu — motory se rozeřvaly a pásy zařinčely a vystřelily kameny dozadu a do džungle. Pak zaznělo tlumené dunění a drcení kamenité půdy, které zvolna dozněly.
A Jason osaměl.
Až do tohoto okamžiku si dost dobře nedovedl představit, jaké to bude, až zde bude sám, až ho bude obklopovat jenom smrt. Nákladní automobil již zmizel z doslechu. Násilím musel potlačit touhu rozběhnout se za ním. Co se stalo, stalo se.
Bylo to velké riziko, které podstoupil, ale také jediný způsob, jak se dostat do styku s hraboši. To byli sice divoši, ale přece jen patřili k lidské rase. A neklesli tak hluboko, aby přestali obchodovat s civilizovanými Pyrrany. Musí se s nimi setkat, spřátelit se s nimi. Zjistit, jak se jim podařilo v tomto bláznivém světě bezpečně existovat.
Kdyby přišel na jiný způsob, jak se s tím problémem vypořádat, zvolil by ho — úloha hrdinného mučedníka se mu ani v nejmenším nezamlouvala. S hraboši se musel setkat, a rychle, a jinak se to nedalo zařídit.
Z ničeho se nedalo usoudit, kde ti divoši jsou, nebo jak brzy sem přijdou. Kdyby v džungli nečíhalo smrtelné nebezpečí, mohl by se v ní ukrýt a vydat se k nim, až sám uzná za vhodné. Kdyby ho našli mezi dodaným zbožím, mohli by ho s typicky pyrranským reflexem na místě zapíchnout.
Unaveným krokem se blížil k linii stromů. Na jedné větvi se něco pohnulo, ale zmizelo to, když přišel blíž. Žádná z rostlin poblíž nejbližšího stromu se silným kmenem nevypadala na jedovatý druh — protáhl se kolem stromu do lesa. V dohledu nespatřil nic, co by vypadalo životu nebezpečně, a to ho překvapilo. Opřel se o drsnou kůru kmene, aby si dopřál chvíli odpočinku.
Náhle se mu na hlavu sneslo něco měkkého, co mu bránilo dýchat, a tělo mu sevřel ocelový stisk. Čím více se snažil osvobodit, tím silnější bylo sevření — za chvíli mu krev duněla v uších a plíce prahly po vzduchu.
Teprve až značně ochabl, svíravý tlak ustal. Z prvního šoku ho trochu vzpamatovalo, když si uvědomil, že ho nepřepadlo žádné zvíře. O hraboších nic nevěděl, ale byli to přece lidé — měl tedy dosud naději.
Někdo mu spoutal ruce a nohy, pouzdro s pistolí mu odtrhl od paže. Bez pistole pocítil zvláštní pocit nahoty. Silné ruce ho znovu popadly a vyhodily do vzduchu — dopadl tváří dolů na něco teplého a hebkého. Opět ho sevřel strach, protože to něco bylo nějaké velké zvíře. A na Pyrru jsou všechna zvířata smrtelně nebezpečná.